Článek
Pohled do dalekohledu brzy ráno 10. března 1945 nenabízel nic než bílou tmu. Venku zuřila sněhová vánice, vítr bičoval tváře vojáků a viditelnost se smrskla na mizerných sto metrů. „Mířidla, dalekohledy, periskopické dalekohledy – všechno bylo plné sněhu,“ vzpomínal později na tyto okamžiky velitel sovětské 38. armády Kirill Semjonovič Moskalenko.
Přesně v 5:30 ráno prořízl ticho ohlušující hřmot dělostřelectva a tisíce tun oceli se snesly na německé pozice v jedné z nejintenzivnějších paleb celé operace.
Sovětští velitelé byli přesvědčeni, že právě začíná blesková cesta k osvobození Ostravy (tehdy Moravské Ostravy) a jejího strategicky klíčového průmyslu – Vítkovických železáren a desítek hutí a dolů, které patřily k posledním fungujícím průmyslovým kapacitám Třetí říše.
Úder Rudé armády ovšem dopadl do prázdna. A právě německé vojenské archivy, do kterých dosud čeští historikové příliš nenahlíželi, ukazují proč.
Šachová partie generálů
Na Ostravu útočil 4. ukrajinský front pod velením armádního generála Ivana Jefimoviče Petrova. Jeho plán byl logický: vyhnout se nejširším tokům řek a obejít město od jihu a západu.
Proti němu stál protivník, kterého nebylo radno podceňovat. Generálplukovník Gotthard Heinrici velel armádní skupině, která nesla jeho jméno – Armeegruppe „Heinrici“. Nešlo o plnohodnotnou skupinu armád, ale o menší, operativně vytvořené uskupení, které sdružovalo německé síly bránící přístup k Ostravsku.
Heinrici byl ve Wehrmachtu považován za nejlepšího obranného generála. Vlastní vojáci mu říkali „Unser Giftzwerg“ – náš jedovatý trpaslík. Malý, nevzhledný muž, který ale dokázal z minima vytěžit maximum.
Gotthard Heinrici (vpravo) s polním maršálem Güntherem von Kluge nad mapou na východní frontě v roce 1943. O dva roky později Heinrici stejně pečlivě plánoval obranu Moravské Ostravy – a sovětské velení jeho schopnosti fatálně podcenilo.
Zatímco Sověti v místě hlavního úderu spoléhali na přesilu – poměr 2,1 ku 1 v živé síle – Heinrici se na počty nespoléhal. Věřil svému instinktu a informacím svých zpravodajců. A jak ukazují záznamy z německých archivů, ani jedno ho nezklamalo.
Navíc měl za zády něco, co sovětské velení totálně podcenilo – systém pěti obranných pásem dosahující místy hloubky až padesáti kilometrů. První boje se odehrávaly ještě na polském území, kde byla německá obrana nejslabší.
Heinrici mohl počítat s tím, že čím blíže bude Rudá armáda k Ostravě, tím bude jeho obrana lepší. Nejvíce spoléhal na obranné pásmo na československém území, kde Němci využili síť předválečných betonových bunkrů, kdysi postavených k obraně republiky proti nim samotným.
Lest, která změnila vše
Němečtí zpravodajci Heinricimu už od začátku března hlásili, že se v prostoru polského města Strumień něco děje. Přesuny sovětských vojsk, hromadění munice, pohyb tanků. Devátého března večer už německé velení vědělo: útok přijde každým okamžikem.
A tehdy Heinrici provedl svůj klasický manévr – postup, který za války úspěšně zopakoval nesčetněkrát. Věděl, že sovětská ofenzíva vždy začíná zdrcující dělostřeleckou přípravou, která má rozsekat první linii obrany na prach.
Kolem čtvrté hodiny ranní, tedy pouhou hodinu a půl před začátkem sovětského útoku, nařídil svým vojákům vyklidit přední pozice a stáhnout se do druhé obranné linie. V zákopech první linie nechal jen jednotky bojového zajištění.
Pikantní je, že sovětské velení vědělo, kdo mu stojí v cestě. Znalo Heinriciho i jeho oblíbený trik s vyklízením prvních linií. Přesto své plány nezměnilo. Když v 5:30 zahřměla sovětská děla, hodinu a dvacet minut zuřivě bušila do opuštěné země. Tisíce tun munice padly do prázdných zákopů.
Z německého pohledu to byl mistrovský tah. Ze sovětského – rozhodující taktická chyba.
Boj o každou vesnici
Když pěchota vyrazila vpřed, očekávala, že najde jen trosky a mrtvé. Místo toho narazila na odhodlané německé vojáky, kteří čekali v neporušených pozicích druhé obranné linie.
První den operace se změnil v krvavé vystřízlivění. Sovětská vojska postoupila v průměru o pouhé tři kilometry a ovládla šest malých vesnic. Obranou armádní skupiny „Heinrici“ se jim proniknout nepodařilo. Díky stažení do druhé linie nebyly německé jednotky oslabeny dělostřelbou a mohly se efektivně bránit již od počátku sovětského útoku.
A aby toho nebylo málo, do boje vstoupilo počasí. Těžká technika zapadala do rozmoklého terénu, letectvo kvůli vánici a nízkým mrakům vůbec nemohlo vzlétnout.
Přitom právě ve vzduchu měli Sověti drtivou převahu – proti jednomu německému leteckému sboru stála celá 8. letecká armáda. Jenže k čemu jsou vám stovky letadel, když nevidíte na konec ranveje? Německé prameny ukazují, že si velitelé Armeegruppe „Heinrici“ tuto výhodu počasí dobře uvědomovali.
Sám Heinrici hodnotil první den bojů uspokojivě, ale uvědomoval si, že je to teprve začátek. Druhý den čekal těžší boje. Proto se rozhodl, že brzy ráno 11. března překvapí Rudou armádu protiútokem.
Když se fronta nehýbe
Německý protiútok byl natolik úspěšný, že téměř celý další den sovětská ofenzíva připomínala spíše zákopovou válku než bleskový postup moderních tankových sil. Sověti útočili, Němci podnikali lokální protiútoky. Žádná ze stran nedosáhla většího územního zisku. V německých hlášeních z tohoto dne se často objevuje informace, že ruské útoky jsou slabší než v první den ofenzívy.
Až třetí den, 12. března, dosáhli Sověti prvního většího úspěchu. Jejich útok směrem na obec Ruptawa podporovalo 50-60 tanků. Díky tomu v těžkých bojích postoupili asi 7,5 kilometru a přiblížili se k dnešním českým hranicím u Karviné – na československé území jim zbývalo posledních pět kilometrů.
Zasahují německé tankové divize
Jenže právě v tu chvíli je čekalo další nepříjemné překvapení. Sovětští velitelé netušili, že své vojáky vedou přímo na pozice 16. a 8. německé tankové divize. Podle německých záznamů tyto jednotky ještě tři dny předtím stály v Dolním Slezsku, asi 260 kilometrů daleko. Jejich rychlý přesun na ohrožený úsek byl mistrovskou ukázkou manévrovacích schopností, které si Wehrmacht zachoval až do posledních měsíců války.
Kolona německých tanků na přesunu na východní frontě. Právě schopnost rychle přesouvat tankové divize na ohrožená místa patřila k největším přednostem Wehrmachtu až do konce války. V březnu 1945 překonaly 16. a 8. tanková divize 260 kilometrů z Dolního Slezska, aby zastavily sovětský průlom směrem na Ostravu.
Němci večer 12. března situaci na bojišti vyhodnotili tak, že se Rudá armáda pokusí dosažený průlom rozšířit. Generál Heinrici proto nařídil na druhý den protiútok s podporou tankových sil. Povedl se na výbornou a na některých místech vrátil sovětské vojáky téměř do výchozích postavení právě probíhající ofenzívy. Sami Němci hodnotili protiútok jako úspěšný – oslabil sovětské jednotky, ale uvědomovali si, že jim nedokázal vzít iniciativu a odradit je od dalších útoků.
Následující dny se fronta prakticky zastavila. Sovětské útoky narážely na stále silnější obranu a zisky se měřily už jen na stovky metrů.
Pár kilometrů za sedm dní
Po týdnu bojů, 17. března 1945, generál Petrov svou ofenzívu pozastavil. Bylo mu jasné, že její výsledky jsou katastrofální. Původní plán počítal s tím, že za 15 dní vojska postoupí o 130 kilometrů hluboko na Moravu.
Realita? Válečná fronta se za prvních sedm dní posunula o několik kilometrů na západ. Sovětům se nepodařilo ovládnout žádný významný strategický bod ani přetnout žádnou důležitou komunikaci. Ostrava byla stále v nedohlednu.
Následujících šest dní, do 23. března, se fronta prakticky nehýbala – obě strany se zakopaly a podnikaly jen drobné útoky. Němci toho využili a na více ohrožené úseky fronty v Polsku odeslali obě tankové divize. Jako náhradu dostal Heinrici pouze jednu pěší divizi.
Tajemství Heinriciho úspěchu
Proč byli Němci v první fázi bojů o Ostravu tak úspěšní? Německé prameny odhalují hlavní důvod: Heinrici dokázal mistrně odhadnout, kam bude směřovat sovětský hlavní úder. Do těchto míst pak bleskově přesouval zálohy z klidnějších úseků fronty a násobil tak svou sílu právě tam, kde to bylo nejvíce potřeba. Sověti opakovaně naráželi na obranu silnější, než s jakou počítali.
Počáteční neúspěch ofenzívy měl přímé důsledky i pro generála Petrova. Stalin byl s jeho velením nespokojen a na konci března místo něho velitelem 4. ukrajinského frontu jmenoval generála Jeremenka. Sovětský diktátor svým generálům selhání neodpouštěl.
Co nám říká pohled z druhé strany fronty?
První fáze bojů o Ostravu (10.–23. března 1945) zůstává v českém povědomí ve stínu úspěšného osvobození Ostravy na konci války. Přesto stojí za pozornost, protože německé prameny nabízejí pohled, který z československé a sovětské historiografie neznáme.
Ukazují nám, že obrana Ostravy nebyla zoufalým gestem poražené armády, ale promyšlenou a profesionálně vedenou operací. Heinriciho lest s vyklizením prvních linií, bleskový přesun tankových divizí přes stovky kilometrů, využití počasí – to vše vykresluje obraz soupeře, jehož schopnosti sovětské velení podcenilo.
Dnešní Jastrzębie-Zdrój nebo Karviná jsou místa, kudy procházíme, aniž bychom tušili, že se zde v březnu 1945 odehrával zápas, který stál tisíce životů a zpomalil konec války o další krvavé týdny. Teprve pohled do německých archivů ukazuje proč.
Zdroje:
BINAR, Aleš. Armádní skupina „Heinrici“ a první fáze bitvy o Moravskou Ostravu (10. až 23. března 1945). Historica Olomucensia, 2020, roč. 58, s. 159–183.
Jaroslav Šajtar: Moravskoostravská operace byla nejkrvavější a nejurputnější bitvou svedenou na území nynějšího Česka.
Radek Folprecht: Naši tankisté vítězili při ostravské operaci i nad obávanými Panthery.
