Článek
V českém prostředí se za bestseller považuje kniha, které se prodá přes deset tisíc výtisků. Rozpůlený dům tuhle hranici přesáhl už loni. Jaký je to pocit?
Já tomu pořád nějak nevěřím. Myslím, že každý autor, který dopíše knihu, je napnutý jak špagát a říká si, jak to celé dopadne? Já se vždycky v duchu připravuju na nejhorší, katastrofické scénáře máme v rodině. Máma mi říká: „Hlavně aby to nebyla ostuda.“ Ale hodně mě uklidnilo, když rukopis ještě před vydáním pochválil historik z Jablonce nad Nisou Jan Kašpar a pak když mi kamarádka Marie nahrála zvukovou zprávu: „Čte se to neskutečně, je to jasnej bestseller!“ Je to vědkyně, tak možná měla nějaké tajné informace…
Jezdíte po besedách po celé republice. Jaké to je setkávat se s lidmi, kteří četli vaši knihu? Vyprávějí vám o svých předcích?
Já jsem hlavně překvapená, kolik rozpůlených rodin tady ještě je. A v mnoha z nich je tohle téma stále tabu. Chodí za mnou hodně mladých lidí, kteří nevědí, jak se svých rodičů nebo prarodičů na citlivou minulost zeptat. A někteří se i ptají, ale nedostanou odpověď. Nikdo se nechce příliš chlubit tím, že jeho příbuzní bojovali za Hitlera, vyháněli sudetské Němce nebo na někoho donášeli… Historie se spíš předává v rodinách obětí: po jednom čtení mě zkontaktovala dcera ženy, o které mám zmínku v románě. Byla to Němka židovského původu, za války byla v koncentráku, a já se teď dozvěděla, jaké potíže měla za komunismu kvůli jedné jediné větě v dopise příbuzným na západ.
A kdy jste se tedy tu rodinnou historii dozvěděla vy?
Během mého ročního stipendia v Berlíně. To bylo před patnácti lety. Kamarádi se mě ptali, kde jsem se tak dobře naučila německy, předpokládali, že mám německé příbuzné. Řekla jsem jim, že můj praděda byl Němec, ale že jsem ho vůbec neznala, a oni se ptali dál, a já jim neuměla odpovědět. Takže když jsem přijela z Berlína na vánoční svátky do Čech, začala jsem stejné otázky pokládat mému strýci. Dodneška si pamatuju ten den, když mi strýc řekl, že můj praděda byl nacista a že se možná zapletl do nějakého udání. A že bratr pradědy byl arizátor židovské fabriky a na konci války špatně skončil.
Jak jste se s tím srovnala?
No byl to šok. Začala jsem zjišťovat všechno, co se dalo, byla jsem tím posedlá. Představovala jsem si, co k tomu mého pradědu a jeho bratra přivedlo, co to bylo za lidi, jaké měli povahy… Začala jsem pátrat v matrikách, četla práce místních historiků, mluvila jsem s pamětníky.
To už jste věděla, že o tom chcete napsat knihu?
To ještě ne, nebo aspoň ne vědomě. Chtěla jsem to prostě pochopit. A možná proto se mi to později tak lehce psalo, že mi to téma strašilo v hlavě víc než deset let.
A kde se pak vzal ten nápad to všechno sepsat?
Ten přišel před čtyřmi lety po návštěvě mého německého příbuzného. Začal vyprávět věci, které jsem slyšela nebo četla úplně jinak, a já jsem si uvědomila, že pohled na minulost se odvíjí i od toho, odkud kdo je a ke komu se vztahuje. Můj příbuzný měl blízko k mému odsunutému pradědovi a vlastně přejímal jeho křivdy. Dá se říct, že jeho ublížený monolog mě inspiroval k napsání jedné z postav.
Na čem pracujete teď?
Vracím se teď k žánru životopisu a píšu příběh disidenta Václava Bendy. Podepsal Chartu 77, bojoval za nespravedlivě stíhané a čtyři roky za to seděl v kriminále. Jeho manželka pracovala jako matematička a starala se o pět malých dětí. Jezdím hodně po archivech a mluvím s pamětníky, ale je to jiná práce než na Rozpůleném domě. Tam jsem pracovala s fantazií a promítala do postav vlastní pocity, tady musí sedět každá věta. Přesto doufám, že to nebude úplně tradiční biografie a že se mi podaří do toho dostat i dobu, která poznamenala i moje rodiče a prarodiče.
Bude mít Rozpůlený dům pokračování?
Neplánovala jsem to, myšlenkami jsem teď u Bendy, ale poválečná historie Benecka se na mě odevšad valí. Příbuzní Hollmannovi mi přinesli stovky dopisů, majitelé Hančovy boudy mi poskytli celou dokumentaci o vyvlastnění jejich hotelu, ozývají se pamětníci. Teď mít jenom na to na všechno čas.
Anežka Dudková
Rozpůlený dům
