Od trestu k tréninku: Historie běžeckého pásu od vězeňského trestu k ikoně  fitness

V roce 1818 anglický inženýr Sir William Cubitt, syn mlynáře z Norfolku, představil zařízení, které mělo „léčit zahálku“ vězňů ve věznici Bury St Edmunds Gaol. Jeho běžecký pás (treadwheel) byl určen k tomu, aby spojil trest, práci a morální výchovu. Cubitt věřil, že pravidelná tělesná námaha podnítí „návyky pořádku a pracovitosti“.

Mechanicky šlo o jednoduchý princip: síla vězňů měla být využita k pohonu čerpadel, drcení obilí nebo mlýnských kamenů. Do roku 1828 bylo zařízení instalováno už ve více než padesáti britských a amerických věznicích (Prison History, 2022).

Treadwheel připomínal obří lopatkové kolo s 20 až 24 paprsky, po nichž vězni šlapali jako po nekonečném schodišti. Pokud přestali, riskovali pád. Vězni trávili na kole až šest hodin denně, což odpovídalo výstupu do výšky 1 500–4 300 metrů – tedy zhruba polovině Mount Everestu.

Ve věznici Pentonville, otevřené roku 1842 jako model moderní káznice, měl treadwheel 20 míst; každý vězeň šlapal 12 minut v kuse, poté následovala pětiminutová přestávka (The Penny Magazine, 1842).

Význam názvu „treadmill“ vychází právě z této monotónní, kruhové chůze — doslova „šlapání na místě“.

V prostředí vězeňské kultury 19. století se zrodil výraz „screw“, označující dozorce. Podle jedné teorie pochází z faktu, že dozorci doslova „utahovali šroub“ (tightening the screw) na mechanismech treadwheelu – čímž zvyšovali odpor a ztěžovali práci. Jiná výkladová linie chápe „screw“ metaforicky jako utahování kázně a disciplíny.

Oxford English Dictionary (1989) tento slang spojuje přímo s praxí britských věznic 40. let 19. století, kdy se trest stal doslovně „mechanicky řízenou poslušností“.

Některé věznice, jako Coldbath Fields Prison, instalovaly mezi vězně přepážky, aby znemožnily jakýkoli kontakt či rozhovor. Každý vězeň hleděl pouze na zeď. Ticho, anonymita a rytmus kroku měly vést k sebekázni a pokání.

Dozorce James Hardie v roce 1824 poznamenal, že „monotónní stálost, a ne její závažnost, představuje hrůzu“ (No Tech Magazine, 2010). Treadwheel se tak stal nástrojem nejen fyzické námahy, ale i psychologického rozkladu.

K nejznámějším obětem treadwheelu patřil Oscar Wilde, uvězněný roku 1895 za „zvlášť závažnou nemravnost“. Ve věznici Pentonville musel několik měsíců šlapat na kole, což vedlo k závažnému zhoršení jeho zdraví. Po propuštění roku 1897 napsal v dopise De Profundis:

„Mučivá nuda práce, která nemá smysl, je nejkrutější formou utrpení.“

Rostoucí veřejná kritika nakonec vedla k přijetí Prison Act 1898, jenž omezil „neproduktivní práci bez účelu“. V roce 1901 byl trestanecký běžecký pás oficiálně zrušen jako krutý a nehumánní prostředek (Prison History, 2022).

Ironií historie se stalo, že pouhých deset let po zákazu byl v USA roku 1911 zaregistrován patent na běžecký pás jako cvičební zařízení. Postupně se z nástroje nucené dřiny stal prostředek dobrovolného sebezlepšování – symbol zdravého životního stylu, vytrvalosti a osobní disciplíny.

Moderní fitness centra tak znovu oživila princip „nekonečného schodiště“ – tentokrát s výhledem, klimatizací a hudbou.

Běžecký pás je dokonalým příkladem technologie, která prošla morální metamorfózou. Z prostředku útlaku se stal nástrojem sebepéče; z mechanické poslušnosti prostředek osobního výkonu.

Treadwheel zosobňuje paradox viktoriánské morálky – snahu o nápravu duše prostřednictvím stroje. Jeho moderní obdoba ukazuje, že hranice mezi kázní a sebezdokonalováním, mezi trestem a volbou, je často tenčí, než se zdá.