Víra mezi šarlatovou Pěticípou Hvězdou a Křížem

Dějiny symbolů jsou dějinami lidské paměti. Některé tvary přežijí staletí, jiné se vynoří jen na okamžik, aby opět zmizely. A jsou takové, které projdou pozoruhodnou proměnou – od posvátného znaku po stigmatizované znamení. Pěticípá hvězda, často označovaná slovem pentagram, k nim bezesporu patří.

Její současná pověst je rozpolcená: jedni ji spojují s okultismem, druzí s totalitarismem, třetí v ní vidí jen estetický ornament. Málokdo si však uvědomuje, že právě tento symbol měl v křesťanské tradici po staletí čistě pozitivní a hluboce teologickou funkci. A že jeho démonizace je překvapivě moderním jevem.

Hvězda vstupuje do biblického vyprávění jako světlo, které ukazuje cestu. Národy starověku v ní viděly božské poselství, znamení na nebi. Bible tuto prastarou intuici neodmítá – naopak ji povyšuje.

Betlémská hvězda, která přivádí mudrce k narozenému Kristu, není astronomická kuriozita, ale teologický obraz: když Bůh zvěstuje člověku, činí tak způsobem, který dokáže pochopit i ten, kdo je daleko od vyvoleného lidu. Hvězda se tak stává mostem mezi nebem a zemí.

Ve starozákonním kontextu je hvězda obrazem početnosti, naděje a Božího zaslíbení: „Spočítej hvězdy… takové bude tvé potomstvo“ (Gn 15:5). Hvězda tedy není jen světlem — je příslibem naděje do budoucnosti.

Středověká církev viděla v pentagramu připomínku pěti Kristových ran: dvou na rukou, dvou na nohou a jedné na boku. Geometrie se tak stala nositelkou teologie.
Tento symbol nebyl okultní — byl kristologický.

Rytířská literatura dokonce povýšila pentagram na emblém duchovní integrity. Ve středověké básni Sir Gawain a Zelený rytíř nese Gawain na svém štítě zlatý pentagram jako znamení svých pěti ctností – od odvahy po věrnost Kristu. V symbolu se tak spojilo tělo i duch, utrpení i statečnost.

V ikonografii i rukopisné výzdobě ztrácel pentagram jakoukoli kontroverzi. Byl prostým, vizuálně čistým znakem, který připomínal Kristovu oběť a Boží ochranu.

V liturgické symbolice má červená barva přesně vymezený význam: krev, mučednictví a Duch svatý. Rudá hvězda tedy nebyla ničím podezřelým; byla logickým a srozumitelným symbolem.

Na některých oltářích – včetně těch v bazilice Narození Páně v Betlémě – můžeme dodnes spatřit hvězdy, často červené či pozlacené, které zdůrazňují spojení místa, oběti a světla. Červená hvězda tak původně patřila do jádra křesťanské posvátné prostorovosti.

Příkladem zachování původní křesťanské symboliky je evangelický kostel v obci Krouna (Vysočina, Česká republika), který má pěticípou hvězdu umístěnou na vrcholu kostelní věže. V české evangelické tradici tento symbol sloužil jako připomínka Betlémské hvězdy a symbol věčné naděje a světla víry, což jasně dokládá jeho ryze pozitivní, reformní kontext a návaznost na raně křesťanské motivy.

Křesťanská mystika pracuje s hvězdami jinak než teologie. Pro mystiky nebyla hvězda jen astronomickým tělesem či geometrickým obrazcem, ale duchovním archetypem.

Hvězda se stává obrazem:

Hildegarda z Bingenu viděla ve hvězdách „jiskry božského ohně“, který oživuje svět. Pro Jana od Kříže byla hvězda symbolem tiché navigace během „temné noci“.
V mariánské tradici se tento motiv završuje v titulu Stella Maris — Hvězda mořská, ochránkyně námořníků a poutníků.

Dnešní spojení pentagramu s temnými silami se zrodilo až v 19. století — nikoliv ve středověku. Francouzský okultista Éliphas Lévi poprvé interpretoval obrácený pentagram jako znamení chaosu a zla. Jeho teze převzala později Církev Satanova, která tento znak zpopularizovala.

Je to vlastně zvláštní, jak málo stačí k tomu, aby se starobylý a posvátný symbol změnil v opačný pól svého významu. Jeden jediný intelektuální výklad, následovaný popkulturou, dokázal přepsat celou kolektivní paměť.

Dnes je pentagram zatížen moderními konotacemi, jež s křesťanskou tradicí nemají téměř nic společného. Většina lidí by jej nikdy nespojila s Kristem, Betlémem, ani s křesťanskou mystikou.
Je to ironie, která vypovídá mnohé o tom, jak naše civilizace zachází s vlastními symboly: rychle je mění, povrchně je hodnotí a málokdy si klade otázku, odkud pocházejí.

Přitom stačí jediný pohled do starých rukopisů, ikon či architektonických detailů a symbol ožívá ve své původní podobě — jako znamení světla, ochrany a oběti.

Pěticípá hvězda byla po staletí světlým křesťanským symbolem. Její význam nebyl temný, ale kristologický, nikoli destruktivní, ale ochranný.
A její rudá forma nebyla politická, ale liturgická – připomínala krev Kristovu a vítězství života nad smrtí.

Dnes je na nás, zda tuto symboliku necháme pohltit moderními omyly, nebo zda vrátíme pentagramu jeho historickou tvář. Symbol má sílu jen tehdy, když mu rozumíme. A tato hvězda byla kdysi světlem, které mělo ukazovat cestu.

I. Rané Křesťanské a Středověké Symboly (Pět Ran, Naděje):

II. Zneužití a Démonizace Symbolu (19. – 20. století):