Článek
Na jaře roku 1918 v Evropě stále zuřila první světová válka. Kromě kulek a střepin začala vojáky v zákopech a lazaretech kosit neznámá nákaza. Onemocněly statisíce vojáků a některé jednotky byly dočasně prakticky neschopné služby. Vojenská velení informace tajila, protože se obávala odhalení oslabené bojeschopnosti.
První rozsáhlé zprávy o záhadné epidemii přicházely z neutrálního Španělska, kde neplatila válečná cenzura. V květnu epidemie během několika dnů sklátila v Madridu na lůžko statisíce lidí včetně krále Alfonse XIII. a několika ministrů. Španělský tisk o epidemii otevřeně informoval celý svět. Díky tomu nová choroba získala svůj nespravedlivý křestní list:začalo se jí říkat španělská chřipka.
Když tváře zčernají
Jenže když se nemoc v létě přivalila do střední Evropy, slovo „chřipka“ lidem v uších znělo jako výsměch. Běžnou chřipku tehdy lidé považovali za nepříjemnou, ale zpravidla nezávažnou sezónní nemoc. Nyní však mohli i mladí a dosud zdraví lidé během krátké doby utrpět těžké poškození plic.
V nejhorších případech docházelo ke krvácení do plicní tkáně a nemocní se doslova dusili. Kvůli nedostatku kyslíku v krvi nabíraly jejich rty i obličeje tmavofialový až téměř černý odstín. Tmavé zbarvení těl vyvolávalo podezření, že nejde o chřipku, ale o skutečný plicní mor.
Olej do ohně přilila zpráva křesťanských misionářů z Číny. Podle ní měl mor v provincii Šan-si během jediného týdne zahubit dvacet tisíc lidí. Válečným hladem vyčerpané obyvatelstvo propadalo panice. Všichni si šeptali jediné: vláda nám lže, to není žádná chřipka – vrátil se středověký mor!
Poplach na švýcarských hranicích
V srpnu 1918 se nová epidemie začala rychle šířit v neutrálním Švýcarsku. Alpská země byla obklopena válčícími státy a jejich přísnou vojenskou cenzurou. Přicházely z ní jen neurčité zprávy o podivné nákaze, která plnila nemocnice a ochromovala úřady i armádu.
Velké znepokojení ve Vídni vyvolala zpráva, že ve švýcarském Buchsu náhle zemřeli dva lidé. Podle šířících se zvěstí měl být příčinou jejich smrti plicní mor. Město leželo na hranici s Lichtenštejnskem, které bylo tehdy s Rakousko-Uherskem spojeno celní unií. Právě přes něj proudily do monarchie vlaky se zbožím i lidmi.
Pro hladovějící a válkou vyčerpané Rakousko-Uhersko představovala případná morová epidemie hrozbu dalšího prohloubení těžké hospodářské situace. Vídeňské úřady proto reagovaly na zprávu z Buchsu mimořádným opatřením a vyhlásily plošnou sanitární uzávěru celé hranice se Švýcarskem.
Muž, který viděl mor v Indii
Toto opatření však mělo svou cenu. Švýcarsko bylo pro monarchii důležitým obchodním partnerem, přes který proudilo nedostatkové zboží. Další komplikace v zásobování si válkou vyčerpaná říše nemohla dovolit.
Vláda potřebovala mít co nejdříve jistotu, zda záhadná nemoc je opravdu mor. Obrátila se proto na profesora Antona Ghona z německé Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Tento uznávaný patolog měl zkušenost, kterou se mohlo pochlubit jen málo lékařů monarchie: v roce 1897 se zúčastnil rakouské vědecké expedice do indické Bombaje, kde řádil dýmějový mor.
V Bombaji osobně vyšetřoval oběti epidemie a pod mikroskopem zkoumal jejich tkáně. Na rozdíl od většiny evropských lékařů tak znal mor z vlastní výzkumné práce.
Vídeňské ministerstvo zdravotnictví ho proto narychlo vypravilo přímo k uzavřené hranici s jediným úkolem: prozkoumat mrtvé a zjistit, zda zemřeli na mor.
Anton Ghon (1866-1936) byl vědec tělem i duší. Do dějin medicíny se zapsal především výzkumem tuberkulózy. Dodnes se po něm označuje takzvané Ghonovo ložisko, typický nález při primární plicní tuberkulóze.
Ortel pod mikroskopem
Když Ghon dorazil na místo, vládla všude velká nervozita. Patolog se přesto pustil do práce s chladnou vědeckou precizností. Odebral vzorky z tkání obětí, zasedl k mikroskopu a provedl bakteriologické rozbory. Výsledek byl jednoznačný: obávaný morový bacil, dnes známý jako Yersinia pestis, se při vyšetření nenašel.
Profesor zjistil, že zemřelí podlehli těžkému hnisavému zápalu plic, na němž se podílely streptokoky a stafylokoky. Šlo o bakteriální komplikaci španělské chřipky, která předtím poškodila jejich plíce. Na základě Ghonova posudku ministerský poplach skončil a blokáda hranic se Švýcarskem byla zrušena.
Lidé vědě neuvěřili
Ani Ghonův jednoznačný posudek však obavy z moru neukončil. Hned druhý den po odvolání poplachu otiskl pražský deník Prager Tagblatt dramatické varování profesora ekonomie Siegmunda Feilbogena. Ten navzdory Ghonovu uklidnění prohlásil, že válka prolomila staletý ochranný val Evropy proti orientálním nákazám, a bez obalu žádal: „Ukončete válku dřív, než ji ukončí bacil moru!“
Když na podzim 1918 udeřila druhá, podstatně smrtnější vlna nákazy, strach z moru propukl nanovo. V západních Čechách se rychlostí blesku rozkřikla zpráva, že Klatovy zachvátil plicní mor a císařská armáda údajně obklíčila zamořené ulice vojenskými kordony.
V Praze zase městský lékař Ladislav Procházka v novinách marně vysvětloval, že tmavé zbarvení těl není známkou moru, ale souvisí s těžkým nedostatkem kyslíku v krvi. Obavy pronikly až do vídeňského parlamentu, kde ministr zdravotnictví Ivan Horbaczewski připomínal poslancům, že profesor Ghon podezření na mor vědecky vyvrátil. Vyděšená veřejnost autoritám zkrátka nevěřila.
Paradox neviditelného vraha
Při zpětném pohledu se však tehdejším lidem nelze divit. Profesor Ghon dokázal spolehlivě vyloučit mor, ale co přesně stálo za smrtící pandemií, tehdejší medicína ještě netušila.
Pod mikroskopem viděli lékaři jen druhotnou spoušť v podobě bakterií v těžce poškozených plicích. Skutečný původce byl pro tehdejší optiku neviditelný. O existenci viru chřipky neměli lékaři jasný důkaz; věda jej izolovala až v roce 1933.
Definitivní potvrzení, že pandemii v roce 1918 způsobil chřipkový virus podtypu H1N1, přinesl až moderní genetický výzkum. Klíčovou roli sehrály plicní tkáně ženy, která zemřela v roce 1918 na Aljašce a jejíž tělo uchovala věčně zmrzlá půda. Díky těmto vzorkům a archivním tkáním dalších obětí dokázali vědci v roce 2005 zrekonstruovat kompletní genetickou informaci viru španělské chřipky.
Virus, který profesor Ghon v roce 1918 nemohl pod mikroskopem spatřit, vydal svá poslední tajemství až téměř o devadesát let později.
Text vznikl na základě těchto zdrojů:
SALFELLNER, Harald: Pandemie španělské chřipky 1918/19 se zvláštním zřetelem na České země a středoevropské poměry. Praha 2017. Disertační práce. Univerzita Karlova v Praze.
BOROVIČKA Michael, KAŠE Jiří, KUČERA Jan P., BĚLINA Pavel: Velké dějiny zemí Koruny české XII. B 1918–1929. Litomyšl 2013.
HAVLÍČKOVÁ Martina: O čem všem nás může poučit historické bádání věnované pandemii Španělské chřipky? Zprávy epidemiologie a mikrobiologie, 2010, 19(3), s. 77–79.
RAUCHENSTEINER Manfred: Der erste Weltkrieg und das Ende der Habsburger Monarchie. Wien 2013.
John P.R. Eicher: A Provincial Pandemic: European Ignorance of the 1918 „Spanish“ Influenza as a Shared Event.
