Parasociální vztahy: proč máme pocit, že celebrity osobně známe

Nikdy jste s nimi neseděli u kávy, neznají vaše jméno a pravděpodobně ani netuší, že existujete. Přesto můžete vědět, jak se smějí, co je rozčiluje, jaké mají názory, s kým chodí, co jedí k snídani nebo jak vypadal jejich poslední rozchod. Když se jim něco podaří, máte radost. Když zemře oblíbený herec nebo hudebník, může přijít skutečný smutek. A když někdo vaši oblíbenou osobnost ostře kritizuje, někdy to může působit téměř jako útok na někoho blízkého.

Tento zvláštní pocit blízkosti má v psychologii a mediálních studiích své jméno: parasociální vztah.

Nejde přitom o okrajový jev ani automaticky o známku nezdravé posedlosti. Vztahy, které si vytváříme k hercům, hudebníkům, sportovcům, moderátorům, influencerům, streamerům nebo dokonce fiktivním postavám, jsou běžnou součástí života v prostředí médií. Sociální sítě však změnily jejich intenzitu. Celebrity už nevidíme pouze jednou týdně v televizi nebo několikrát ročně ve filmu. Některé z nich máme doslova každý den v kapse.

Vztah, o kterém druhá strana neví

Pojem parasociální interakce popsali sociologové Donald Horton a Richard Wohl už v roce 1956. Všimli si, že televize a další masová média dokážou vytvořit zvláštní iluzi osobního kontaktu mezi divákem a člověkem vystupujícím na obrazovce.

Princip je jednoduchý: jedna strana o druhé postupně získává velké množství informací, zatímco opačným směrem prakticky žádné informace neproudí.

Když pravidelně sledujeme stejného moderátora, herce nebo tvůrce, začíná nám být důvěrně známý. Známe jeho hlas, mimiku, humor i způsob vyjadřování. Dokážeme odhadnout, jak asi na určitou situaci zareaguje. Podobné procesy přitom probíhají také v běžných mezilidských vztazích: opakovaným kontaktem se druhý člověk stává známým a předvídatelným.

Zásadní rozdíl spočívá v reciprocitě.

My celebritu postupně poznáváme. Celebrita nepoznává nás.

Právě tato asymetrie je podstatou parasociálního vztahu.

Proč může působit tak skutečně?

Lidský mozek se vyvíjel v prostředí, ve kterém opakovaně vidět konkrétního člověka zpravidla znamenalo, že se skutečně nachází v našem sociálním okolí. Moderní média vytvořila situaci, která je z tohoto pohledu neobvyklá: můžeme během let vidět jednu tvář tisíckrát, poslouchat její hlas stovky hodin a znát řadu detailů z jejího života, aniž bychom se s daným člověkem jedinkrát setkali.

Výsledkem může být velmi silný pocit známosti.

Důležitou roli hraje opakovaná expozice. Člověk, kterého vídáme pravidelně, se postupně stává součástí našeho každodenního prostředí. Pokud například několik let každý večer sledujeme stejného youtubera nebo posloucháme každý týden několikahodinový podcast, strávíme posloucháním daného člověka překvapivě mnoho času.

A čas je jednou ze základních ingrediencí blízkosti.

Navíc nepozorujeme pouze jeho profesionální výkon. Současní tvůrci mluví o svých obavách, vztazích, rodičích, dětech, neúspěších nebo psychických problémech. Publikum tak dostává informace, které v běžném životě obvykle sdílíme až s lidmi, k nimž máme určitou důvěru.

Vzniká paradox: o člověku, kterého jsme nikdy nepotkali, můžeme vědět více než o některých vlastních sousedech nebo kolezích.

Sociální sítě změnily pravidla

Rozvoj Instagramu, TikToku, YouTube a dalších sociálních sítí hranici mezi publikem a veřejně známým člověkem výrazně oslabil.

Dříve byla komunikace celebrity převážně jednosměrná. Herec natočil film, hudebník vydal album a televizní moderátor vystoupil v pořadu.

Dnes můžeme sledovat celebrity prakticky od rána do večera.

Vidíme fotografie z jejich domova, krátká videa z auta, dovolené, domácí mazlíčky, narozeninové oslavy nebo zákulisí práce. Tvůrce může při livestreamu několik hodin sedět před kamerou a mluvit přímo k publiku. Často používá jazyk připomínající rozhovor mezi přáteli: „Musím vám něco říct“, „Víte, co se mi dnes stalo?“ nebo „Vy mě znáte.“

Technicky mluví k desetitisícům lidí. Psychologicky však jeho sdělení přijímáme individuálně.

Výzkum Bradleyho Bonda mezi dospívajícími například ukázal souvislost mezi sledováním mediálních osobností na sociálních sítích a silnějšími parasociálními vztahy. Ještě silnější vztahy uváděli mladí lidé, kteří od oblíbené osobnosti někdy dostali odpověď nebo například reakci na svůj příspěvek.

Jedna jediná odpověď celebrity tak může mít nečekaně velkou psychologickou váhu.

Najednou už totiž vztah nepůsobí úplně jednostranně.

„Já vím, jaký doopravdy je“

Zajímavým důsledkem dlouhodobého sledování je přesvědčení, že veřejně známou osobnost dokážeme poměrně dobře charakterově posoudit.

„On je určitě strašně hodný.“

„Ona by něco takového nikdy neudělala.“

„Je vidět, že je ve skutečnosti úplně normální.“

Problém je, že naše znalost člověka vzniká z omezeného množství informací.

Celebritu obvykle vidíme prostřednictvím médií, rozhovorů a obsahu, který ona sama nebo její tým zveřejní. I když může působit naprosto autenticky, stále pozorujeme pouze určitý výsek jejího života.

To nemusí znamenat, že veřejná osobnost vědomě něco předstírá. Každý člověk ukazuje různým lidem různé části své osobnosti. Jinak se chováme doma, jinak v zaměstnání a jinak mezi přáteli. U veřejně známých lidí je však rozdíl v tom, že publikum může jednu z těchto vrstev sledovat stovky hodin.

Pocit, že někoho známe, proto není totéž jako skutečně ho znát.

Proč se na celebrity emocionálně vážeme?

Parasociální vztah může plnit několik psychologických funkcí.

Celebrita může představovat vzor. Sledujeme člověka, který dosáhl něčeho, čeho bychom chtěli dosáhnout sami. Může ovlivnit náš styl oblékání, kariérní ambice, názory nebo představu o tom, kým bychom se chtěli stát.

Významnou roli mohou mít parasociální vztahy během dospívání, kdy člověk intenzivně vytváří vlastní identitu a postupně získává větší nezávislost na rodičích.

Výzkum publikovaný ve Frontiers in Psychology ukázal, že většina zkoumaných adolescentů uvažovala o své oblíbené mediální osobnosti určitým vztahovým způsobem – například jako o příteli, mentorovi nebo autoritě. Autoři upozorňují, že takové vazby mohou souviset s procesem formování identity. (Frontiers⁠)

Celebrita tedy nemusí být jen někdo, koho obdivujeme.

Může představovat člověka, podle kterého si zkoušíme představit budoucí verzi sebe sama.

Bezpečný vztah bez rizika odmítnutí

Parasociální vztahy mají jednu vlastnost, kterou běžné vztahy nemají: jsou mimořádně předvídatelné.

Skutečné přátelství vyžaduje kompromisy. Druhý člověk může být unavený, může nás odmítnout, nesouhlasit s námi nebo se rozhodnout vztah ukončit.

Oblíbený podcast takové požadavky nemá.

Když chceme společnost, pustíme si jej. Když ji nechceme, vypneme jej.

Parasociální vztah tak může nabídnout určitý pocit sociálního kontaktu prakticky bez rizika odmítnutí.

To může být příjemné například v období osamělosti, stěhování, nemoci nebo jiné životní změny. Oblíbený tvůrce, seriál či podcast může vytvářet pocit kontinuity: něco známého zůstává přítomné, i když se okolní život mění.

Proto také není vhodné automaticky označovat parasociální vztahy za nezdravé. Současná odborná literatura je popisuje jako běžné socioemoční vazby, které mohou mít různé podoby a funkce.

Proč nás zasáhne smrt člověka, kterého jsme nikdy nepotkali?

Sílu parasociálního vztahu dobře ukazuje smrt známé osobnosti.

Člověk může cítit opravdový smutek, přestože se s daným hercem nebo hudebníkem nikdy osobně nesetkal.

Na první pohled to může působit nelogicky. Z psychologického hlediska však nemusíme truchlit pouze nad osobním vztahem.

Truchlíme také nad tím, co pro nás daný člověk představoval.

Hudba může být spojena s dospíváním. Seriál s těžkým životním obdobím. Hlas moderátora může člověka provázet desetiletí. Smrt celebrity proto někdy připomene nejen její vlastní konečnost, ale také určitou část našeho života.

Ztráta je jednostranná, ale emoce jednostranné být nemusí.

Když máme pocit, že nám celebrita něco dluží

Parasociální vztahy však mohou mít i problematičtější podobu.

Čím větší emocionální investici fanoušek do celebrity vloží, tím snadněji může vzniknout pocit určitého nároku.

Fanoušek může mít dojem, že má právo znát detaily jejího vztahu, vědět, kde bydlí, fotografovat ji v soukromí nebo rozhodovat, s kým by měla chodit.

Objevuje se zvláštní logika:

„Podporuji tě už deset let, takže mi něco dlužíš.“

Jenže z pohledu celebrity žádný osobní vztah nikdy nevznikl.

Právě zde se ukazuje základní nerovnováha parasociální vazby. Jeden člověk mohl během let investovat stovky hodin pozornosti a značné množství emocí. Druhá strana o jeho existenci vůbec nemusí vědět.

Ve většině případů to nepředstavuje problém. Extrémnější formy však mohou přecházet do obsesivního sledování, narušování soukromí nebo stalkingu. Proto je důležité rozlišovat běžný parasociální vztah od výrazně intenzivnější a problematické fixace.

Proč nás může kritika oblíbené celebrity rozčílit

Pokud je veřejně známý člověk dlouhodobě součástí naší identity, útok na něj můžeme částečně vnímat jako útok na sebe.

Neobhajujeme pouze zpěváka.

Obhajujeme hudbu, kterou posloucháme deset let, komunitu, do níž patříme, vzpomínky spojené s jeho tvorbou a někdy také vlastní hodnoty.

Proto mohou být spory mezi fanouškovskými skupinami překvapivě emocionální.

Celebrita už není jen cizí člověk.

Stala se symbolem části naší identity.

Influenceři mají oproti tradičním celebritám jednu velkou výhodu

Klasická filmová hvězda bývala vzdálená a nedostupná. Influencer může působit jako někdo, koho bychom mohli potkat ve škole nebo v práci.

Mluví přímo do telefonu, často natáčí doma a někdy publiku ukazuje velmi osobní části života.

Tento způsob komunikace vytváří silný pocit autenticity.

Navíc existuje možnost skutečné interakce. Tvůrce může odpovědět na komentář, přečíst uživatelské jméno během streamu nebo reagovat na zprávu.

Systematické přehledy výzkumu parasociálních vztahů na sociálních sítích skutečně upozorňují na význam faktorů, jako jsou interaktivita, vnímaná důvěryhodnost a atraktivita mediální osobnosti při vytváření těchto vazeb.

Moderní sociální síť tedy nabízí něco, co televize téměř nedokázala: možnost drobné reciprocity.

A právě několik sekund pozornosti může pocit blízkosti výrazně posílit.

Může být parasociální vztah zdravý?

Ano.

Člověk může obdivovat zpěváka, těšit se na každý jeho rozhovor, sledovat jeho sociální sítě a přesto velmi dobře chápat, že mezi nimi neexistuje skutečné přátelství.

Parasociální vztahy mohou přinášet inspiraci, zábavu, pocit sounáležitosti nebo možnost objevovat vlastní identitu. Prostřednictvím společného fandomu navíc paradoxně mohou vznikat skutečné vztahy mezi fanoušky.

Problém tedy není samotná emocionální vazba.

Důležitější je otázka, jakou roli v životě člověka hraje.

Pokud doplňuje skutečné vztahy, zpravidla není důvod ji považovat za problém. Pokud je však začne nahrazovat, vede k výraznému utrácení, narušování hranic nebo člověk přestává rozlišovat mezi veřejnou personou a osobním vztahem, situace už může být problematičtější.

Zvláštní paradox moderní slávy

Nikdy v historii jsme neměli k cizím lidem tak rozsáhlý přístup.

Můžeme sledovat jejich svatbu, rozvod, těhotenství, stěhování nebo obyčejnou snídani. Posloucháme je cestou do práce a večer sledujeme jejich livestream. Algoritmus nám mezitím nabídne další rozhovor, fotografii nebo krátké video.

Po několika letech tak člověk skutečně může mít pocit:

„Vždyť já ho znám.“

A v určitém smyslu je to pravda.

Zná jeho hlas. Zná jeho příběhy. Zná jeho humor, veřejné názory a způsob vystupování. Možná ho sledoval stovky nebo tisíce hodin.

Jenže existuje zásadní rozdíl mezi znalostí člověka a vztahem s člověkem.

Parasociální vztahy jsou fascinující právě proto, že tuto hranici dokážou rozmazat. Emoce, které při nich prožíváme, mohou být naprosto skutečné. Blízkost může působit skutečně. Vzpomínky jsou skutečné.

Pouze vztah samotný není vzájemný.

A čím více se celebrity, influenceři a další veřejně známí lidé stávají každodenní součástí našich telefonů a našich životů, tím důležitější bude tuto jednoduchou skutečnost neztrácet ze zřetele.

Zdroje

PubMed – studie Bradleyho Bonda⁠

Frontiers in Psychology – celý článek⁠