Článek
Když zvonek ohlásil mé popraviště
Seděla jsem opřená o gauč, sledovala, jak minuty na displeji mobilu pomalu odtikávají k momentu, kterého jsem se absurdně bála. Objednala jsem si pizzu, snad proto, abych si udělala radost po náročném dni. Ale zatažený žaludek naznačoval, že tahle radost mě bude ještě stát spoustu nervů.
Najednou ten známý, ostrý zvuk zvonku. V tu chvíli jsem měla pocit, že mě někdo prozradil. Vyskočila jsem, jak když spatříte pavouka v koupelně, a v hlavě mi běžela jediná myšlenka: „Musím vypadat normálně.“ Ruce se mi potily, bleskurychle jsem kontrolovala obličej v zrcadle, jestli nejsem příliš červená. Tak banální situace – vždyť stačí otevřít dveře, poděkovat, zaplatit! Ale já se v podobných chvílích pravidelně topím v obavách.
Boj s vlastním mozkem cestou ke dveřím
Když jsem blížila ke dveřím, měla jsem pocit, že jdu na vlastní soud. V hlavě se mi střídaly scénáře, co všechno může být špatně – vypadám příliš nervózně? Bude si kurýr myslet, že jsem divná? Ve vzduchu viselo předtuchové ticho, jen tlumené dunění mých vlastních kroků po koberci.
Pevně jsem stiskla peníze v dlani. Věděla jsem, že tohle je „jen“ předání pizzy, ale upřímně – v tu chvíli jsem měla pocit, že jde o všechno. Dotkla jsem se kliky, uvědomila si, že mi buší srdce až u krku, a s hlubokým nádechem jsem otevřela.
Oči v očích: setkání s kurýrem
Za dveřmi stál mladý kluk v bundě s logem pizzerie, úsměv mu zakrývala kšiltovka. „Dobrý večer, pizza!“ řekl vesele, jako by nic jiného na světě neexistovalo. Já jsem se snažila vykouzlit přirozený úsměv, ale měla jsem pocit, že vypadám, jako bych se šla někam přiznat.
Podala jsem mu peníze, přitom se snažila neupustit drobné na zem – ruka se mi maličko třásla. „Eh… tady to máte, děkuju,“ zamumlala jsem. Kurýr kývl a položil pizzu přede mě. „Hezký večer!“ houkl a už mizel po schodech. Odešla jsem, zavřela dveře a chtělo se mi smát i brečet zároveň.
Co se děje v hlavě během malého dramatu
Stála jsem opřená o dveře a nevěřícně zírala na krabici s pizzou. Byla jsem pyšná, že jsem to zvládla, ale zároveň jsem si říkala, jak směšné to celé muselo vypadat. Kdyby někdo viděl, co všechno se odehrává v mojí hlavě během třiceti vteřin s cizím člověkem, asi by se smál. Ale pro mě je právě tohle – kontakt s neznámými lidmi – pořádný adrenalin.
V hlavě mi rezonovala otázka: „Proč to mám takhle?“ Slyšela jsem ještě dozvuky toho veselého „pizza!“ a říkala si, že bych si přála být stejně přirozená, jako ten kluk. Ale představa jakéhokoli dialogu je pro mě někdy doslova peklem.
Malé vítězství je stále vítězství
Seděla jsem zpátky na gauči, krabici s pizzou na stole před sebou. S každým dalším nádechem mě pocit trapnosti opouštěl. Najednou jsem cítila, že i tohle malé vítězství – že jsem neutekla před kurýrem, žádné zakopnutí o slova – je pro mě prostě obrovské.
Večer jsem zavolala kamarádce. „Zažila jsem dneska drama. Kvůli pizze!“ zasmála jsem se do telefonu. „Zvládlas to, ne?“ povzbuzovala mě. „Jo. Je to malý krok, ale byl těžký. Jsem na sebe pyšná.“ Někdy stačí opravdu málo, abychom měli pocit, že rosteme. Ať už jde o sebrání odvahy při převzetí pizzy nebo cokoli jiného.
Autor příběh redakčně zpracoval a anonymizoval. Jména, věk a detaily byly změněny. Smysl a jádro sdělení zůstaly zachovány.
