Článek
Vždy, když se setkám s podobným článkem, omládnu. Neboť si vzpomenu na bojovné a ještě bojovnější články zapálených novinářů v době nástupu stalinismu u nás, či na útočná vystoupení v protektorátním rozhlase. Těm druhým jsem pochopitelně jako hoch nerozuměl, leč, jak se to dětem stává, pronikla mi pod kůži. Typické pro taková vystoupení bývá, že autor článku počítá s tím, že se napadený neozve.
Je to smutné, ale aby mě autor také nakonec nenálepkoval raději hned uvedu, že by se mu to příliš nedařilo, neboť jednak jsem SSSR, Rusko a Ukrajinu dobře poznal, především mezi lidmi ve výrobních podnicích, kde byly používány nejnáročnější technologie, a jednak mi Rus či Ukrajinec zabil v okupaci, v období normalizace, matku. Měla na naše osvoboditele mimořádné neštěstí: v 45. držel jeden (ruský či ukrajinský) důstojník otce pod pistolí v kuchyni, zatím co z naší ložnice skákala moje matka v noční košili před dvěma sovětskými švarnými důstojníky z okna našeho zvýšeného přízemí a utíkala se schovat k sousedům.
Nyní tedy k článku pana Pokorného.
Dělat z toho, že starosta Plzně obřadně nepozval prezidenta republiky se zdůvodněním, že straní vládnoucí koalici to, že je celé hnutí ANO proruské, mi připadá poněkud přitažené za vlasy. Nehledě, že jeden precedens tady přece máme: dnešní ministr školství ve funkci rektora vysoké školy přece nedovolil prezidentu Zemanovi promluvit se studenty univerzity. Tehdy, pokud si pamatuji, z toho nebylo žádné nálepkování.
Poněkud za hranou se mi zdá i návrh pana Pokorného, aby byla uplatněna na takovéto excesy větší přísnost. To už vyvolává dojem, že pan Pokorný se dostává do pozice, kterou jsem zažíval při alegorických průvodech po roce 45 na prvního máje: kdo miluje republiku, ten nestojí na chodníku! Byl bych se tehdy na alegorickém voze rád svezl, ale bylo mi jasné, že všichni, co stáli na chodníku by se na vozy nevešli.
A otevřeně uvedu, že jako hrdé a svébytné počínání občana svobodného státu nevidím ani v tom, že si vybereme mocnost a k té se lísáme. Aby, až se otočí korouhvička jsme se ruče lísali k jiné. To jsem bohužel za svého života též zažil. Pokud jde o USA byl bych raději, než naše občany nahánět a povzbuzovat k frenetickému nadšení nad USA, jsme raději přejali vládní systém USA s jejich prezidentem vybaveným mimořádnými pravomocemi, který si volí svůj pracovní tým, u nás ministrů. Aniž by mu do toho mluvily politické partaje, které mají v USA též zcela odlišné postavení než mají partaje u nás. Ostatně, abych to u pana Pokorného neměl zase tak zlé uvedu, že jsem v období privatizace řídil podnik, který měl několik závodů, když jedním byl i závod na výrobu těch nejnáročnějších dílů leteckých motorů. A pro tento závod jsem našel partnera až v Arizoně, ve Phoenixu. Dnes ho má americký Honeywell. A myslím, že bude dobré, když panu Pokornému uvedu, že USA mají dvě hlavní politické partaje, nejen tu demoratickou. Hrát si na amerického partajního demokrata a nebrat v úvahu, že jsou v USA také republikáni - jako český občan - to už snad jde přes míru.
A abych uvedl, jak pružná může být politika uvedu, že když mě bývalý kapitán ponorky a stálý zástupce leteckého arizonského podniku ve Washingtonu vozil po Washingtonu a přivedl mě k Watergate, vzpomněl jsem si na to, jak bylo 100 německých nacistických vědců včetně von Brauna slavnostně přijato do USA na zvláštní schůzi amerického Senátu. Nakonec i já jsem po našem převratě přijal do našich služeb i hlavního konstruktéra ruského závodu Togliatti, vyrábějícího vlastně upraveného italského Fiata. O politice se říká, že v ní má jít o umění nemožného.
Mohl bych tak rozebírat článek pana Pokorného odstavec po odstavci. Jsem na světě už dlouho, jsem přesvědčen, že se svět v současné době dostává do varu a mohou nastat velmi těžké chvíle. A v nich se může stát leccos. Kdo by řekl, že se SSSR dokáže sesypat opravdu jako ten obr na hluněných nohách, jak se o SSSR vyjádřil náš prezident Beneš. A stalo se to. Dnešní Rusko může být za pár let jiné a lekám se, když čtu, že se může rozsypat EU, nebo že život USA je třeba měřit také na roky. Vedení Ruska se změní, leč ruský lid zřejmě přežije. Proto nejsem nadšen, když nesporně hodně hloupí lidé píši RuSSák, když si jsem téměř jist, že o esesácích toho ani už mnoho nevědí.
A nakonec toto: pana Pokorného irituje, že pan prezident nebyl v Plzni jásavě přijat místním funkcionářem. Při tom ale nejedená podle přání prezidenta, že je třeba politky a lid spojovat, ne štvát na sebe. Odporným způsobem. I tak, že bude dehonestován šéf hnutí, které by nyní volila třetina našich voličů - to není právě způsob, jak nejlépe pěstovat demokracii.
V článku jsem se snažil vystupovat uměřeně a střízlivě. A že by mi nedělalo napsat v primitivnějším článku, že vidím pana Pokorného jako zuřivce či válečného štváče, o tom nechť není pochyb. K čemu by to ale, proboha, bylo.
Nevím, zda platí článek, který jsem si nejednou přečetl v Občanském soudním řádu, ovšem ještě totalitním, když jsem chodil po soudech sedm let bez advokáta, když ten článek říká, že soud je povinen posuzovat problémy se všech stran. Mnohokrát jsem si v dalším životě na tento článek vzpomněl. I při psaní tohoto článku.
Ing. Stanislav Zapletal, 29.1.2024.
