Článek
V létě roku 1948 ležel na stolech důstojníků Obranného zpravodajství nenápadný dokument se strohým názvem: Směrnice pro vyhledávání politicky, státně a národně nespolehlivých osob. V té chvíli se začal rodit jeden z nejvíce nespravedlivých systémů v dějinách naší armády. Komunistické vedení stálo před bezpečnostním dilematem. Potřebovalo budovat gigantickou armádu pro budoucí střet se Západem, ale zároveň se děsilo představy, že dá zbraně do rukou lidem, kteří nový režim nemilují.
Písmeno, které posílalo na nucené práce
Řešení bylo cynické a administrativně dokonalé. Každý mladý muž musel před odvodem projít politickým sítem. O jeho osudu nerozhodoval jen lékař, ale především místní akční výbor KSČ a stanice SNB (tehdejší policie). Do dotazníků se psalo vše: majetek rodičů, náboženské vyznání i to, zda někdo z rodiny neemigroval. Pokud komise rozhodla, že je branec „nespolehlivý“, dostal do karty klasifikaci „E“. Toto písmeno znamenalo konec snů o řádném vojenském výcviku.
V říjnu 1950 proběhla monstrózní prověrka, jakou naše historie nepamatuje. Celkem 140 000 nováčků muselo vyplnit dotazníky, které měly odhalit jejich „skutečnou tvář“. Pro lepší představu: bylo to, jako kdyby armáda během jediného měsíce prověřila každého obyvatele tehdejší Plzně. Cíl byl jasný – vybrat 10 000 mužů pro nově vznikající Pomocné technické prapory, tedy PTP.
Otroci s krumpáčem v ruce
Proč režim tyto prapory vlastně vytvořil? Důvod nebyl jen politický, ale i brutálně pragmatický. Socialistické hospodářství se hroutilo pod tíhou zbrojení a v dolech i na stavbách chyběly pracovní síly. Armáda tak vytvořila obrovský rezervoár téměř bezplatné pracovní síly. Postupně vznikly dva druhy pomocných technických praporů.
Alexej Čepička (1910-1990), ministr národní obrany a zeť Klementa Gottwalda. Právě on dohlížel na budování systému, který z vojáků udělal levnou pracovní sílu.
„Lehké“ PTP fungovaly v Mimoni nebo Jincích a jejich příslušníci stavěli kasárna a vojenské objekty. „Těžké“ PTP, označované jako báňské, pak posílaly tisíce mladých mužů do černého pekla na Ostravsku, Kladensku a Mostecku. Jejich jediným „bojovým úkolem“ bylo těžit uhlí pro ocelárny, které měly vyrábět nové tanky.
Koho komunisté opravdu posílali do dolů
Komunistická propaganda celá desetiletí tvrdila, že v PTP končili jen „vykořisťovatelé“ – továrníci, bankéři a velkostatkáři. Archivní data z listopadu 1953 však tento mýtus jednoznačně vyvracejí. Z celkového počtu téměř 14 000 tehdejších „pétépáků“ pocházelo ze šlechtických či buržoazních rodin pouhých 267 osob. To jsou necelá dvě procenta.
Kdo tedy v PTP skutečně sloužil? Drtivou většinu – celých 86 % – tvořili synové dělníků, řemeslníků a malých rolníků. Tedy přesně těch vrstev, kterými se KSČ zaštiťovala. Stačilo, aby byl mladý dělník věřící katolík, nebo aby se někdo z jeho rodiny nelichotivě vyjádřil o kolektivizaci, a skončil u lopaty. Byl to systém, který trestal syny za domnělé hříchy jejich otců – a to bez soudu, bez rozsudku, jen na základě razítka v kartotéce.
Život v „černém pekle“
Podmínky v jednotkách PTP připomínaly spíše vězení než armádu. Ubytování bylo provizorní, hygiena mizerná a strava často pod hranicí norem. Vojáci pracovali na nejtěžších úsecích v dolech bez jakéhokoliv předchozího zaškolení.Výsledky byly tragické. Jen za rok 1952 utrpěl zranění každý desátý „pétépák“. Archivy evidují 2 750 lehkých, 518 těžkých a 49 smrtelných úrazů.
Psychický teror byl stejně ničivý jako dřina v dole. Velitelé, často přeřazení k PTP z trestu za neschopnost u bojových útvarů, si na vojácích léčili své komplexy. Na podzim roku 1952 vojenská správa prodloužila příslušníkům PTP dvouletou základní službu na „neurčito.“ Velitelé jim začali vyhrožovat, že se domů vrátí až jako starci. Tato beznaděj, kdy „trest“ neměl pevný konec, vojáky psychicky ničila. Začaly se množit dezerce a pokusy o sebevraždu.
Podnikatelský záměr jménem PTP
Zatímco vojáci trpěli, armádní pokladna se plnila. Režim totiž s „pétépáky“ obchodoval jako s komoditou. Státní podniky vyplácely mzdu vojáků přímo vojenské správě. Ta si však většinu peněz nechávala jako náhradu za stravu a ubytování, které přitom měla ze zákona poskytovat zdarma.
Zatímco horník na povrchu vydělal 90 Kčs denně, černému baronovi po všech srážkách zbylo směšných 6,60 Kčs. Ani s těmito drobnými však nemohl volně nakládat. V hotovosti dostával pouze polovinu zbylé částky. Druhá polovina se povinně ukládala na vkladní knížku, kterou měl u sebe velitel jednotky. Tragickým vyvrcholením tohoto vykořisťování byla měnová reforma v červnu 1953, která tyto pracně nastřádané úspory vojáků znehodnotila na zlomek původní hodnoty.
Bankovka z měnové reformy, kterou komunisté provedli k 1. červnu 1953. Pro příslušníky PTP přišla jako poslední rána – úspory, které ani nemohli vybrat, přes noc zmizely.
Pro mnohé příslušníky PTP to byla tragédie, protože živořili s částkou, která tehdy nestačila ani na krabičku cigaret. Zato armáda si z jejich práce udělala zlatý důl. Jen za rok 1952 vykázalo Ministerstvo národní obrany z práce těchto novodobých galejníků čistý zisk přes 40 milionů korun. Tyto peníze pak režim obratem investoval do masivního zbrojení a výstavby armády sovětského typu.
Konec, který nebyl vysvobozením
Systém PTP začal skomírat až po smrti Stalina a Gottwalda v roce 1953. Režim se snažil ukázat „lidštější tvář“, protože kritika ze zahraničí byla stále hlasitější. V dubnu 1954 byly poslední čtyři prapory formálně zrušeny. Byla to však jen hra se slovy. Termín „politicky nespolehlivý“ nahradilo označení „kádrově závadný“ a vojenské pracovní jednotky se pouze přejmenovaly na technické.
Mnozí vojáci se po čtyřech letech u krumpáče neměli kam vrátit. Jejich rodiny byly mezitím násilně vystěhovány do pohraničí nebo se pod tlakem StB rozpadly. Cejch klasifikace „E“ v kádrových materiálech pak tyto muže a jejich děti provázel až do listopadu 1989.
Historie PTP tak není jen příběhem o dřině v dolech, ale především o hluboké zradě státu na vlastních občanech, kteří se provinili jen tím, že byli věřící, měli otce se špatným třídním původem nebo se prostě nehodili do komunistického obrazu světa.
Zdroje:
Jiří Bílek, Jaroslav Láník a Jan Šach: Československá armáda v prvním poválečném desetiletí (květen 1945 – květen 1955). Praha 2006.
Jak ovládnout armádu? Na podzim 1950 vznikly Pomocné technické prapory pro „politicky nespolehlivé“.
Jiří Bílek: Vojáci i občané druhé kategorie: „pétépáci“.
Lucie Korcová: Pomocné technické prapory vznikly před 70 lety. Mezi ‚Černými barony‘ byli kněží i velkostatkáři.
