Článek
Budoucnost každé společnosti závisí mimo jiné na kvalitě jejího vzdělávacího systému. Právě školy by měly být místem, kde děti získávají nejen základní znalosti, ale také schopnost samostatně přemýšlet, tvořit, hledat řešení a rozvíjet své schopnosti. Je však naše současné školství skutečně nastaveno tak, aby tento úkol plnilo co nejlépe?
Než se pustím do samotného tématu, dovolím si krátké osobní ohlédnutí. Jsem dnes už „starý“ pedagog, který prošel různými podobami našeho školství. Během dálkového studia vysoké školy jsem pracoval jako pomocný noční vychovatel, později jako vychovatel, učitel ve výchovném ústavu i na zvláštní škole. Spolupracoval jsem také s Pedagogickou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci. Ani odchod do důchodu pro mě neznamenal konec učitelské dráhy – dodnes působím na základní škole.
Za ta léta jsem poznal školství z různých stran a pracoval s dětmi, jejichž schopnosti, potřeby i problémy se výrazně lišily. Právě tyto zkušenosti mě vedou k otázkám, které podle mého názoru nelze přehlížet. Nejde o nostalgii po minulosti ani o odmítání změn. Jde o to, zda jsme při hledání nových cest nezapomněli na některé podstatné úkoly školy.
Jedním z témat, která si zaslouží důkladné zamyšlení, je inkluze. Jejím smyslem je umožnit vzdělávání i dětem, které potřebují zvláštní podporu, a dát jim co nejlepší šanci na rozvoj. O tom by nemělo být pochyb. Otázkou ale zůstává, zda jsme při zavádění inkluzivního vzdělávání nezapomněli na jinou, neméně důležitou skupinu žáků – na děti nadané, talentované a mimořádně schopné.
Ve školní praxi se často setkáváme se situací, kdy značná část energie pedagogů směřuje k žákům s různými vývojovými a vzdělávacími obtížemi. Je to pochopitelné, protože právě tito žáci potřebují individuální přístup, trpělivost a odbornou pomoc. Jenže každá taková pomoc vyžaduje čas a personální kapacity, které jsou ve školách omezené. A pokud většina pozornosti připadá na zvládání problémů, může se stát, že na systematický rozvoj nadaných dětí už nezbývá dostatek prostoru.
Přitom právě v těchto dětech může spočívat významná část budoucího potenciálu naší země. Potřebujeme budoucí vědce, lékaře, techniky, učitele, podnikatele i tvořivé osobnosti, které dokážou posouvat společnost kupředu. Talent se však nerozvíjí automaticky. Potřebuje podněty, kvalitní vedení, náročnější úkoly a prostředí, které dítě motivuje k dalšímu poznávání. Pokud škola pouze zajišťuje, aby všichni žáci zvládli stejné minimum, aniž by dokázala rozvíjet jejich rozdílné schopnosti, ochuzuje tím nejen jednotlivce, ale i celou společnost.
Nejde přitom o to, abychom dětem s poruchami učení či jinými vývojovými obtížemi upírali potřebnou péči. Jde o nalezení rozumné rovnováhy. Školství musí umět pomáhat těm, kteří mají potíže, a současně podporovat ty, kteří mají předpoklady dosahovat mimořádných výsledků. Jedno nesmí být na úkor druhého.
Dalším problémem je samotné fungování inkluze. Zrušení zvláštních škol a snaha začleňovat děti s různými vzdělávacími potřebami do běžných tříd zásadně změnily podmínky práce učitelů. Návrat k původnímu systému by dnes znamenal značné finanční, organizační i personální náklady. Nemyslím si proto, že řešením je jednoduše obnovovat někdejší zvláštní školy. Smysluplnější cestou je důkladně přehodnotit současný systém a vytvořit takové podmínky, aby skutečně fungoval.
Jedním z klíčových prvků jsou asistenti pedagoga. Jejich práce může být pro žáka, učitele i celou třídu velmi přínosná. Jenže pokud má asistent pomáhat dětem s náročnými vzdělávacími potřebami, musí mít odpovídající přípravu, jasně stanovené kompetence a důstojné pracovní podmínky. Nízké finanční ohodnocení a nejasně vymezená náplň práce jsou překážkami, které nelze přehlížet.
Stejně důležitá je otázka odborné připravenosti asistentů pedagoga. Jejich práce není pouhým dozorem nad žáky, ale často vyžaduje schopnost reagovat na složité vzdělávací i výchovné situace. Přesto se setkáváme s tím, že tuto odpovědnou práci vykonávají lidé s velmi rozdílným stupněm vzdělání a pedagogické přípravy. Samotný dosažený titul samozřejmě nezaručuje schopnosti ani lidský přístup, ale stát by měl jasně stanovit, jaké znalosti, dovednosti a kvalifikační předpoklady tato profese vyžaduje. Současně musí zajistit odpovídající odbornou přípravu, jasné vymezení kompetencí a důstojné finanční ohodnocení. Nelze totiž požadovat vysokou míru odpovědnosti, aniž bychom pracovníkům poskytli potřebné vzdělání, podporu a podmínky.
Potřebujeme proto zásadnější restrukturalizaci školství. Nikoliv další administrativní opatření a změny názvů funkcí, ale skutečnou reformu, která vyjasní odpovědnost učitelů a asistentů, stanoví jejich kompetence, zajistí odbornou podporu školám a vytvoří prostor pro individuální rozvoj každého žáka. Součástí takové změny by měla být také kvalitnější podpora nadaných dětí, dostupnější odborná pomoc a větší možnost přizpůsobit vzdělávání skutečným schopnostem a potřebám jednotlivců.
Nad tím vším se vznáší ještě jedna otázka: proč se stále častěji diskutuje o klesající úrovni znalostí a dovedností žáků? Nelze jednoduše tvrdit, že za tento vývoj může inkluze. Výsledky vzdělávání ovlivňuje mnoho faktorů, od rodinného prostředí přes motivaci dětí až po způsob výuky a společenské změny. Podobné problémy navíc nejsou výhradně českou záležitostí. Přesto bychom neměli přehlížet, zda současný systém dokáže dostatečně náročně a účinně vzdělávat všechny žáky. Pokud chceme být konkurenceschopnou zemí, musíme se zajímat nejen o to, zda děti školou projdou, ale také o to, co se skutečně naučí a jak dokážou získané znalosti využít.
Školství nemůže být pouhým nástrojem sociálního vyrovnávání. Jeho úkolem je také připravovat mladou generaci na budoucnost, která bude vyžadovat stále více znalostí, samostatnosti, kreativity a schopnosti řešit složité problémy. Každé dítě by mělo dostat příležitost rozvinout své možnosti – ať už potřebuje pomoc při zvládání základních dovedností, nebo naopak potřebuje náročnější výzvy, aby jeho talent nezakrněl.
Budoucnost českého školství proto nespočívá v tom, že budeme věnovat méně pozornosti dětem, které mají problémy. Spočívá v tom, že přestaneme přehlížet děti, které mají mimořádné schopnosti, a vytvoříme systém, který dokáže obojí. Jestliže chceme, aby naše země obstála v mezinárodní konkurenci, musíme začít považovat kvalitní vzdělávání za skutečnou investici do budoucnosti, nikoliv pouze za položku ve státním rozpočtu.
Otázka tedy nezní, kterým dětem máme pomáhat více a kterým méně. Otázka zní, zda dokážeme vybudovat školství, které bude mít dostatek odborníků, času a prostředků na to, aby žádné dítě nebylo zanedbáno – ani to, které potřebuje pomoc, ani to, které má potenciál dokázat mimořádné věci.
