Článek
Nejsem velký fanda fotbalu. Mistrovské soutěže však alespoň čátečně sleduji, zejména ty, kde vystupují národní týmy. I ty, v nichž snad ve většině vystupují občané z Afriky. A přiznám se, že fandím vždy spíše týmům složeným z fotbalistů téže národnosti.
V současné světové fotbalové soutěži jsem proto obdivoval Chorvaty, Marokánce a Japonce. Kteří si ve hře plně uvědomovali, že bojují za úspěch a slávu své vlasti. Pro tato mužstva byla vynikající především jejich organizovanost, vědomí účasti v národním týmu a disciplina. Zdá se, že například peníze neznamenaly pro hráče těchto zemí to hlavní.
A to je to, co mě přimělo k napsání tohoto článku. Pro tato mužstva přestalo platit ono české „Peníze až na prvním místě!“. Odchod po prohrách doposud hvězdných, nejen evropských týmů ze soutěže, mezi nimiž byli i závratně dobře placení hráči by měl vést i nás k sebezpytu. Plačící Ronaldo po prohraném boji s vlasteneckými Marokánci, kteří bojovali nejen za Maroko, ale za celou Afriku, je ukázkovým příkladem. Nepředstavitelně dobře placený fotbalista, v té chvíli i kapitán portugalského mužstva opouštěl hřiště a plakal…
V Maroku, Casablance, jsem ztrávil celý týden jako host tamní Obchodní komory. Po večerech se mi věnoval některý z velmi bohatých členů tamní obchodní komory. Jeden večer jsem dokonce prožil u tehdejšího nejváženějšího politika Maroka. I nad rožněným beranem. Země kdysi koloniální se mi vyjevovala především v úporném tahu do budoucnosti. A tato země, dříve kolonie, která se osvobodila vlastním bojem o samostatnost dnes předvádí, jak se má hrát fotbal týmům dřívějších kolonizátorů. Že ze soutěže postupně odešli Španělé, Portugalci, Britové, Němci - je neuvěřitelné. A zůstávají představitelé čtyřmilionového národa, jehož trenér do televize vykřičel, že jde o úspěchy jeho země. Jestliže je trenér vlastenec musí to být vidět i na jeho svěřencích. Corvati tedy vytupovali jako ukázkoví vlastenci.
Nám nejbližší Slováci také v ynášejí své Slovensko všude, kde to jde. U našich sportovců nevídáme, že by zdůraznili své vlastenectví. Jejich vítězství se prezentují především jako jejich osobní úspěch. Možná, že i proto v současné fotbalové světové soutěži chybíme. Jakoby náš zbytkostát trpěl vlasteneckou chudokrevností. Bohužel, místo abychom kladli na první místo zájem vlasti, jak bylo obvyklé ještě za první republiky a pár let po druhé světové, než nastoupil i u nás stalinismus, se často urputně hádáme a na prospěch vlasti zapomínáme.
Když jsem v devadesátém roce přijal funkci ředitele většího moravského podniku, který na tom byl zle už ke konci totality jsem musel, z nezbytí obsadit místa svých náměstků, z nichž později vznikli podřízení ředitelé, mladými muži od 27 do 32 let. při první promluvě k nim jsem vzpomněl Napoleona, který, jak jsem řekl, to v Itálii dokázal napráskat rakouským generálským dědkům se svými generály, ujimž bylo kolem dvaceti. Viditelně se jim to líbilo. Tehdy ovšem jsem nepromluvil o Waterloo. Ale zato jsem promluvil o „našem“ podniku a o vlasti. Úspěchy, jichž jsme dosáhli v následujících několika letech obdivovali především naši zahraničtím konkurenti, z nichž se později, díky tehdejším nerozumné centrální vládě stali majitelé závodů našeho podniku.
Akcelerace a rychlost, s níž se noví náměstci učili byla neuvěřitelná. Během dvou let se volně pohybovali nejen po Evropě. Šlo jim nejen o slávu podniku, ale i naší země.
Zdá se mi, že pohrdání vlastenectvím je tedy pro národy smrtelné.
