Článek
V říjnu 1991 přijeli čelní představitelé federace do Bratislavy oslavit 73. výročí vzniku Československa, ale místo slavnostní atmosféry je přivítal pískot a sprška vajíček. Zatímco prezident Václav Havel se zásahu vyhnul, federální ministr financí Václav Klaus takové štěstí neměl a ze shromáždění odcházel se žloutkem stékajícím po saku. Byl to symbolický moment: autorita společných institucí se na Slovensku se viditelně rozpadala.
Federace nemá budoucnost
Budoucnost státu, který se v té době oficiálně jmenoval Česká a Slovenská Federativní Republika, se začala hroutit po druhých svobodných volbách. Ty se konaly 5. a 6. června 1992. V české části federace zvítězila koalice pravicové Občanské demokratické strany (ODS) a Křesťanskodemokratické strany (KDS) pod vedením Václava Klause. Na Slovensku přesvědčivě zvítězilo národně orientované Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS) Vladimíra Mečiara.
Vítězové voleb se už několik dní po hlasování sešli v brněnské vile Tugendhat, aby jednali o dalším fungování společného státu. Oba lídři rychle zjistili, že jejich představy o budoucnosti federace jsou zcela odlišné. HZDS navrhovalo její přeměnu na volné společenství dvou států se společnou hospodářskou a obrannou politikou. ODS takové uspořádání odmítla. Následovala další jednání v Praze a Bratislavě, během nichž se postupně prosazovala varianta rozdělení federace.
Rozdílné postoje měli politici také k federálnímu prezidentovi. Mečiarovo HZDS odmítalo Václava Havla jako symbol pražské dominance, zatímco Klausova ODS jeho kandidaturu podporovala.
Slovenská stopka
V pátek 3. července 1992 se Federální shromáždění – tedy tehdejší společný československý parlament – sešlo k první prezidentské volbě. Jediným kandidátem byl Václav Havel, kterého navrhla koalice ODS a KDS. Druhý původně přihlášený uchazeč, Juraj Čop z republikánské SPR-RSČ, totiž těsně před zahájením schůze poslal do parlamentní kanceláře stručný fax a svou kandidaturu odvolal.
Havel dobře věděl, že kráčí do politické pasti: HZDS předem otevřeně deklarovalo, že jeho poslanci pro českého dramatika ruku nezvednou. Odpor významné části slovenské politické reprezentace vůči Havlovi měl hluboké kořeny.
Všichni si ještě moc dobře pamatovali prezidentova dřívější vystoupení proti zbrojní výrobě. Její útlum tvrdě dopadal na slovenské podniky v Martinu či Dubnici nad Váhom. V regionu prudce vzrostla nezaměstnanost a Havel byl vnímán jako symbol pražské necitlivosti. Napětí ještě vyhrotil jeho předvolební projev v televizi, ve kterém varoval před demagogy, což stoupenci HZDS pochopili jako přímý útok na Vladimíra Mečiara.
Havlův neúspěch a abdikace
Tehdejší federální parlament nehlasoval jako celek, ale ve třech oddělených skupinách. Ve Sněmovně lidu byli poslanci zastoupeni podle počtu obyvatel. Čeští poslanci zde proto měli převahu a Havel získal potřebnou většinu. Problém byl ve Sněmovně národů, která byla striktně rozdělená na 75 českých a 75 slovenských poslanců. Aby byl prezident zvolen, musel totiž získat předepsanou většinu ve všech třech skupinách současně – slovenští poslanci tak drželi v rukou absolutní právo veta.
Havel od slovenských poslanců ve Sněmovně národů dostal v prvním kole pouhých 22 hlasů, ve druhém kole pak jeho podpora spadla na mrazivých 18. Proti potřebným 45 hlasům to byl drtivý výprask. Slovenští zákonodárci dali jasně najevo, že s Havlem už nepočítají. V kontextu probíhajících jednání o rozdělení federace to byla další vážná rána společnému státu. Současně to byl i konec pro Havla, protože podle tehdejších pravidel byl vyřazen z dalších kol této prezidentské volby.
O čtrnáct dní později, 17. července 1992 ve dvě hodiny odpoledne, schválila Slovenská národní rada Deklaraci o svrchovanosti. Pro prezidenta to byla poslední kapka. Ještě téhož dne Havel v televizním projevu oznámil, že ke 20. červenci odstupuje z funkce.
Odmítl vystupovat v roli dosluhujícího úředníka, který by pouze čekal na konec federace. Především však cítil, že jako státník, který složil slib věrnosti federální ústavě, nemůže zůstat v čele státu a podepisovat zákony, jež směřují k jeho přímé likvidaci.
Ať Slováci jdou
Havlova rezignace měla nečekaný mocenský důsledek. Většina prezidentských pravomocí totiž podle ústavy přešla na předsedu federální vlády Jana Stráského z ODS. Klausova strana tak získala kontrolu nad klíčovými rozhodovacími pákami státu.
Václav Klaus a Vladimír Mečiar. Na podobě společného státu se nedohodli, na jeho rozdělení ano.
Už Havlovo nezvolení 3. července vyvolalo výraznou nevoli v Praze. Ve městě proběhlo několik pouličních demonstrací. Lidé, unavení nekonečnými kompetenčními spory v parlamentu, už nevolali po záchraně společného státu. Chtěli rychlé osamostatnění České republiky a zvolení Havla českým prezidentem.
Mimo Prahu v českých zemích převládla rezignovaná atmosféra ve stylu, „Když Slováci chtějí, ať si jdou“. Rozdělení federace se tak stále více nabízelo jako nejjednodušší cesta z nekončící politické křeče.
Fraška musela pokračovat
Klaus a Mečiar mezitím pokračovali v jednáních o rozdělení federace. Hledání kompromisního prezidenta pro stát s nejistou budoucností proto ztrácelo politický smysl. Federálnímu shromáždění však zákon ukládal opakovat prezidentské volby, dokud nebude zvolen nový prezident.
Zatímco se stát hroutil v přímém přenosu, ústavní soukolí se točilo dál – bez ohledu na politickou realitu. Už 16. července, tedy den před slovenskou deklarací svrchovanosti, se parlament pokusil zvolit prezidenta podruhé.
Přihlásil se jediný kandidát – šéf krajně pravicových republikánů Miroslav Sládek.Jeho program sliboval připojení Podkarpatské Rusi, zúčtování s komunisty i polistopadovými elitami a otevřeně útočil na menšiny. Získal jen hrstku hlasů a volba skončila naprostým fiaskem.
Do třetí volby 30. července 1992 nominovala opoziční Liberálně sociální unie poslankyni Marii Kristkovou, agronomku ze Slušovic. Byla to historicky jediná žena, která kandidovala na post federálního prezidenta. Republikáni proti ní nominovali rovnou dva své členy, Zdeňka Pintu a Zdeňka Viktora Procházku. Neuspěl nikdo. Bez podpory ODS a HZDS neměli kandidáti šanci získat potřebný počet hlasů.
Absurdita jako z Havlova pera
Dne 26. srpna 1992 se Václav Klaus a Vladimír Mečiar po sérii jednání znovu sešli v brněnské vile Tugendhat. Tentokrát oznámili definitivní politickou dohodu: společný stát k 1. lednu 1993 zanikne. Od té chvíle už o křeslo v čele umírající federace prakticky nikdo nestál. Parlament však musel podle zákona ve volbách pokračovat.
Posledním kandidátem byl 24. září 1992 pravicový ekonom Jiří Včelař-Kotas, kterého navrhl poslanec Strany zelených Aleš Mucha. Jeho nominace působila jako kuriózní výjev z jiné reality. V době, kdy už běžel odpočet k rozpadu federace, totiž Mucha prosazoval kandidáta navzdory nesouhlasu vedení vlastní strany. Svůj návrh před parlamentem ani nezdůvodnil. Kotas získal jen hrstku hlasů a Mucha po neúspěšném hlasování kandidaturu stáhl. Poslanci jeho oznámení odměnili potleskem. Do dalších vypsaných termínů se už nikdo nepřihlásil.
Umírající stát bez prezidenta
Vrchol parlamentní grotesky nastal 26. listopadu 1992. Poslanci přišli do práce a na programu měli volbu federálního prezidenta. Paradox byl dokonalý: stalo se tak přesně den poté, co sami odhlasovali zánik vlastního státu. Opět nebyl žádný kandidát, a tak zákonodárci bod odložili.
Posledních pět a půl měsíce své existence společný stát Čechů a Slováků prožil bez prezidenta. Když pak 1. ledna 1993 po 74 letech definitivně zmizel z mapy Evropy, stalo se tak v tichosti. Nenašel se nikdo, kdo by v jeho čele symbolicky zhasl světlo.
Text vznikl na základě těchto zdrojů:
HALAMÍČEK David: Druhé prezidentské funkční období Václava Havla 1990-1992 . Praha 2021. Univerzita Karlova. Bakalářská práce.
RYCHLÍK Jan: Rozpad Československa. Česko-slovenské vztahy 1989-1992. Bratislava 2002.
DOLEŽALOVÁ Kateřina: Postoj prezidenta Václava Havla k rozdělení Československa v letech 1992/1993. Praha 2014. Univerzita Karlova. Bakalářská práce.
Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky, Sněmovna lidu a Sněmovna národů, 4. společná schůze, stenoprotokol, 1. den jednání, 24. září 1992.
