Izraelské paradoxy v době nacismu a dnes

Některé radikální sionistické skupiny, motivované svým intenzivním odporem k britské mandátní nadvládě v Palestině, se v zoufalství pokoušely o paradoxní a morálně problematická spojenectví s nacistickým Německem a fašistickou Itálií. Tyto snahy, které byly odsouzeny k neúspěchu jak pragmaticky, tak morálně, slouží jako mrazivá ilustrace toho, jak komplexní a zoufalé mohou být strategické volby v extrémních podmínkách ohrožení a bezvýchodnosti.

Národní vojenská organizace v Palestině, známá pod hebrejským názvem Irgun Zvai Leumi (Irgun), byla podzemní revizionistická sionistická militantní skupina působící pod britským mandátem. Vznikla v roce 1931 odtržením od větší a umírněnější organizace Hagana. Jejím cílem bylo vytvoření židovského státu na obou březích řeky Jordán, a to za použití síly. Irgun se proslavil zejména svými útoky proti britským cílům v Palestině, včetně nechvalně známého bombového útoku na hotel King David v Jeruzalémě v roce 1946. V době, kdy Irgun vypracoval návrh na spolupráci s nacisty (1941), byl sice radikální, ale většina jeho členů i tak nesouhlasila s absolutními extrémy, k nimž se později uchýlila odštěpená frakce Lechi. Po vzniku Státu Izrael v roce 1948 byla organizace rozpuštěna a její členové se začlenili do Izraelských obranných sil (IDF). Jejím nejznámějším vůdcem se později stal Menachem Begin, budoucí izraelský premiér.

Nejbizarnějším a nejkontroverznějším příkladem byl pokus radikální sionistické skupiny Lechi (Lochamej Cherut Jisra'el – Bojovníci za svobodu Izraele), známé také jako Sternův gang, z roku 1941.  V čele s Avrahamem Sternem, který opustil radikálnější křídlo Irgunu, skupina Lechi nabídla nacistickému Německu vojenskou a politickou spolupráci v boji proti Británii.

Jejich motivace pramenila z mylného a krátkozrakého přesvědčení, že jejich primárním a bezprostředním nepřítelem je výhradně britská vláda, která bránila masové židovské imigraci do Palestiny, právě v době, kdy ji evropští Židé nejvíce potřebovali. Vedení Lechi, včetně pozdějšího izraelského premiéra Jicchaka Šamira, spekulovalo, že nacisté, kteří usilovali o „vyřešení židovské otázky“ vyloučením Židů z Evropy, by mohli být pragmatickými partnery pro vytvoření židovského státu, který by Židy z Evropy „pohltil“.

Skupina proto v roce 1941 předala přes svého emisara v Bejrútu memorandum německému velvyslanectví. V něm nabízela aktivní spolupráci při vyhnání Britů z Palestiny výměnou za podporu vzniku nezávislého židovského státu (na principu „nového etablování židovského státu“ v linii Národně socialistického Německa). Tento absurdní a zoufalý plán nacisté, jejichž ideologie jakoukoli židovskou suverenitu kategoricky odmítala, zcela ignorovali a nikdy nevedl k jakékoli reálné spolupráci.

Je naprosto zásadní kontextualizovat, že naprostá většina sionistického hnutí, včetně jeho hlavních proudů reprezentovaných organizacemi jako Hagana a Židovská agentura (Sochnut), takové snahy rezolutně a s odporem odmítala. Sionističtí lídři jako David Ben-Gurion prosazovali politiku spočívající v boji proti Britům v Palestině, zároveň ale v podpoře Spojenců v jejich válce proti nacismu v Evropě („Budeme bojovat s Bílou knihou, jako by nebyla válka, a bojovat ve válce, jako by nebyla Bílá kniha“). Tisíce židovských dobrovolníků z Palestiny se připojily k britské armádě a bojovaly v jejích řadách proti Ose.

Absurdní a izolované pokusy extremistických skupin, ačkoliv historicky doložené, jsou tedy v ostrém kontrastu s masivním a hlavním proudem židovského odporu vůči Hitlerovu režimu a s oficiální sionistickou politikou spojenectví se Spojenci.

Sionismus jako sekulární nacionalistické hnutí čelí od svého vzniku odporu ze strany části ultraortodoxních (charedim) komunit. Tito židovští antisionisté (např. skupiny Neturei Karta nebo Satmarští chasidé) věří, že judaismus zakazuje aktivní snahu o vytvoření židovského státu před příchodem Mesiáše, kterou považují za rouhačský pokus „urychlit Boží plán“. Z tohoto teologického důvodu principiálně odmítají existenci Státu Izrael a tvrdí, že sionismus, coby sekulární ideologie, znemožňuje mírové soužití po boku jiných národů v regionu. Některé z těchto skupin, jako je právě Neturei Karta, pak aktivně spolupracují s Palestinci a dalšími radikálními odpůrci Izraele, což vede k dalším paradoxním spojenectvím.

Opakující se vzorec, kdy radikální a izolované frakce na okraji politického spektra hledají nepravděpodobná a morálně zpochybnitelná spojenectví, aby dosáhly svých cílů, je paralelou pozorovatelnou napříč historií. V případě Lechi to byl taktický odpor vůči britské nadvládě, který je vedl k fatálnímu selhání v posouzení podstaty nacistického zla. V případě ultraortodoxních antisionistů je to teologické odmítnutí sekulárního nacionalismu. Historie ukazuje, že v kritických situacích se objevují extrémní a často sebezničující strategie, které mohou vést k bizarním a tragickým pokusům o spojenectví, jež jsou později většinovou společností i samotnými aktéry vnímány s hlubokým studem a odsouzením.