Článek
Úvod k události
V roce 1985 došlo v Japonsku k události, která dodnes rezonuje mezi historiky, aktivisty i pamětníky. Sdružení Kaikoša, složené převážně z bývalých důstojníků císařské armády, zveřejnilo svědectví svých členů o Nankingském masakru (1937–1938) a připojilo formální omluvu čínskému lidu. Tento čin se stal jedním z mála veřejných přiznání válečných zločinů ze strany japonských veteránů – a zároveň výjimečným momentem morální sebereflexe.
Od revizionismu k pravdě
Kaikoša zahájila v roce 1984 projekt s cílem vyvrátit „přehnaná“ obvinění vůči japonské armádě. Očekávalo se, že svědectví veteránů potvrdí oficiální narativ o „čestné válce“. Místo toho se vedení organizace setkalo s otřesnými výpověďmi:
„Naši členové, kteří byli přítomni v Nankingu, potvrdili, že došlo k masovým popravám, znásilňování a rabování. Tyto činy byly prováděny bez rozkazu, ale s tichým souhlasem velení.“ (Kaiko, 1985)
Namísto obhajoby došlo k morální konfrontaci s vlastní minulostí. V roce 1985 Kaikoša zveřejnila výsledky šetření ve svém časopise Kaiko a připojila formální omluvu:
„Jako bývalí důstojníci císařské armády neseme odpovědnost za činy, které byly spáchány pod naším velením. Vyjadřujeme hlubokou lítost a omluvu čínskému lidu.“
„Tyto události představují politováníhodný čin barbarství, který nelze omluvit žádným historickým kontextem.“ (Kaiko, 1985)
Dopady na časopis Kaiko po omluvě
Zveřejnění svědectví a omluvy vyvolalo silný odpor uvnitř organizace:
- Mnoho starších členů považovalo omluvu za zradu a obvinilo vedení z podlehnutí zahraničnímu tlaku.
- Redakční rada časopisu Kaiko byla nucena změnit kurz – následující vydání se vyhýbala kontroverzím a zaměřovala se na uctění památky padlých, technické aspekty vojenské historie a kulturní dědictví.
- Přesto vydání z roku 1985 zůstalo zachováno jako trvalý historický dokument, který dodnes slouží jako důkaz vnitřního přiznání viny.
Reakce ostatních veteránských organizací
Přiznání Kaikoši se nestalo katalyzátorem širšího hnutí. Naopak, většina veteránských organizací se od něj distancovala:
Organizace Postoj Důvod Nippon Izokukai Ignorování / odmítání Silné vazby na konzervativní politiku (LDP), prosazování narativu „čestné války“ Menší sdružení Opatrné distancování Snaha vyhnout se kontroverzím, zachovat důstojnost padlých
Přiznání Kaikoši se tak stalo výjimkou, která potvrdila pravidlo – morálním vítězstvím, ale organizační izolací.
Význam události
Svědectví z časopisu Kaiko se stala klíčovým pramenem pro historiky a aktivisty:
- Citována v pracích jako The Nanjing Massacre in History and Historiography (J.A. Fogel) nebo The Rape of Nanking (Iris Chang)
- Slouží jako autentický důkaz pocházející zevnitř armádního establishmentu
- Pomáhá legitimizovat debatu o válečných zvěrstvech v Japonsku, byť jen v úzkých akademických kruzích
Závěrem
Případ Kaikoši ukazuje, že pravda může být nalezena i tam, kde se očekává její popření. Je to příběh odvahy, sebereflexe a morální integrity. Ačkoliv zůstal osamocený, stal se trvalým svědectvím o tom, že historická paměť může být proměněna – pokud se najdou ti, kteří se rozhodnou mluvit.
Doslov
K plnohodnotnému potrestání všech japonských válečných zločinů a zločinců nikdy nedošlo, primárně kvůli strategickým cílům USA na počátku Studené války.
Generál MacArthur a Spojené státy se obávali, že obžalování nebo poprava císaře Hirohita, kterého Japonci uctívali jako božskou autoritu, by vedlo k rozsáhlým nepokojům a destabilizaci země. To by znemožnilo rychlý a hladký příklon Japonska na stranu USA proti Sovětskému svazu. Místo toho byl Hirohito pouze zbaven politické moci, ale zachován jako symbolická hlava státu, což zajistilo hladkou kapitulaci a okupaci.
Navíc, klíčoví velitelé a vědci dostali imunitu před stíháním. Tato amnestie byla udělena výměnou za kompletní data z jejich výzkumu biologických zbraní, což byl strategický krok USA, jak si zajistit vědecký náskok před SSSR. Tato selektivní spravedlnost je dodnes hlavním zdrojem napětí s asijskými sousedy Japonska.
