Článek
Představte si, že jste komunistický ideolog v roce 1948 a stojíte před náročným úkolem: musíte lidem nenápadně ukrást jejich nejpopulárnější národní symbol – 28. říjen a vznik Československa.
Masaryk, jeho spolupracovníci ani západní spojenci do vašich dogmat o třídním boji hrubě nezapadají. Jenže zakázat narozeniny republiky natvrdo by vyvolalo obrovské pobouření. A tak soudruzi spustili kampaň, kterou bychom dnes mohli označit za jeden z nejabsurdnějších pokusů o přepsání dějin v naší historii.
Dvojí hra komunistů
V říjnu 1948 se naplno ukázal rozpor mezi tím, co komunisté hlásali, a tím, jak se veřejně stavěli k tradici vzniku republiky. Na jedné straně ministr informací Václav Kopecký zveřejnil ideologický pamflet Pravda o vzniku republiky. Jeho poselství bylo jasné: dosavadní výklady vzniku republiky je třeba odmítnout, zásluhy Masaryka, Beneše či amerického prezidenta Wilsona zdiskreditovat a dějiny nově vykládat z pohledu třídního boje a vlivu ruské bolševické revoluce.
Navenek však režim stále předstíral úctu k národní tradici. Na konci října 1948 uspořádal v Martině pompézní oslavy 30. výročí Martinské deklarace, kterou se Slováci v roce 1918 přihlásili ke společnému státu s Čechy. Aby kampaň vypadala autenticky, přivezli organizátoři do sálu budovy Tatra banky 24 stárnoucích pamětníků, kteří tehdy deklaraci podepsali.
Přímo před těmito muži pak vicepremiér Viliam Široký hlásal nový výklad dějin: rozhodující zásluhy mělo dělnictvo, zatímco prvorepubliková buržoazie si výsledky jeho boje přivlastnila.
Trik v kalendáři
Vyhlásit novou třídní pravdu v novinách však nestačilo a vymazat 28. říjen z kalendáře stále nešlo. Předsednictvo ÚV KSČ proto 18. září 1950 sáhlo k mazanému úřednickému triku: ponechat datum v kalendáři, ale kompletně změnit jeho obsah.
Oslavy 28. října nově věnovali pátému výročí znárodnění průmyslu – chladně přitom zneužili faktu, že klíčové znárodňovací dekrety prezidenta Beneše začaly v roce 1945 platit právě na výročí vzniku republiky. V roce 1951 pak komunisté dílo dokonali novým zákonem: odebrali 28. říjnu status státního svátku a udělali z něj pouhý „Den znárodnění“.
Záměr byl průhledný: místo narození demokratické republiky se měly veřejně oslavovat zestátněné doly, hutě a vysoké pece.
Masaryka nahradil Lenin
Přejmenování svátku však nestačilo. Komunisté potřebovali přepsat i samotný příběh vzniku Československa. Nemuseli přitom začínat od nuly. Už ve 20. a 30. letech hlásali, že rok 1918 byl jen nedokončenou revolucí a rozhodující vliv na vznik republiky měl bolševický převrat v Rusku.
Ze staré stranické poučky se po roce 1948 stala státní ideologie. Masarykovy zásluhy ustoupily do pozadí a rozhodující roli při vzniku republiky komunistická propaganda přisoudila bolševické revoluci, jejímž symbolem byl Vladimir Iljič Lenin.
V září 1952 se v pražské Poradně a studovně marxismu-leninismu postavil před posluchače muž s pozoruhodnou minulostí. Byl to Jindřich Veselý, někdejší šéf obávané Státní bezpečnosti, který se nedávno stal ředitelem Ústavu dějin KSČ. A právě on měl stranickým posluchačům vysvětlovat, jak správně chápat vznik Československa.
Jindřich Veselý (1906–1964). Patřil k nejtvrdším představitelům komunistického represivního aparátu. Jako šéf StB osobně rozhodoval o osudech vězňů a tvrdě trestal jakýkoli odpor proti režimu.
Veselý bez mrknutí oka prohlásil, že vyhlášení samostatnosti proběhlo „bez účasti a práce Masaryka, Beneše a Wilsona“. Nový stát podle něj stvořily revoluční masy ovlivněné bolševismem.
Nešlo přitom o akademickou debatu. Poradna a studovna marxismu-leninismu sloužila stranickému vzdělávání. Podobné přednášky pomáhaly šířit oficiální výklad dějin mezi funkcionáře a propagandisty, kteří jej pak předávali dál.
Úklid náměstí
Komunistům nestačilo změnit svátek a přepsat učebnice. Z veřejného prostoru musely zmizet také připomínky Masaryka a dalších zakladatelů republiky. V padesátých letech komunističtí historici chrlili knihy o údajné „kontrarevoluční politice Masaryka a Beneše“. Na Slovensku dostal historik Ľudovít Holotík za úkol podobně zbourat tradiční obraz Milana Rastislava Štefánika.
Z ulic mizely staré názvy, pomníky legionářů i Masarykovy sochy. Některé skončily na korbách nákladních vozů a putovaly do muzejních depozitářů či skladišť, jiné byly zničeny. Straničtí funkcionáři věřili, že když z očí veřejnosti zmizí bronzové sochy i jména z čítanek, nová generace přijme „Den znárodnění“ a Lenina jako samozřejmost.
Lidé Masaryka vrátili zpět
První trhliny se začaly objevovat už před pražským jarem. V září 1967, při 30. výročí Masarykovy smrti, spisovatel Jan Procházka v Literárních novinách veřejně zpochybnil komunistické lži o prvním prezidentovi. A když v roce 1968 přišlo pražské jaro, ukázalo se, že ani dvacet let propagandy nedokázalo Masaryka vymazat z paměti lidí.
Ve městech jako Hradec Králové, Prostějov nebo Brandýs nad Labem začali občané požadovat návrat Masarykových pomníků. Místní národní výbory jim v řadě případů vyšly vstříc a pomohly sochy vrátit na původní místa. Na Slovensku se lidé podobně začali veřejně hlásit k odkazu Milana Rastislava Štefánika. Jenže přišla sovětská okupace a následná normalizace. V dalších letech musely mnohé obnovené Masarykovy pomníky znovu zmizet z veřejného prostoru. O zrodu republiky se znova mohlo pouze lhát.
Svátek povolili, demonstraci zakázali
V září 1988, před sedmdesátým výročím republiky, udělal komunistický režim překvapivý krok. Po desetiletích propagandy vrátil 28. říjnu status státního svátku připomínajícího vznik Československa.
Jenže obnovit státní svátek neznamenalo získat kontrolu nad tím, jak ho budou lidé slavit. Už 1. října vydala Charta 77 prohlášení k sedmdesátému výročí republiky. Připomněla v něm, že „28. říjen, den zrodu Československé republiky, nepřestal být v českých a slovenských myslích a srdcích státním svátkem“. Současně vyzvala státní moc, aby občanům umožnila výročí svobodně připomenout.
Vstřícnost režimu vůči 28. říjnu měla ovšem své meze. Shromažďování v ulicích Prahy v den vzniku Československa režim zakázal. Přesto se konala demonstrace za účasti tisíců lidí. Výročí republiky se tak místo režimem řízených oslav stalo příležitostí k otevřenému protestu proti komunistické moci.
Text vznikl na základě těchto zdrojů:
HÁLEK Jan – ŠTOFANÍK Jakub: Interpreting the Creation of Czechoslovakia between 1948 and 1989 / Shifts and Changes in the Politics of History and Memory. In: Soudobé dějiny 2022, 29, s.772-800.
SOMMER, Vítězslav: Angažované dějepisectví: Stranická historiografie mezi stalinismem a reformním komunismem (1950–1970). Praha 2011.
PÁVOVÁ, Jana: Demagog ve službách strany: Portrét komunistického politika a ideologa Václava Kopeckého. Praha 2008.
