Článek
Když jsem nemohla spát a šla pro led…
Nebylo to poprvé, co jsme s Davidem vyrazili k moři. Těšila jsem se, jak si odpočineme – bez dětí, bez pracovních mailů, jen my dva. Jenže právě ta noc, kdy jsem se bezmocně převalovala v posteli, měla všechno změnit. Šla jsem si dolů na recepci pro led, abych si mohla dát k pití ještě jednu skleničku a snad konečně usnout, když jsem u pultu zaslechla slova, která mi doslova podrazila nohy.
Dvě známá slova v cizí konverzaci
Recepční telefonovala tlumeně anglicky, ale mezi slovy náhle zaslechnu svoje příjmení. Ztuhla jsem, protože druzí hosté ho neměli důvod znát. „Ano, pan Novák z pokoje 407… ano, zajistím taxi na půlnoc,“ slyšela jsem a krev mi v žilách zmrzla. David byl, samozřejmě, pan Novák z pokoje 407, stejně jako já. Proč potřebuje v noci taxi? Neměla jsem odvahu se hned zeptat, ale měla jsem nutkání tu scénu nějak řešit.
Zmatené myšlenky na chodbě hotelu
Otočila jsem se zpět, chladná zmrzlina v ruce, hlava plná otázek. Taxík na půlnoc? Chce se snad jet projet? Nebo letí domů přede mnou? Mozek mi šrotoval na plné obrátky. Postávala jsem u výtahu, ale nemohla jsem se odlepit od místa. Tušila jsem, že se děje něco zvláštního, co mě může pořádně zranit.
Davide, co přede mnou skrýváš?
Když jsem vešla do pokoje, David ležel na zádech a četl si. Ztěžka jsem dýchala, ale přemohla jsem se k neutrálům. „Nemohla jsem spát, šla jsem pro led,“ řekla jsem a čekala, jestli se provalí nějaká lež. Nic. Jen ticho a pokývnutí. „Jdeš spát?“ zeptal se, tón měl trochu odměřený. Napětí v pokojíku by se dalo krájet nožem.
Telefonát, na který nikdy nezapomenu
Táhla jsem minuty ve vyčerpávajícím neklidu, až kolem jedenácté večer zazvonil Davidovi telefon. Vycítila jsem, že nejradši by odešel na chodbu. „Ahoj… jo, za chvíli budu dole…“ slyším téměř šeptat. Bodlo mě to do srdce. Nedokázala jsem zadržet otázku: „Kam jdeš takhle pozdě?“ David se na mě zadíval rychle, jako by byl přistižen při činu, ale tvářil se ledově klidně. „Jdu si koupit cigarety, támhle do nonstopu. Za půl hodiny jsem zpátky, spi.“ Jenže já už nezamhouřila oka.
Když jsem sledovala jeho stín v hotelové hale
Jako posedlá jsem natáhla župan a rozklepaná se vyplížila za ním, když za ním zapadly dveře. V černém skle recepce zahlédnu, jak se sklání k ženě v zářivě bílé bundě, postávají těsně u sebe. „Tak dlouho jsem tě neviděla, Davide,“ říká ona, slyším útržek věty. David skloněný, úplně jiný, než jakého ho znám doma. Můj svět se v ten okamžik začal hroutit.
Je tohle pravda, nebo zlý sen?
Zvedla jsem sebranou hrdost ze země a vrátila se do pokoje, vzdálená jako nikdy. David přišel až za hodinu, voněl cizím parfémem a ani necekl. Záda ke mně, přes noc mezi námi narostla zeď. U mě už nešlo o spánek, ale o nenávratně ztracenou důvěru, která zůstala někde dole v hotelové hale. Ráno jsem se sebe zeptala: Proboha, koho jsem si to vzala? Může člověk přespat vedle někoho, koho si už není jistý?
Autor příběh redakčně zpracoval a anonymizoval. Jména, věk a detaily byly změněny. Smysl a jádro sdělení zůstaly zachovány.
