Článek
Kolem poledne jsem šla z práce na oběd, jako vždycky. Hlava plná tabulek, v žaludku prázdno, automaticky jsem mířila k bistru za rohem. U zastávky stál chlap s rozbitým batůžkem a v ruce držel kus kartonu s nápisem „Na jídlo“. Nevypadal nijak útočně, nikoho neoslovoval, jen tiše stál a trochu se krčil zimou. Když jsem šla kolem, podíval se na mě a mě u žaludku jako by píchlo. Sáhla jsem do peněženky a zjistila, že mám jen stovky, drobné jsem už někde utratila za kafe. Chvíli jsem stála opodál a váhala, jestli to chci dát zrovna jemu a zrovna tolik. Pak jsem si řekla, že se mi ta stovka v životě neztratí, a prostě jsem k němu došla a podala mu ji.
Pocit dobrého skutku a první pochyby
Podíval se na mě a strašně tiše poděkoval. Žádné divadlo, jen takové unavené „děkuju vám moc“. Prohodili jsme pár vět, spíš takovou automatickou konverzaci. Řekl, že to má teď těžké, že si chce hlavně koupit něco teplého k jídlu. Já jsem u toho měla skoro pocit viny, že nad tím tolik přemýšlím, zatímco on tam stojí celý den v zimě a prosí cizí lidi. Rozloučila jsem se a šla směrem k bistru. V hlavě jsem měla zvláštní směs dobrého pocitu a trapnosti z toho, že si to vůbec musím sama před sebou obhajovat. Po cestě jsem vytáhla mobil a napsala kamarádce zprávu „asi jsem dneska udělala dobrý skutek“, jako kdybych od ní potřebovala potvrdit, že to dává smysl.
Po obědě jsem si ještě odskočila do obchodu pro pár drobností a pak jsem zamířila na tramvaj zpátky do práce. Myšlenkami jsem byla jinde, v hlavě jsem si řešila pracovní věci. Na rohu u jiné zastávky jsem ale koutkem oka zahlédla známou bundu a ten samý batoh. Nejdřív mi to vůbec nedošlo, lidí bylo hodně. Až když jsem se otočila víc, došlo mi, že je to ten samý chlap z předchozí zastávky. Jenže teď nepostával s kartonem. Šel rychle k naleštěnému tmavému autu, které stálo v zákazu stání.
Od dobrého skutku k pocitu zrady
Zastavila jsem se pár kroků od přechodu a sledovala, jak otevírá zadní dveře a nastupuje dovnitř. U volantu seděl jiný chlap v kožené bundě a kouřil. V tu chvíli mi v hlavě automaticky naskočilo: „Takže žádný bezdomovec, jen podvodník.“ Ztuhla jsem. Cítila jsem směs vzteku, trapnosti a trochu i studu, že jsem mu před chvílí dala tolik peněz. V hlavě mi běželo, že jsem se nechala nachytat jako malá. Napadlo mě jít k tomu autu, zaklepat na okénko a něco jim říct. Vzápětí jsem si ale představila scénu před plnou zastávkou, lidi koukající zpoza šál, možnou hádku, nebo že mě prostě pošlou někam. Zůstala jsem stát, auto odjelo a já jsem šla na tramvaj s pocitem, že jsem právě dostala poučení, o které jsem vůbec nestála.
V tramvaji jsem na to musela pořád myslet. V duchu jsem si opakovala věty typu „hotovo, už nikomu nikdy nic nedám“ a zároveň jsem sama sobě lezla na nervy, jak moc mě to sebralo kvůli jedné stovce. Hned po příchodu do práce jsem to začala vykládat kolegům, skoro jako bych potřebovala slyšet, že v tom nejsem sama a že nejsem úplně mimo. Někdo se jen ušklíbl a prohodil něco jako „vítej v realitě“, další přidali svoje historky s „profesionálními žebráky“. Jiní se mě naopak snažili uklidnit, že jsem to myslela dobře a že hloupá nejsem. Jeden kolega se zamyslel a řekl, že třeba jel jen s někým, kdo mu jednou za čas pomáhá, nebo že ho někdo vzal někam přivydělat, a že vlastně nevíme, jak to doopravdy je.
Co s námi udělá jedno zklamání
Celé odpoledne jsem si v hlavě přehrávala ten moment u auta. Vzpomněla jsem si na jeho tichý hlas i na to, jak jsem se před chvílí cítila dobře, že jsem mu pomohla. A rozčilovalo mě, jak rychle se ten pocit zlomil v naštvání a nedůvěru. Došlo mi, že mi nejde ani tak o tu stovku, ale spíš o to, že jsem měla pocit, že jsem se nechala napálit. Že jsem byla za tu „naivku“. Ten pocit pro mě byl mnohem horší než samotná ztráta peněz. Zároveň jsem si ale uvědomovala, že tohle je přesně ten moment, kdy člověk snadno zahořkne a začne se uzavírat vůči ostatním.
Večer doma jsem nad tím přemýšlela dál, tentokrát už v klidu. Uvědomila jsem si, že nechci skončit ve stavu, kdy automaticky všem nevěřím a každého podezírám, ale zároveň nechci rozdávat peníze jen tak bez přemýšlení. Řekla jsem si, že příště radši koupím lidem něco k jídlu, když budu mít možnost, nebo podpořím organizaci, která to řeší systematicky. A i když mě ten obraz nastupování do auta pořád trochu štve, vidím na tom zpětně jednu dobrou věc: v tu chvíli, kdy jsem mu tu stovku dávala, jsem to myslela upřímně. A s tím se mi nakonec žije líp, než kdybych tehdy jen sklopila oči a prošla kolem.
