Článek
Říká se, že ženské jsou potvory. Něco na tom bude, jsem jedna z nich. Považuju se za jednu z těch klidnějších. Nemám ani pocit, že bych se nějak zlobila, jsem spíš chápající.
Ale člověk se o sobě stále dovídá něco nového, že? Moje nejčerstvější poznání by se dalo shrnout heslem: ,,Nezlom srdce Tereze. A hlavně jí nenaser."
Poslední vzkaz jsem Martinovi napsala ve tři ráno, několik hodin po tom, co mi milostivě oznámil, že se mnou nechce být, zpracoval si to a teď už je to na mně.
Whatsapp stalking
V onom posledním vzkazu jsem Martinovi napsala, že pro mě byl tím dokonalým, vysněným mužem. Byla jsem na něj hodná. Více či méně. S ohledem k mému nejistému psychickému rozpoložení určitě ano.
Občas si na Whatsapp dávám do stavů písničky. Jsou to jen patnáctivteřinové úryvky, ale když člověk hledá, najde spoustu textu přímo týkajícího se momentální nálady.
V půl páté ráno jsem si do stavu dala písničku Birds od Imagine Dragons. Je to krásná písnička o tom, jak se cesty rozcházejí. Ráno jsem zjistila, že se na můj stav díval Martin. Fajn. Během dne jsem pak ještě dvakrát vyměnila písničky a pokaždé se na ně Martin podíval. I lidi, se kterými si píšu docela často, se na moje stavy nedívají. Martin ano. Na někoho, kdo to v sobě má uzavřené, je dost zvědavý. Proč má potřebu mě sledovat, když se ode mě úplně distancoval?
Večer jsem do stavu vložila písničku, kterou mi poslal kdysi (no, je to pár dní) právě Martin a k tomu jsem připsala ,,Buď mi napiš, nebo mě, prosím, nech být."
Podíval se. A světe div se - nenapsal.
Takový holčičí porozchodový stalking
Když se se mnou Martin ještě bavil, líbal mě, chtěl si mě k sobě nastěhovat a byla jsem podle něj skvělá, zrušil si inzerát na seznamce. Prý ho jen neskryl, ale opravdu smazal. Psala jsem, že se Martin podíval na můj vzkaz ve stavu na Whatsappu? Tak za deset minut se stal zázrak a jeho zombie profil na seznamce vstal z mrtvých.
Jak to vím? Tak napadlo mě podívat se, za jak dlouho se na té seznamce vynoří. Dívala jsem se, už když mi přestal psát. Naštěstí je to gentleman a účet si obnovil až po 23 hodinách, co mi napsal pápá.
A teď k tomu naštvání…
Přece jen se na tom jeho seznamkovém profilu změnilo. Teď tam bylo napsáno:
,,Toužím po upřímnosti. Mé objetí je tu pro Tebe. Budu Tvá opora a za každých okolností se o mně můžeš stoprocentně opřít."
Ještě teď se mi chce zvracet.
Dovolila jsem se naštvat a přeložit Martinův inzerát:
Buď ke mně zcela upřímná a otevřená, já si Tě pak podle sebe zanalyzuju a možná Ti dám vědět, jak jsi dopadla. Když si budu připadat, že je toho na mě moc, tak zmizím. Ale o Tvoje rameno se opřu rád.
Naštvání jako expresní cesta k duševní pohodě
Mnohokrát jsem četla o tom, jak je naštvání zdravé, jak pomáhá ze sebe všechno dostat. Vždycky mi to přišlo zbytečné, protože jsem člověk, který i emoce zpracovává rozumem.
No tak už očividně ne.
Z mého pana dokonalého se během jediného dne stal někdo, na koho snad ani nechci vzpomínat.
Četla jsem i o pěti fázích smutku, kterými si prý člověk prochází v různém pořadí.
Popírání - hněv - smlouvání - deprese - smíření.
Když se Martin slitoval a napsal mi, že náš vztah před třemi dny ukončil, okamžitě jsem přešla do stavu smlouvání, protože popírání jsem si odbyla, ještě než se mi uráčil vůbec napsat. Následovala velmi rychlá noční deprese. Dámy a pánové, jsem ve fázi hněvu. Naprosto neuvěřitelného burácivého a pěkně hnusného hněvu.
Což je patrné už z toho, že sem vůbec píšu, no ne?
