Článek
Brno, chladný říjnový večer v roce 1930. V pokoji inženýra Františka Piláta rotuje kotouč amatérského televizního přijímače. Přijímá na něj signál firmy Baird Television Ltd. z tisíce kilometrů vzdáleného Londýna, což se tehdy nepovažovalo za možné.
Po pár minutách Pilát britské redaktory překvapil svou technickou dovedností. Dokázal se s nimi spojit pomocí vlastní krátkovlnné vysílačky. Britové neváhali a pustili jeho hlas přímo do živého vysílání. Brněnský inženýr tak mohl nejen technikům ve studiu, ale i tehdejším britským divákům sdělit své postřehy a zkušenosti s dálkovým příjmem. Stal se tak vůbec prvním československým občanem, který naživo vstoupil do televizního vysílání.
Počátky televize
Na počátku 20. století se vývoj televize rozdělil na dva tábory. První věřil takzvané mechanické televizi s rotujícími kotouči, kterou k dokonalosti dotáhl skotský vynálezce John Logie Baird. Ten v roce 1926 předvedl první veřejné vysílání a stal se skutečným „otcem televize“. Proti němu se však postavil tábor elektroniky. Vladimir Zworykin, emigrant z revolučního Ruska, vyvinul v USA v roce 1923 snímací elektronku zvanou ikonoskop, která se stala srdcem moderní elektronické televize.
Časem se ukázalo, že mechanická cesta má své limity. Aby totiž tehdejší mechanický televizor s rotujícím kotoučem zvládl alespoň klasické televizní rozlišení z konce 20. století, musel by mít tento kotouč poloměr neuvěřitelných 75 metrů, což je výška průměrného věžáku.
V 30. letech vypukl mezi mocnostmi skutečný „závod o televizi“. Jako první zahájilo pravidelné vysílání v roce 1935 nacistické Německo, které využívalo starší mechanický systém. Motivace byla prostá: propaganda. Nacisté nebudovali televizi pro obývací pokoje, ale zřizovali „televizní sály“ pro hromadné sledování sjezdů nacistické strany či olympiády. Američané a Britové vsadili na vývoj elektronického systému, který sliboval mnohem lepší obraz. Protože byl však technologicky náročnější, experimentální vysílání zahájili až o rok později.
Vnitřek Bairdova mechanického televizoru. Hlavní částí byl rotující kovový kotouč s dírkama uspořádanými do spirály. Při příjmu signálu se kotouč roztočil na 750 otáček za minutu a světlo procházející otvory na fotobuňku vytvářelo obraz řádek po řádku. Celý systém při provozu hlučně bzučel.
Televizní vizionář z Brna
Zavádění rozhlasu se v Československu setkalo s velkým úspěchem, proto panovalo přesvědčení, že budeme patřit mezi průkopníky i v oblasti televize. Realita však byla složitější. Vývoj televizní technologie byl nákladný a stát měl od druhé poloviny třicátých let jiné priority. Rostlo mezinárodní napětí a investice šly zejména na obranu státu.
Zájem o televizi proto zůstával především v rukou nadšenců, techniků a vizionářů. Mezi nimi vynikl František Pilát. S mechanickou televizí se seznámil během stáže ve Velké Británii ve společnosti Baird Television Ltd. v roce 1929. Měl zde studovat její technologii. Díky tomu získal unikátní know-how, které v tehdejším Československu nemělo obdoby.
Po návratu do rodného Brna sestrojil svůj vlastní televizní přijímač a už od prosince 1929 dokázal každý večer přijímat signál Bairdovy televize z Londýna. V té době se vysílalo ve velmi nízkém rozlišení, takže Pilát mohl sledovat jen siluety nebo jednoduché tvary.
Baťa viděl v televizi budoucnost
V druhé polovině 30. let Baťova firma už dávno nevyráběla pouze obuv. Rozšiřovala své aktivity do mnoha dalších oborů a pečlivě sledovala technologické novinky. Pozornost Jana Antonína Bati upoutal i vývoj televizního vysílání. Okamžitě vytušil jeho obrovský komerční potenciál.
Zlínský podnikatel hledal vždy nejperspektivnější technologické inovace, proto si v roce 1936 pozval do své firmy Piláta. Ten mu vysvětlil, jaké má televize možnosti a naznačil její budoucnost. Baťa se rozhodl, že chce získat co nejvíce informací přímo u zdroje a poslal Piláta do Spojených států amerických. Věřil totiž, že Američané budou velmi brzy na špičce vývoje elektronické televize. Pilát měl zjistit, jak daleko tento výzkum pokročil a jaké možnosti nová technologie nabízí.
Setkání s „otcem“ moderní televize
František Pilát se v USA setkal s klíčovou postavou celého oboru – Vladimírem Zworykinem. Ten v té době pracoval pro americkou korporaci RCA.
Pilát měl už hluboké zkušenosti s mechanickou televizí díky své stáži v Londýně, ale v USA spatřil něco mnohem dokonalejšího. Zworykin mu předvedl čistě elektronický systém, který nepotřeboval žádné bzučící mechanické součástky k rozkladu obrazu.
Vladimir Zworykin (1888/1889 – 1982) drží v ruce svůj vynález ikonoskop – snímací elektronku. Byla to hlavní součástka jeho elektronické televize, které převálcovala mechanickou televizi kvalitou obrazu.
Tato zkušenost Piláta naprosto ohromila a on do Zlína s neskrývaným nadšením referoval své nové poznatky. Baťa dostával zprávy o „překvapivé kvalitě obrazu“, která byla ve srovnání s tehdejšími evropskými pokusy nevídaná. Právě v přímé konfrontaci se Zworykinovou technologií Pilát definitivně pochopil, že mechanická televize je slepou uličkou vývoje a že budoucnost patří výhradně elektronické cestě.
Prostudovat, pochopit a vyrobit vlastní
Baťa na Pilátovy zprávy reagoval okamžitě. Pověřil svého inženýra, aby nakoupil několik amerických televizních přijímačů. Měly posloužit jako studijní materiál pro vlastní vývoj ve Zlíně. Baťovi technici je měli rozebrat do posledního šroubku, prostudovat a pochopit jejich fungování. Byl to klíčový krok pro jeho další plán – výstavbu vlastního televizního vysílače ve Zlíně.
Šlo o klasickou strategii dravého magnáta: koupit nejlepší dostupnou technologii, naučit se ji a pak ji realizovat ve vlastní režii dříve než konkurence nebo stát. Baťovi nešlo o tvorbu televizní zábavy, jak ji známe dnes. Televizi vnímal především jako mocný nástroj k oslovení zákazníků, proto chtěl mít vlastní vysílač.
Baťův sen zastavil běh dějin
Přestože měl Jan Antonín Baťa k dispozici kapitál, nejmodernější světové know-how i odhodlání, jeho ambiciózní projekt zlínského televizního centra nikdy nepřekročil fázi plánů.
Největší překážkou byl tehdejší právní řád Československa, který na rozhlasové a televizní vysílání uplatňoval princip přísných státních koncesí. Podle tohoto systému měl na veškeré šíření signálu monopol stát, zastoupený Ministerstvem pošt a telegrafů. Stát přísně dohlížel na to, aby se k tak mocnému komunikačnímu nástroji, jakým byla televize, nedostal soukromý subjekt.
Navíc československý stát měl v druhé polovině 30. let jasnou prioritu – veškeré investice směřoval do zbrojení a na výstavbu pohraničního opevnění. Konflikt s nacistickým Německem byl stále pravděpodobnější. V očích státních úředníků byla televize v tomto kontextu vnímána jako luxusní zbytečnost. Vše definitivně zastavila německá okupace v březnu 1939. Baťa musel emigrovat a jeho podniky byly převedeny na válečnou výrobu.
Pravidelné televizní vysílání v Československu tak mohlo začít až v roce 1953.
Text vznikl na základě těchto zdrojů:
NOVÝ, Antonín: Počátky televizního vysílání v Československu. Praha 2025. Univerzita Karlova. Bakalářská práce.
Kdo skutečně vynalezl televizi? Příběh je mnohem složitější, než si myslíte.
ŠTOLL, Martin: 1. 5. 1953 – zahájení televizního vysílání: zrození televizního národa. Dny, které tvořily české dějiny. Praha 2011.
