Článek
Výrok Martina Niemöllera (1892–1984)
Když přišli pro komunisty, mlčel jsem – nejsem přece komunista.
Když přišli pro sociální demokraty, mlčel jsem – nejsem přece sociální demokrat.
Když přišli pro odboráře, mlčel jsem – nejsem přece odborář.
Když přišli pro mě, nezůstal už nikdo, kdo by se mohl ozvat.
Tato slova evangelického teologa Martina Niemöllera, původně umírněného nacionalisty a později jednoho z nejstatečnějších odpůrců Hitlerova režimu, představují více než jen morální ponaučení z dějin. Jsou anatomickým popisem postupného rozkladu společnosti. Ukazují, jak totalitní moc – ať už nacistická, nebo jakákoli jiná – neútočí najednou na všechny. Postupuje systematicky, subtraktivně: nejprve izoluje a umlčí tu „nejvzdálenější“, „nejméně oblíbenou“ skupinu. A společnost, její „slušná“ většina, mlčí. Není to přece její boj.
Postupně se však nenávist stává normou. Začíná nenápadně – vytvářením dojmu, že my jsme ti správní, dobří a slušní. Pokračuje stigmatizací těch druhých jako nepřátel, zrádců či „lůzy“. V Německu to byli židé, komunisté, sociální demokraté, odboráři, homosexuálové, „rasově méněcenní“.
Dehumanizace protivníků je vždy prvním krokem k jejich odstranění. Tento proces zbavování lidské důstojnosti dává totalitní moci i jejím vykonavatelům možnost nevidět v druhých lidské bytosti, nýbrž jen hrozbu, škůdce nebo morální infekci. A právě to jim následně umožňuje ospravedlnit i ty nejbrutálnější metody, použité ve jménu obrany „těch správných hodnot“ či „čistoty národa“.
Tímto článkem nehledáme přímé paralely s hrůzami koncentračních táborů – to by bylo falešné a neuctivé. Sledujeme však stejný počáteční mechanismus myšlení: jak společnost postupně začne akceptovat, že jedna skupina spoluobčanů je „špatná“, že si nezaslouží rovnoprávný hlas, a že je přípustné ji izolovat, zesměšňovat a zbavovat se jí prostřednictvím nálepkování – jen proto, že její členové smýšlejí jinak.
Dnes se tito „lepší lidé“ prohlašují za vlastence a ochránce evropských hodnot, ale svou vlastní rétorikou právě tyto hodnoty popírají. Každého, kdo nesdílí jejich světonázor, dehumanizují cejchem „koblih“, „dezolátů“, „flastenců“ či „pitomiů“. A v tom spočívá jejich největší nebezpečí a úplné popření podstaty skutečného vlastenectví.
Na jedné straně své oponenty – konkrétní skupiny spoluobčanů – snižují na úroveň nenáviděného objektu, na straně druhé cíleně pěstují kulturu pohrdání.
Pravé vlastenectví přitom znamená milovat svou zemi i s jejími rozpory. Znamená cítit odpovědnost za všechny, kdo v ní žijí, a usilovat o jejich společné dobro. Vlastenec vidí národ jako rodinu – a tu si člověk nevybírá. Musí se v ní naučit žít a vést neustálý dialog, ať už k druhým cítí sympatie, nebo antipatie.
Tito obránci hodnot dělají přesný opak. Jejich model je subtraktivní, vyřazující. Neustále zužují okruh „těch pravých“ a rozšiřují seznam těch, kdo mají být vyloučeni. Pojmy jako „proruská lůza“ nebo „dezoláti“ pro ně nejsou popisem, ale nástrojem politické moci.
Jakmile někoho – například voliče určité strany – takto označí, přestává pro ně být partnerem k dialogu. Je to cílený pokus o občanskou exkomunikaci – o vyškrtnutí jedince z veřejného prostoru a z komunity spoluobčanů pouze na základě jeho politické volby.
Jde o postoj, který těží z demokratického rámce, ale odmítá jeho základní princip – rovnost hlasu.
Morální vlastnictví je prvním krokem k totalitnímu fašismu
Pojďme si to rozebrat:
Vlastenec ví, že soused je protiva, ale je to pořád jeho soused. Může se s ním hádat, ale nakonec musí najít způsob, jak žít pod jednou střechou. Právě tato nesnášenlivá tolerance je základem liberální demokracie.
Obránce hodnot má jiný cíl: čistotu. Obraz, který se mu nelíbí, prostě sundá ze zdi a vyhodí. Cílem není koexistence, ale esteticky dokonalá expozice. Národ se má skládat jen z lidí, kteří se „hodí do obrazu“. To není vlastenectví, to je kurátorský šovinismus.
Aditivní populismus vs. subtraktivní rétorika šovinistů
Aditivní populista (Babiš, Okamura) řekne: „Všichni jsme okradení, pojďte sem všichni, uděláme si pořádek!“ Jeho rétorika je přizváním. Je to toxické, ale pracuje s demokracií, řešením problémů a představou širšího „my“.
Subtraktivní šovinista řekne: „My slušní jsme tu obklíčeni lůzou, musíme se jí umlčet!“ Jeho rétorika je vylučováním. Její dynamika je nekonečná. Jakmile vyčistíte společnost od „koblih“, „dezolátů“, objeví se „kolaboranti“, pak „váhavci“, pak ti, kteří čistí „nedostatečně rychle“. Tento model nemá konečný cíl kromě čistoty sama o sobě, což je cesta do pekel totality.
Palivo z nenávisti
Obránci hodnot nepotřebují úspěšnou zemi, potřebují ohroženou zemi. Úspěšné, klidné, prosperující Česko by jim vzalo důvod k existenci. Jejich identita není postavena na tom, co budují, ale na tom, proti čemu bojují. Jejich domov není ve vlasti, ale v pocitu, že jsou její posledními obránci. To je osudová past: čím víc šíří nenávist a pocity ohrožení, tím víc se cítí být potřební a ohroženi tím, co nemohou kontrolovat. Je to emocionální perpetuum mobile zla, které se živí vlastním produktem a přináší fašismus.
Vlastenec chce klid, aby země kvetla, a hledá konsenzus. Fašista potřebuje konflikt, aby země hořela – protože jen v plamenech nenávisti a války může zářit jeho „čistá“ a „neposkvrněná“ rytířská silueta.
Tragédie je, že skutečné požáry pak hasí ti, které fašisté označili za žháře.
Konkrétní případ
Následující kritika se výhradně týká politické rétoriky a veřejného vystupování jedné konkrétní osoby angažující se v české politice. Nehodnotím její původ, pasovou příslušnost ani osobní životní dráhu, neboť tyto skutečnosti jsou z hlediska demokratické legitimity irelevantní.
Podstatné je, jakým způsobem tato osoba dlouhodobě definuje politické „my“ a „oni“. Její veřejná vystupování jsou založena na systematickém morálním vylučování části spoluobčanů, kteří jsou označováni za „proruské zrádce“, „kolaboranty“ či jinak diskvalifikováni z legitimního veřejného prostoru. Nejde o kritiku konkrétních názorů či politických postojů, ale o popření rovnosti jejich hlasu.
Právě tento přístup odhaluje, že její vztah k vlasti není založen na lásce, ale na čistém pragmatismu a politickém kalkulu. Rétorika této osoby je prodchnuta nenávistí vůči spoluobčanům a pohrdání se obrací i proti vybraným cizím kulturám. Z této praxe je zřejmé, že nejde o vlastence, nýbrž o šovinistického nacionalistu.
Proč? Protože zatímco vlastenec miluje svou zemi i s jejími rozpory a cítí odpovědnost za všechny její obyvatele, tato osoba vidí národ pouze v těch, kdo stojí na její straně. Svou rétorikou rozděluje společnost na „správné“ a „nespravné“, na hodné příslušníky svého ideálního Česka a na ty, kdo jsou jen přítěží. To není láska k vlasti, ale láska k vlastnímu nepřátelství. Její „vlastenectví“ je zakamuflovaný šovinismus.
Zatímco vlastenec spojuje a hledá cesty, dotyčný rozděluje a pálí mosty. Zatímco vlastenec chrání národ jako celek, tato osoba z něj vyčleňuje své nepřátele. Zatímco vlastenec buduje, energie tohoto „vypalovače cejchů“ směřuje k honu na čarodějnice, které se nehodí do jeho představ. Vztah této osoby k zemi je parazitický – bere si z ní pouze záminku pro svůj boj, aniž by jí vracela něco pozitivního.
Nejedná se o člověka, který by pro Česko chtěl skutečné dobro. Je to člověk, který si za domov zvolil nenávist, nikoli tuto zemi. A v tom je tragédie jejího příběhu: místo aby našel domov v zemi, našel ho v pocitu, že je tato země obklíčena a zamořena nepřáteli
Patetický závěr
Nejde o to, kdo má „morální právo“ mluvit jménem této země. Jde o to, jaký jazyk a jaké myšlení jsou slučitelné se svobodou, která zde byla bolestně vybojována. Každý přístup, který deformuje hodnoty a systematicky zbavuje část spoluobčanů legitimity spojené lidskou důstojností, tyto hodnoty pošlapává – bez ohledu na to, jak vznešenými hesly se zaštiťuje.
Rétorika, která staví společnost na sektářském rozdělení a morálním vylučování, nevede ke konsenzu ani k obraně země. Vede k autoritářskému způsobu uvažování, jenž pracuje s jedinou povolenou pravdou, trestá odchylku a považuje dialog za slabost. To je přesný opak demokratických hodnot, na které se tito aktéři rétoricky odvolávají.
Nikdo není bez chyb a nikdo nemá monopol na minulost ani na hodnoty. To však nikomu nedává právo vést „svatou válku“ ve jménu morálky a dehumanizovat spoluobčany vypalováním cejchů jen proto, že mají jiný názor.
