Článek
Právě v poznání svých chyb a v zápase proti nim povznáším sebe a s sebou též své umění
O Janu Kotěrovi (1871–1923) se nejčastěji uvádí, že byl otcem zakladatelem české moderní architektury. V posledních letech však vyšlo několik publikací, které tento obraz, redukovaný na jedinou charakteristiku, zpochybňují nebo korigují. Faktem každopádně zůstává, že se Kotěra po studiích u proslulého a progresivního Otto Wagnera ve Vídni vrátil do Prahy a ve svých 26 letech se stal profesorem na Uměleckoprůmyslové škole.
To bylo v roce 1898. Krátce nato vzbudil pozornost svou první pražskou realizací. Peterkův dům v dolní části Václavského náměstí (1899–1900) patří k prvním secesním stavbám u nás, a přesto je jeho dekor nápadně střídmý. Vyrůstal současně s Ohmannovým hotelem Central v Hybernské ulici a hned se rozhořela diskuse, kdo z obou architektů je „módní“ a kdo „moderní“. Kritici nové architektury si tehdy stěžovali, že Kotěrova architektura dá ulicím „suchopárného vzhledu“.
Už zde bylo zřejmé, že Kotěra nepůjde cestou dekorativní zdobnosti. Potvrdil to i článek O novém umění, který vyšel v roce 1900 ve Volných směrech, jejichž byl Kotěra spoluredaktorem. Secese v té době do Prahy teprve přicházela, Kotěra byl ale o krok napřed. Text skromně označil za „několik thesí“, s historizujícími slohy v něm však účtuje bez servítků. Poslední období umění se podle něj „téměř úplně rozplynulo v archaeologicko-vědeckých kombinacích“ a „úplné zbavení se archaeologického umění jest první podmínkou každého pokroku“. Jádro svého programu shrnul do věty, která se stala heslem české moderny: „Účel, konstrukce a místo jsou tedy hybnou silou – forma jejich následkem.“ Nový tvar proto vznikne „z nového účelu, z nové konstrukce přizpůsobené místu“. Kotěra to vysvětluje na obyčejné židli: „Židle pro benátského dožete a židle pro našeho dnešního dělníka, židle rukou pracovaná a jiná pomocí strojů zrobená nemohou přece míti tutéž mluvu forem.“ Každé hnutí, které nevychází z účelu, konstrukce a místa, ale z formy, je pro něj utopií.
Nové umění v Kotěrově pojetí tedy slouží účelu a říká pravdu. Ozdoba už nemá stavbu pokrývat „na způsob sítě nebo kůže“, ale má být jasně členěna a podporovat konstrukci stavby. V každém případě Kotěrovými slovy stavba nesmí lhát: „nemůže se mi vůbec žádné zakrývání a žádná imitace líbiti, neboť obojí je rozpačitost a lež.“ Fasáda tak přestává předstírat a často přizná materiál, ze kterého je stavba postavena.
Revolucionářem, který by smetl minulost, ale Kotěra nebyl. Naopak uvádí, že „každý stupeň v dějinách lidského rozvoje a tedy také rozvoje umění má svou basi v minulosti a čím jsou základy širší, tím větší může býti stavení“. Sebeklamem by podle něj bylo, kdyby si „modernista“ myslel, že „jen ze sebe tvoří“. Učit se chtěl od Řeků, od gotiky, od barokní štukatury i od lidového umění, které umí formovat dřevo. Za ideál přímo označil umění řecké, ovšem ne kvůli jeho formě, „nýbrž v pravdivosti, s kterou tvořilo“. Antická architektura ho hluboce zasáhla i na cestě do Itálie a klasickou tradici, v níž byly řád a proporce základem všeho, si přinesl už z Wagnerovy školy. Čím byl starší, tím víc se k ní vracel. Jeho pozdní monumentální stavby, jako budova Právnické fakulty, mají blízko k novoklasicismu. Stejně střízlivě odmítl i snahu probudit národní sloh kopírováním tradice. I to je podle něj utopie, národní ráz se má projevit jen ve způsobu výrazu.
V první dekádě 20. století postavil Kotěra řadu vil, v nichž se snoubí secese, lidová architektura i anglický venkovský dům. Tato fúze ukazuje jeho široký rozhled, čerpaný ze studií i z cest. Na ty mohl vyrazit také díky Římské ceně, kterou získal za absolventskou práci u Otto Wagnera v roce 1897. O rok později ji dostal jeho spolužák a přítel Jože Plečnik. Ve vilách nechal Kotěra vyniknout dřevěné prvky. Na vlastní vile na Vinohradech a na nedalekém Laichterově domě (obojí 1908–1909) zase použil jako dekor pouze cihlu, a to v době, kdy se cihly stále úzkostlivě schovávaly za bohaté fasády.
Kotěra nemohl vědět, kam se architektura vydá. Teoreticky však už ukotvil neustálé zjednodušování ve prospěch účelu, ke kterému architektura dospěla ve funkcionalismu 20. let. Ten už Kotěra sledovat nemohl, protože předčasně zemřel roku 1923 ve věku 51 let. Jeho poslední dílo, budovu Právnické fakulty Univerzity Karlovy, dokončil jeho žák Ladislav Machoň.
Kotěrových žáků byly mezi slavnými architekty meziválečné éry desítky a žáků těchto žáků stovky. Bez nadsázky tak platí, že téměř v každém českém městě narazíte na stavbu od Kotěry nebo od některého z jeho žáků. Často jsou na nich patrné kotěrovské vlivy: přiznaná cihla, elegantní proporce a střídmost.
Kotěra přitom nehlásal zjednodušení kvůli masové výrobě, spíše naopak. Právě v roce jeho smrti vydal Le Corbusier knihu, v níž dům nazval „strojem na bydlení“. Pro Kotěru zůstávala architektura uměním. Architekt měl stavbu pojmout jako celek, až po kliky, okna, interiér a nábytek.
Do určité míry tak článek O novém umění, a především jeho autor, změnil české architektonické prostředí. Nešlo o jeden převratný okamžik, ale o postoj, který Kotěra po dvě desetiletí předával svými stavbami i svým studentům: hledat pravdu účelu, konstrukce a materiálu a nebát se přitom poučit z minulosti. Jeho odkaz tak trvá i více než sto let po jeho smrti. Na závěr si můžeme Kotěru citovat ještě jednou. Tentokrát jeho slova neplatí jen pro architekturu, ale i pro jakékoliv snažení v lidském životě: „…právě v poznání svých chyb a v zápase proti nim povznáším sebe a s sebou též své umění.“
V posledním vydání Občasníku Prahou jinak můžete soutěžit o knihu Fenomén Jan Kotěra od Miroslava Zelinského. Detaily k soutěži najdete v Občasníku. Kotěrovo mistrovství pak v Praze můžete obdivovat v Trmalově vile ve Strašnicích, kde je i expozice jeho nábytku, a zvenku na Laichterově domě v Chopinově ulici.
