Jak rodiče ovlivňují naše partnerské vztahy víc, než si myslíme

A proč se někdy přistihneme, že v hádce reagujeme úplně stejně jako naši rodiče, přestože jsme si celý život říkali, že takoví nikdy nebudeme?

Odpověď často sahá mnohem hlouběji, než se na první pohled zdá. Psychologie už desítky let ukazuje, že vztah s rodiči výrazně ovlivňuje způsob, jakým navazujeme partnerské vztahy v dospělosti. Neznamená to, že naše budoucnost je předem daná. Znamená to ale, že první zkušenosti s láskou, bezpečím a důvěrou si s sebou neseme po celý život.

První vztah, který formuje všechny ostatní

Když se narodíme, jsme zcela závislí na lidech, kteří o nás pečují. Rodiče nebo jiní pečovatelé nám neposkytují jen jídlo a ochranu. Učí nás také, jak svět funguje.

Pokud dítě opakovaně zažívá, že jeho potřeby jsou vyslyšeny, že se může spolehnout na blízkého člověka a že emoce nejsou odmítány ani zesměšňovány, vytváří si pocit bezpečí.

Naopak dlouhodobé odmítání, nepředvídatelnost, přehnaná kritika nebo citová nedostupnost mohou ovlivnit to, jak dítě bude jednou vnímat partnerské vztahy.

Psycholog John Bowlby tento proces popsal teorií citové vazby (attachment theory), která patří mezi nejvýznamnější psychologické teorie o mezilidských vztazích.

Co je citová vazba?

Citová vazba představuje způsob, jakým se člověk učí vytvářet blízké vztahy.

Výzkumy psycholožky Mary Ainsworth ukázaly, že děti si během prvních let života vytvářejí určitý vzorec důvěry vůči pečující osobě. Tento vzorec se později často promítá do partnerských vztahů.

Nejde o pevný osud, ale o určitý „vztahový kompas“, podle kterého se podvědomě orientujeme.

Bezpečná citová vazba

Lidé, kteří vyrůstali v prostředí plném důvěry a přiměřené podpory, většinou:

To samozřejmě neznamená, že jejich vztahy jsou bez problémů. Jen mají větší schopnost je společně řešit.

Úzkostná citová vazba

Pokud dítě nikdy nevědělo, kdy dostane pozornost nebo lásku, může si vytvořit silný strach z opuštění.

V dospělosti se to může projevovat například tím, že člověk:

Ve skutečnosti často nehledá kontrolu, ale pocit bezpečí.

Vyhýbavá citová vazba

Jiní lidé naopak vyrůstali v prostředí, kde byly emoce přehlíženy nebo trestány.

Naučili se proto, že nejlepší způsob ochrany je city příliš neprojevovat.

V partnerských vztazích mohou:

To ale neznamená, že nemilují. Jen se naučili chránit sami sebe.

Dědictví, které si často neuvědomujeme

Rodiče nás ovlivňují i mnoha dalšími způsoby.

Jak řeší konflikty

Dítě každý den pozoruje, jak spolu rodiče komunikují.

Pokud doma vidí respekt, omluvu a spolupráci, bere je jako normální součást vztahu.

Jestliže naopak vyrůstá v prostředí plném křiku, urážek nebo tichého ignorování, může si podobné chování nevědomky přenést i do vlastních vztahů.

Jak dávají najevo lásku

Některé rodiny si city otevřeně říkají.

Jiné je vyjadřují spíše skutky.

Další je téměř neprojevují vůbec.

To ovlivňuje naše očekávání od partnera.

Například člověk, který nikdy neslyšel pochvalu nebo objetí, může mít v dospělosti problém uvěřit, že je milovaný.

Jak se mluví o emocích

V některých rodinách bylo běžné říkat:

Takové věty mohou dítě naučit, že emoce jsou něco, co je potřeba skrývat.

V dospělosti pak může mít problém otevřeně sdílet své pocity.

Proč si někdy vybíráme partnery podobné rodičům?

Možná nejzajímavější zjištění psychologie je, že lidé často nevědomky vyhledávají vztahy, které jim připomínají známé prostředí z dětství.

Ne proto, že by bylo zdravé.

Ale proto, že je důvěrně známé.

Mozek totiž často zaměňuje známé za bezpečné.

Člověk, který vyrůstal s citově chladným rodičem, tak může opakovaně nacházet podobně nedostupné partnery.

Ne proto, že by to chtěl.

Ale protože takový způsob vztahu jeho mozek podvědomě považuje za normální.

Znamená to, že za všechno mohou rodiče?

Ne.

To je velmi důležité zdůraznit.

Naši rodiče nás ovlivňují výrazně, ale nejsou jediným faktorem.

Na vztahy mají vliv také:

Psychologie dnes zdůrazňuje, že lidské chování vzniká kombinací mnoha faktorů.

Dá se tento vzorec změnit?

Ano.

A právě to je jedna z nejpozitivnějších zpráv moderní psychologie.

Mozek si během života vytváří nové zkušenosti.

Pokud člověk začne své vztahové vzorce poznávat, může je postupně měnit.

Pomoci může například:

Výzkumy ukazují, že lidé si mohou vytvořit bezpečnější způsob navazování vztahů i v dospělosti.

Co si z toho odnést?

Pokud ve svých vztazích opakovaně narážíte na stejné problémy, nemusí to znamenat, že máte smůlu na partnery.

Někdy je užitečné podívat se hlouběji.

Jak vypadala komunikace u vás doma?

Jak rodiče řešili hádky?

Jak dávali najevo lásku?

Byly vaše emoce přijímány, nebo spíše zlehčovány?

Odpovědi na tyto otázky mohou pomoci lépe pochopit nejen vlastní chování, ale i to, proč od partnera očekáváme právě to, co očekáváme.

Závěr

Naši rodiče nám předávají mnohem víc než genetickou výbavu. Předávají nám také způsob, jak vnímáme důvěru, blízkost, konflikt i lásku. Tyto vzorce si často neseme do dospělosti, aniž bychom si je uvědomovali.

Dobrou zprávou ale je, že žádný vztahový vzorec není neměnný. Díky sebereflexi, novým zkušenostem a někdy i odborné pomoci můžeme postupně změnit způsob, jakým navazujeme a prožíváme partnerské vztahy. Minulost nás ovlivňuje, ale nemusí určovat naši budoucnost.