Článek
Domů z práce jsem jela vyřízená, klasický den, kdy mám v hlavě jen to, abych už seděla na gauči a nic nemusela. V tramvaji jsem si plánovala, že nechci nic složitého, ale zároveň něco „pořádného“, ať je teplá večeře a zbytek na oběd. Představila jsem si pečené kuře s bramborama, něco, co se samo dělá v troubě a nemusím u toho moc stát. Tak jsem se cestou stavila v supermarketu. Hned u vchodu velká cedule: akce na chlazené kuře. Podívám se na cenu, v hlavě mi naskočí, kolik ušetřím, a už jsem jedno balení brala do ruky. Zkontrolovala jsem datum, bylo tam ještě několik dní do spotřeby, takže jsem ho bez dalších úvah hodila do košíku a jela dál podle seznamu.
Když večeře začne podivným zápachem masa
Doma jsem nákup vyložila na linku a první, co jsem vzala do ruky, bylo právě to kuře, že ho dám do lednice a mám hotovo. Jakmile jsem přiblížila balení k sobě, okamžitě mě do nosu udeřil takový nakyslý, těžký smrad, který jsem u masa fakt nikdy necítila. Zůstala jsem stát s balíčkem v ruce a koukala přes fólii na maso. Místo normální růžové barvy bylo takové došeda a povrch vypadal, jako by byl slizký. V tu chvíli mě napadlo jen: „Tohle není v pořádku.“ Automaticky jsem dala ruce dál od obličeje a položila to do dřezu, abych to aspoň neměla přímo před sebou.
Z vedlejšího pokoje přišel partner a hned mezi dveřmi se ptal, co to tady tak šíleně smrdí. V tu chvíli jsem si řekla, že si to fakt nevymýšlím a že to není jen moje přecitlivělost. Stála jsem nad dřezem, koukala na to kuře v té plastové vaničce a v hlavě jsem řešila, jestli to prostě vyhodit, nebo se do toho pustit a vracet se zpátky do obchodu. Byla jsem unavená a představa, že se znovu oblékám a jdu to řešit, mě vůbec nelákala. Zároveň mě ale štvalo, že bych jen tak přišla o peníze a ještě bych jim vlastně nechala projít to, že prodávají takhle zkažené maso. Nakonec jsem si řekla, že kdybych to nechala být, budu se naštvávat pokaždé, když si na to vzpomenu. Takže jsem se rozhodla, že to prostě půjdu reklamovat.
Cesta zpátky s páchnoucím balíčkem v tašce
Kuře jsem nechala v původní vaničce, jen jsem celý balíček strčila do další igelitky a snažila se sáček co nejvíc zatočit, aby ten smrad nešel tolik ven. Pak začalo klasické hledání účtenky. Převracela jsem tašku, lezla do kapes bundy a už jsem skoro nadávala sama sobě, že ji zase někde ztratím. Naštěstí jsem ji našla zmuchlanou v kapse a trochu se mi ulevilo, protože bez ní bych na reklamaci asi moc neměla sílu. Cestou zpátky do obchodu jsem přemýšlela, jestli jsem si něčeho neměla všimnout už v regálu. Jestli tam třeba nebyla natržená fólie nebo jestli to kuře neleželo někde mimo chlazený box. A zároveň jsem si v duchu sepisovala, co přesně řeknu, aby to nevyznělo, že si vymýšlím kvůli pár korunám.
U zákaznické přepážky jsem vytáhla účtenku a řekla, že chci reklamovat chlazené kuře, které jsem před necelou hodinou koupila, protože je zkažené. Podala jsem prodavačce igelitku a jen čekala, co na to řekne. Jakmile sáček otevřela, hned se od něj odtáhla a sama pronesla, že tohle opravdu nevoní dobře. Řekla, že musí zavolat vedoucího. Ten přišel, podíval se na balení, zkontroloval datum, krátce se koukl na maso přes fólii a ani se nijak dlouze nevyptával. Jen kývl, že reklamaci uznávají, omluvil se a zeptal se, jestli chci vrátit peníze, nebo nové kuře. V tu chvíli jsem měla tak znechucený pocit, že jsem jen řekla, že chci peníze zpátky. Představa, že si z toho samého regálu vezmu další balení, mě vůbec nelákala.
Jedno kuře, které změnilo moje hranice
Když jsem šla z obchodu domů, pořád jsem byla trochu naštvaná, ale zároveň jsem cítila úlevu, že jsem to nenechala být. Že jsem si neřekla „no jo, stane se“ a nevyhodila to do koše. Doma na mě partner koukl a hned poznámka ve stylu: „Tak ta tvoje super akce se fakt vyplatila.“ Neřekl to zle, spíš napůl vážně, ale i tak mě to mrzelo. Nakonec jsme vytáhli z lednice vajíčka, udělali si míchaná, k tomu chleba a večeře byla. Nebyla to ta moje plánovaná „pořádná“ večeře, ale vlastně mi to bylo jedno, jen jsem chtěla mít klid.
U toho jednoduchého jídla jsem si uvědomila dvě věci. Zaprvé, že se mi nevyplatí brát maso jen proto, že je v akci. Radši si příště připlatím pár korun a nebudu mít v hlavě pochybnosti. A zadruhé, že má smysl si věci v obchodě víc prohlížet, necítit se trapně, když si maso otočím, přivoním, nebo ho klidně nechám být, pokud se mi něco nezdá. A hlavně se nebát ozvat, když je něco špatně, i když jde „jen“ o jedno kuře a pár desetikorun. Protože to nakonec není jen o penězích, ale i o tom, co jsem ochotná si nechat líbit.
