Z obyčejné návštěvy k životnímu zážitku: Příběh jednoho roku

Tehdy to bylo po dvaceti letech, dnes už po šesté za posledních dvanáct měsíců. Před rokem mě sem táhl jasný cíl, vidět gorily naživo. Tenkrát jsem bloudila s mobilem v ruce, dnes už jdu rovnou a bez váhání najisto do rezervace Dja.

Nikdy nezapomenu na ten báječný pocit, kdy se přede mnou poprvé rozestoupily skleněné dveře do pavilonu. Opatrně jsem našlapovala a čekala, kdy se přede mnou objeví ta obrovská prosklená stěna. Znala jsem ji ze spousty videí, která jsem před svou návštěvou viděla, ale teď jsem ji konečně měla spatřit na vlastní oči.

Rozběhla jsem se, zatočila doprava, doleva, doprava a stála přímo před ní. Na kraji expozice seděla gorila, opřená zády o sklo, opatrně obírala lístečky z větve. Přistoupila jsem blíž. Srdce mi tlouklo jako splašené. Zvedla jsem chvějící se ruku a přiložila ji na sklo.

Na druhé straně tehdy seděla Kamba. V tu chvíli jsem ještě netušila, že zakrátko se do této úžasné babičky bezmezně zamiluji. Největší atrakcí pro ostatní byly dvě nejmladší členky skupiny, Mobi a Gaia, které přišly na svět začátkem toho roku, jen pár měsíců od sebe.

Ze zoo jsem tehdy odjížděla plná nepopsatelných emocí. Ruka na skle, o které se z druhé strany opírala Kamba… dlouhý pohled do očí s Kisumem… návštěva centra Méfou, které v roce 2002 spláchla povodeň, při které se utopil gorilí sameček Pong. Cítila jsem, že toho chci vědět mnohem víc.

Sotva jsem dorazila domů, začala jsem hledat. A tak jsem narazila na bývalého ředitele Zoo Praha, Petra Fejka. Netrvalo dlouho a jeho kniha Jak se dělá zoo přibyla do mé knihovničky. Několik následujících dnů jsem ji téměř nepustila z ruky.

Když se na sociálních sítích objevil příspěvek ohledně plánovaných přednášek, hned jsem se zeptala, jestli náhodou nechystá nějakou v Českých Budějovicích nebo v okolí. Odpověděl, že ano… v Sezimově Ústí. Dodal ale, že to pro mě asi bude trochu z ruky. Pouhá hodinka vlakem, pomyslela jsem si.

A tak se stalo.

Najednou jsem stála v chodbě kina Spektrum v Sezimově Ústí, prohlížela si místní výstavu a v tom jsem uslyšela ten hlas. To je on, problesklo mi hlavou. Otočila jsem se doleva a proti mně šel vysoký muž celý v černém. Usmál se od ucha k uchu a s přívětivostí sobě vlastní řekl „Dobrý den.“

Od bývalého ředitele už byl jen krůček k dnes již bývalému ošetřovateli goril, Marku Ždánskému. Poslechla jsem si a přečetla všechny rozhovory, které jsem s ním našla a postupně se mi podařilo sehnat i všechny knihy, které vydal. V té době na mě na internetu vyskočil návod na háčkovanou gorilu a já hned věděla, že první, komu ji uháčkuji, bude právě Marek.

O pár měsíců později jsem se dozvěděla, že ZOO Dvorec bude křtít gibona a kmotrem nebude nikdo jiný než Marek Ždánský. Součástí křtu byla i možnost zakoupit novou knihu Můj život s gorilami a autogramiáda s autorem panem Ždánským. Nebylo nač čekat. Objednala jsem příze a pustila se do práce. Za deset dní byla gorila na světě.

Z rozhovorů jsem se dozvěděla, že Marek původně chtěl nastoupit k tlustokožcům. V tu chvíli jsem si vzpomněla na knihu Můj život se slony od Lawrence Anthonyho. Všechno se seběhlo neuvěřitelně rychle a pomyslnou třešničkou na dortu bylo, že jen týden před tím oslavil Marek své padesáté narozeniny.

Do ZOO Dvorec jsem v den křtin odjížděla s taškou popsanou přáním a poděkováním, která ukrývala malé srdečné překvapení a navrch se srdcem až v krku. Byla jsem neskutečně nervózní. Když mě Marek vyzval, abych si vybrala knihu, odpověděla jsem, že bych mu nejdřív ráda dodatečně popřála k jeho jubileu. A tak mi bylo dopřáno podat si ruku s člověkem, kterého nesmírně obdivuji. Nejen za to, co dělá, ale především za to, jaký je.

Cestou domů se ve mně mísila obrovská směsice emocí. Byla jsem dojatá, šťastná a plná vděčnosti. Splnil se mi sen! Nejenže jsem mohla osobně předat dárek člověku, kterého tolik obdivuji, ale zároveň jsem si odvezla zážitek, na který nikdy nezapomenu.

„Aneb když obyčejná návštěva přeroste ve vzpomínku, která zůstane navždy.“