Článek
Sotva jsem ji převedla do čtečky, ozvala se pračka, která mi nekompromisně připomněla, že teď na čtení čas rozhodně nebude. Vyžadovala mou pozornost pro své vlastní „dílo“. A jak už to tak bývá, následovalo ještě „tudle“ a „támhle“ a člověk se nezastaví, dokud nepadne do postele.
Přestože se mi klížila víčka, lehla jsem si se čtečkou v ruce. V tu chvíli jsem ještě netušila, do čeho se pouštím. Kniha mě vtáhla do děje hned od prvních řádků s takovou silou, že jsem ztratila pojem o čase. Jenže ráno se rychle blížilo a tak jsem s těžkým srdcem musela poutavý příběh odložit.
Při usínání jsem si připadala jako Magda Vašáryová ve filmu Postřižiny — „Usínala jsem a těšila se na ranní cestu do práce, abych se mohla vrátit k poutavému příběhu“.
Autor ve své novele vypráví silný a osobní příběh své babičky z otcovy strany. Nechala jsem se zavést do roku 1924 a prožívala s hlavní hrdinkou více než tři desítky let života.
Sledovala jsem vzpomínky na dětství, lásku, rodinné štěstí i temné stíny válečných let. Prožila jsem s ní ztráty, radosti i strach, který přinesla nejistá doba. Jaké to bylo žít část druhé světové války po boku milovaného muže a dětí, aby jej nakonec musela vidět, jak odchází na frontu, protože jeho původ ho zavlekl do armády Třetí říše.
Jak vypadal život po válce ve smíšeném manželství? Co se stane, když se milovaný muž ztratí? Přežil? A co teď – co má větší váhu: manželský slib, odvaha, čest nebo národnost?
Příběh plyne svižným tempem, připomíná reportáž a jako čtenářku mě silně vtáhl do děje. Tato krátká novela ve mně zůstává a nutí mě přemýšlet.
Osobně je pro mě příběh ještě silnější díky místu, kde se odehrává – známému, blízkému, důvěrně propojenému.
