Článek
Když jsem nastupovala do školství, byla jsem přesvědčená, že tam zestárnu. Měla jsem ráda ten ruch, ranní šum na chodbách, chvíle, kdy se někomu rozsvítí v očích, protože něco pochopil. Dlouho jsem si říkala, že únava je jen období, že je to náročný rok, náročná třída, náročné vedení. Jenže únava se pomalu změnila v permanentní tlak, který jsem si nosila domů každý den.
Večer jsem seděla u stolu a místo klidu jsem cítila sevřený žaludek. Odpovídala jsem na maily, připravovala podklady, přemýšlela, co jsem mohla říct jinak. O víkendu jsem doháněla resty a v neděli večer se mi vracel známý pocit těžkosti. Zítra znovu. Nešlo jen o papírování ani o platy. Šlo o to, že jsem přestala mít pocit, že to má hranice. Škola byla všude. V hlavě, v mobilu, v rozhovorech u večeře.
Dlouho jsem si nepřipouštěla, že je to vyhoření. To slovo mi přišlo přehnané. Říkala jsem si, že jiní mají horší podmínky, větší zodpovědnost, víc problémů. Jenže srovnávání nepomáhá, když se ráno budíte s tím, že byste nejradši zůstali pod peřinou. Začala jsem být podrážděná, doma jsem byla zticha nebo naopak výbušná. Věci, které mě dřív těšily, mi byly lhostejné.
Rozhodnutí odejít nepřišlo jako dramatická scéna. Spíš jako tiché přiznání sama sobě. Seděla jsem v kabinetu, dívala se na hromadu testů a uvědomila si, že už necítím skoro nic. Ani vztek, ani radost. Jen prázdno. A to mě vyděsilo víc než jakákoli náročná porada.
Když jsem doma řekla, že uvažuji o změně, první otázka byla samozřejmě finanční. Nová práce, kterou jsem měla vyhlédnutou, znamenala nižší plat. Žádné tabulky, žádné jistoty státní sféry. Jen obyčejná kancelář a pracovní doba, která končí odchodem z budovy. Opravdu ti to za to stojí? ptala jsem se sama sebe ještě několik týdnů.
Nakonec jsem výpověď podala s rukama, které se mi lehce třásly. Ne proto, že bych si nebyla jistá, ale proto, že jsem měla strach z reakce okolí. Učitelství je přece poslání. Vydržet se má. Jenže poslání by vás nemělo zničit. To jsem si musela říct nahlas, abych tomu sama uvěřila.
První týdny v nové práci byly zvláštně klidné. Nikdo po mně nechtěl, abych byla k dispozici večer. Nikdo mi nepsal o víkendu. V pět hodin jsem zavřela počítač a opravdu odešla. Ze začátku jsem nevěděla, co s tím časem. Chodila jsem domů skoro provinile, jako bych něco zanedbala. Teprve postupně mi došlo, že normální pracovní doba není selhání, ale standard.
Ano, výplata je nižší. Museli jsme upravit rozpočet, víc plánovat, méně utrácet impulzivně. Ale místo neustálého napětí mám večer klid. Sedím s rodinou u stolu a nemám pocit, že bych měla ještě něco „rychle dodělat“. O víkendu opravdu odpočívám. A když v neděli večer myslím na pondělí, necítím sevření na hrudi.
Občas se mě někdo zeptá, jestli mi škola nechybí. Chybí mi děti, některé kolegyně, ten zvláštní svět, který má svou dynamiku. Nechybí mi ale pocit, že už nemám kde brát. A to je pro mě dnes důležitější než výše platu na výplatní pásce.
Dlouho jsem měla pocit, že odchod je prohra. Dnes to vidím jinak. Někdy není odvaha vydržet, ale odejít. A přiznat si, že normální život má větší cenu než práce, která vám postupně vezme radost ze všeho ostatního.
