Zahradní města v Praze - od utopie k vilovým čtvrtím

Když anglický stenograf Ebenezer Howard vydal roku 1898 útlou knihu To-morrow: A Peaceful Path to Real Reform (o čtyři roky později přejmenovanou na Garden Cities of To-morrow), nenabízel architektonický styl, ale sociální reformu. Chtěl spojit výhody města a venkova a zakládat nová, soběstačná města pro zhruba třicet tisíc obyvatel, obklopená zemědělským pásem, s půdou ve společném vlastnictví, aby zisk z rostoucí hodnoty pozemků připadal obci, a ne spekulantům. Jeho slavné schéma mělo podobu soustředných kruhů s parkem uprostřed a bulváry vybíhajícími do stran. Myšlenka se ujala rychle. Hned roku 1903 vzniklo první zahradní město Letchworth. Brzy se ale ideál začal proměňovat. Hampstead Garden Suburb u Londýna (1906) byl spíš kultivovaným předměstím než samostatným městem, a právě tato podoba – vilová čtvrť v zeleni s jednotným plánem – se rozšířila po Evropě, od Hellerau u Drážďan (1909) až do českých zemí.

V Praze se s pojmem zahradní město poprvé vážně pracovalo v Dolní Krči. Majitel místního velkostatku Tomáš Welz dal roku 1911 rozparcelovat pozemky v místě zvaném Pod Višňovkou a na Velikonoce téhož roku vydal propagační brožuru Zahradní město v Braníku a Krči. Plán se Howardovým schématem otevřeně inspiroval. Z kruhu dnešní ulice U Kola mělo paprskovitě vybíhat čtrnáct ulic propojených třemi soustřednými okruhy. Parcely měly kolem 800 m², regulační a parcelační plán je připisován Františku Matějovskému a typový domek navrhl architekt Bohumil Černý a měl stát 10 000 korun se splátkami. Brožura lákala úředníky a obchodníky unavené hlukem činžovních domů heslem „zpět k přírodě“. A je třeba uznat, že dobová reklama zabrala, mezi prvními kupci byl dokonce spisovatel Antal Stašek, jehož vila Kamila stojí dodnes. Realizovány byly nakonec jen tři segmenty kruhu a domy vyrostly spíš podle individuálních projektů než podle Černého typu. Krč tak ukazuje typický osud zahradních měst, kdy z reformní a revoluční vize zůstal nanejvýše půdorys a jako vedlejší produkt krásná vilová čtvrť. Celou brožuru Tomáše Welze naleznete na tomto odkazu volné přístupnou.

Skutečný rozmach přišel po roce 1918. Nová republika potřebovala bydlení pro státní úředníky a pro výstavbu ve Střešovicích vzniklo roku 1919 Státní stavební družstvo. Ořechovka, budovaná zhruba v letech 1920–1930, byla od počátku plánována jako jednotně řešená čtvrť v duchu anglického zahradního města a urbanistické řešení vzešlo ze soutěže ministerstva veřejných prací z roku 1919, do níž přišlo 38 návrhů. Vítězové Jaroslav Vondrák a Jan Šenkýř si z Anglie a Nizozemska vypůjčili režné cihly i hrázděné štíty, ale nechybí ani rondokubismus. Howardovu myšlenku vybavenosti připomíná Ústřední dům Ořechovka (1925–1927) s obchody, kavárnou a kinem – malé náměstí uprostřed čtvrti. Ořechovka je součást procházky Prahou jinak Jak bydleli architekti 1.

Ve Vokovicích se Howardův diagram otiskl do ulic podruhé, tentokrát pod dohledem státu. Výstavbu „Nových Vokovic“ zahájilo na počátku 20. let Družstvo pro stavbu rodinných a dělnických domků a domy navrhovali mimo jiné Josef Kočí, Václav Ittner a Jaroslav Dufek. Roku 1924 vypracovala Státní regulační komise plán zdejší zástavby, který se však uskutečnil jen zčásti.

Nejvýraznější etapa vznikla roku 1931. Z ulice V středu s půlkruhovým náměstím paprskovitě vybíhají ulice V Kruhu, Na Lužici a Na Loukoti k ulici Půlkruhové a parcely mají tvar kruhových výsečí. V letech 1931–1935 k nim přibyla ulice Oválová. Plán počítal se zrcadlově stejným útvarem na severozápadě a náměstím mezi nimi, ten ale nikdy nevznikl.

Největším pražským projektem se stal Spořilov. Stavební družstvo založily v roce 1925 dvě pražské spořitelny - Městská spořitelna na Královských Vinohradech a Městská spořitelna pražská – odtud i jméno Spořilov a součást programu dbající na výchovu obyvatel ke spořivosti. Z hlavního náměstí vede hlavní třída, která dělí čtvrť na čtyři zóny, a ulice přes geometrický základ kopírují terén. Domy navrhovali Karel Polívka a Vlastimil Brožek, kteří vyhráli všechny soutěže na tuto čtvrť (s architektem Brožkem se můžete detailně seznámit při procházce Prahou jinak Jak bydleli architekti 2). Na rozdíl od Howardova modelu tu pozemky patřily jednotlivým obyvatelům, nikoli obci. Spořilov už nebyl určen pro bohaté, ale pro střední vrstvy, a typizované řadové domky s předzahrádkami ukazují, jak se zahradní město měnilo v nástroj řešení bytové krize.

Spořilov je unikátní urbanistickou koncepcí ulic do tvaru kříže

Celou řadu na konci třicátých let uzavřelo Zahradní Město v Záběhlicích podle plánu Alexandra Hanuše, Zdeňka Kruliše a Vladimíra Vlčka, které si pojem vepsalo přímo do názvu a ulice pojmenovalo po květinách a ovocných stromech. Projekt pro střední úředníky přerušila válka a nikdy nebyl dokončen; v 60. a 70. letech ho z obou stran obklopila panelová sídliště.

Žádné z pražských zahradních měst nebylo samostatným městem v Howardově smyslu: chyběla jim vlastní pracovní místa, zemědělský pás i společné vlastnictví půdy. Pojem „zahradní město“ se v Čechách zúžil na synonymum pro plánovanou vilovou čtvrť se zelení. Přesto po sobě zanechal něco cenného – promyšlené půdorysy, jednotné uliční prostory a představu, že kvalitní bydlení v zeleni nemusí být výsadou nejbohatších. A dva kruhy, krčský z roku 1911 u ulice U Kola a vokovický z roku 1931 u ulice V Kruhu, zůstávají nejpřímějšími pražskými otisky Howardova diagramu. A právě nejstarší a nejvěrnější část Howardovy myšlenky – Welzovu krčskou enklávu – můžete s Prahou jinak navštívit v rámci procházky Po trase metra D, která se poprvé koná 1. 11. 2026 od 13:00. Více článků naleznete také na webu Prahou jinak.