Článek
Už třetím rokem jsem bydlela v menším 2+kk v krajském městě. Nájem nebyl nijak lidový, ale z platu jsem to pořád nějak zvládala. S majitelem jsme si psali hlavně mailem, osobně jsme se skoro nevídali. On poslal jednou za rok vyúčtování, já posílala nájem včas a tím to skončilo. Poslední rok se mi ale rozpočet začal hroutit. Zdražily energie, jídlo, vlastně všechno. Po zaplacení nájmu a běžných výdajů mi zůstávala čím dál menší rezerva. V hlavě jsem měla, že kdyby se nájem zvedl, byl by to problém, ale spíš jsem tu myšlenku odháněla, protože jsem stejně nevěděla, co bych s tím dělala.
Šokující mail: nájem vyšší o pět tisíc
Jedno odpoledne mi přišel od majitele krátký mail. Napsal, že „kvůli situaci na trhu“ zvyšuje od příštího měsíce nájem o pět tisíc a že pokud s tím nesouhlasím, mám si najít něco jiného. Chvilku jsem jen seděla u počítače a koukala na tu větu. Otevřela jsem internetové bankovnictví a začala počítat, jestli se to dá vůbec nějak utáhnout. Když jsem si to sečetla, vyšlo mi, že bych byla prakticky bez rezerv a jakákoliv nečekaná platba by mě dostala do vážných finančních problémů. Měla jsem vztek, ale zároveň paralyzující pocit, že on je „majitel“ a já jsem ten, kdo se musí přizpůsobit. Ještě ten večer mi ale došlo, že jestli na to jen tiše kývnu, ocitnu se v situaci, ze které se už asi nedostanu.
Místo rychlé odpovědi jsem vytáhla nájemní smlouvu, kterou jsem od uzavření skoro neviděla. Začala jsem hledat informace na internetu, nejdřív jen tak zběžně. Postupně jsem narazila na články a diskuse, kde lidi řešili podobné situace. Dočítala jsem se, že pronajímatel nemůže jednostranně zvýšit nájem, jak se mu zachce, a že existují jasné zákonné limity a postupy. Napsala jsem dotaz do bezplatné právní poradny a druhý den mi přišla odpověď, že takové skokové zvýšení bez dohody opravdu není v pořádku. V tu chvíli se mi ulevilo. Ne proto, že by tím byl problém vyřešený, ale najednou jsem měla pocit, že nejsem úplně bezmocná. Začala jsem si do poznámek psát body, co mu chci napsat.
Zjišťuju, že majitel nesmí všechno
Nakonec jsem sepsala mail, který jsem několikrát přepisovala, aby byl věcný, ale zároveň rázný. Připomněla jsem mu, co máme napsané ve smlouvě ohledně zvyšování nájemného, a odkázala se na konkrétní paragrafy zákona. Napsala jsem, že chápu, že se všechno zdražuje, ale že zvýšení o pět tisíc ze dne na den by pro mě znamenalo reálně se zadlužit. Oznámila jsem mu, že s takovým navýšením nesouhlasím. Zároveň jsem nabídla, že jsem otevřená bavit se o menším, postupném zvýšení v mezích zákona, nebo o dohodě na ukončení nájmu s rozumnou lhůtou. Na závěr jsem napsala, že pokud bude trvat na svém postupu, obrátím se na sdružení nájemníků, a že pokud mu jde hlavně o peníze, možná pro něj dává větší smysl byt rovnou prodat, když jsou teď ceny nahoře.
Nečekala jsem, že zareaguje hned, ale asi za pár hodin mi místo dalšího mailu zazvonil telefon. Už po prvním pozdravu bylo slyšet, že je naštvaný. Říkal, že „dělám problémy“, že on má taky svoje náklady a že mu všechno prodražila banka. Během hovoru vyšlo najevo, že mu skončila fixace hypotéky a splátka mu vyskočila o několik tisíc, se kterými vůbec nepočítal. Zvýšením nájmu to chtěl prostě jen dorovnat. Když ale zjistil, že vím, na co mám právo, a že jsem si to ověřila, začal trochu ustupovat. Řekla jsem mu, že jeho situaci chápu, ale že nechci doplácet na jeho finanční problémy. Že pokud mu to takhle nevychází, dává smysl, aby zvážil prodej bytu, a že já se klidně vystěhuju, když se domluvíme na rozumném termínu.
Telefonát, dohoda a nečekaná nabídka
O pár dní později přišel další mail. Tentokrát už bez emocí. Napsal, že si to promyslel, rozhodl se byt prodat a už je v kontaktu s realitní kanceláří. Nechce prý řešit právní tahanice a hádky s nájemníkem, když má stejně pocit, že pronajímání za současných podmínek pro něj není dlouhodobým řešením. Nabídl mi dohodu: když se vystěhuju do dvou měsíců, nechá mi poslední nájem úplně zdarma a za předposlední zaplatím jen polovinu. Díky tomu může byt prodávat prázdný a mně to má ulehčit stěhování. Sedla jsem si s kalkulačkou a spočítala, že to, co ušetřím, mi pokryje kauci v novém bytě a velkou část za stěhováky. Najednou to přestala být jen hrozba a začala to být reálná možnost, jak z té situace odejít přijatelným způsobem. Nakonec jsem na jeho návrh kývla.
Následující týdny byly docela náročné. Hledání nového bytu v době, kdy jsou ceny, jaké jsou, není nic příjemného. Chodila jsem po prohlídkách, psala desítky odpovědí na inzeráty a mezitím postupně balila krabice. Byl to stres, ale zároveň jsem měla pocit, že to dělám proto, že jsem se tak rozhodla, ne proto, že mě k tomu někdo donutil. Když přišel den předání klíčů, dorazil do bytu i makléř a s ním mladý pár, který byt kupoval. Mimoděk zmínili, že tam plánují sami bydlet. V tu chvíli mi došlo, že majitel asi stejně směřoval k tomu, že se bytu zbaví, a moje „vzpurná“ reakce to jen uspíšila. Rozdíl byl v tom, že se z toho nestala jednostranná věc, kde bych já jen pasivně přijímala jeho požadavky a platila cokoli, co si někdo vymyslí. Odcházela jsem s pocitem úlevy a trochu i zadostiučinění, že když člověk zjistí, jaká má práva, a nebojí se ozvat, nemusí všechno jen pasivně snášet.
