Článek
Večer před tím randem jsem seděla v ordinaci, dokončovala poslední záznamy a v hlavě si pořád opakovala, že tohle je jen rande naslepo, ne operace srdce. Na seznamovací aplikaci jsme si s tím mužem psali pár dní, vyměnili si pár fotek, pár základních informací. Na moje „tak se uvidíme v úterý v sedm v centru?“ odpověděl stručným „těším se“. Já upřímně ani moc ne, spíš jsem měla pocit, že to dělám z povinnosti. Kamarádka mě do toho tlačila už měsíce, pořád mi připomínala, že jen pracuju a pak jsem doma sama. Řekla jsem si, že v nejhorším budu mít historku pro kamarádky. Přišla jsem do restaurace radši o něco dřív, abych se nadechla, rozkoukala, zkontrolovala, jestli nemám něco na zubech, a trochu zklidnila nervy.
Zdálo se, že to bude normální večer
On přišel asi pět minut po domluveném čase. Vypadal přesně jako na fotce, možná o něco sympatičtěji, takovým lehce nesmělým způsobem. Představil se, potřásli jsme si rukou a sedl si naproti mně. Začali jsme klasicky: kde bydlíme, co děláme, jestli máme sourozence, jestli máme rádi psy nebo kočky. Nic objevného, ale nebylo to nepříjemné. Oba jsme byli trochu ztuhlí, občas se jeden z nás zasekl, druhý to zachraňoval nějakou drobností. Všimla jsem si, že se na mě občas zadíval o něco déle, než by bylo běžné, takovým pátravým pohledem. Vypadalo to, jako by se mi snažil něco přiřadit, ale já jsem v něm nikoho známého neviděla.
Po nějaké době z něj vypadlo, že má pocit, že mě odněkud zná. Začal lovit v hlavě možnosti: „Nechodila jsi náhodou na ekonomku? Nebo na nějaký jazykový kurz v centru?“ Smála jsem se a kroutila hlavou, protože výčet škol a kurzů úplně neseděl. Zároveň mi ale ten jeho zkoumavý pohled začal být trochu nepříjemný. Měla jsem pocit, že si mě víc porovnává se svými vzpomínkami než vnímá přítomnost. On se mezitím začal víc soustředit na to, odkud mě zná, než na to, že jsme na rande. Náš rozhovor se najednou začal rozpadat do kratších vět a delších pauz. On se snažil vzpomenout, já se snažila udržet nějakou lehkost, ale ta se nám pomalu vytrácela.
Jedna věta, která všechno změnila
Když přišla řeč na práci, vypadalo to jako dobrá záchrana konverzace. On mluvil o svém oboru, pak se přirozeně zeptal: „A ty děláš kde?“ Odpověděla jsem úplně v klidu: „Jsem dermatoložka, mám kožní ambulanci na druhém konci města.“ Najednou se mu úplně změnil výraz. Úsměv zmizel, oči se mu rozšířily a na chvilku úplně ztuhl. Já jsem si myslela, že jsem možná řekla něco nepatřičného, nebo že má nějakou špatnou zkušenost s doktory. On se pak nadechl a potichu řekl: „Tak to už vím, odkud tě znám.“ Následovalo krátké ticho a pak dodal, že u mě byl asi před rokem s dost trapným intimním problémem. Mně to nic neříkalo, těchto potíží řeším týdně několik, ale z jeho výrazu bylo jasné, že pro něj to byl životní zážitek.
Začal se do toho zamotávat. Něco koktal o tom, že je to strašně divná situace, že to je „už moc“ a že neví, jak se má tvářit, když si představí, že já ho viděla v úplně jiné pozici. Snažila jsem se ho uklidnit, říkala jsem, že si většinu pacientů upřímně vůbec nepamatuju a že pro mě jsou to čistě pracovní situace. Myslela jsem, že mu tím ulevím, ale spíš jsem viděla, jak se ještě víc stydí. Začal se hrabat v kapse pro peněženku, skoro neposlouchal, co říkám. Mávnul na číšníka, rychle zaplatil svoje pivo, vstal a začal se omlouvat. Že je mu to hrozně trapné, že to psychicky nedá, že to není o mně, ale o něm. Než jsem stihla říct víc než „fakt to nemusíš tak prožívat“, už byl na cestě ke dveřím. Dívala jsem se za ním, jak mizí, a seděla jsem tam sama u stolku s napůl vypitou skleničkou vína.
Když trapas přeroste v životní historku
Prvních pár minut jsem tam jen tak seděla a snažila se pobrat, co se vlastně stalo. V hlavě mi běželo, jestli jsem říkala něco blbě, jestli jsem působila arogantně, nebo jestli jsem neměla svůj obor radši zaobalit do nějakého neurčitého „dělám ve zdravotnictví“. Zároveň jsem cítila zvláštní směs ponížení a absurdity. Napsala jsem kamarádce krátkou zprávu, že můj „vyvolený“ utekl z rande, jakmile si mě spojil s kožní ordinací. Okamžitě mi volala. Vysypala jsem to na ni skoro bez nadechnutí a někde mezi větami „fakt prostě utekl“ a „sedím tu jak blbec“ jsem se rozbrečela a zároveň smála. Jak jsme to rozebíraly, začalo mi docházet, že to, co pro mě byla pracovní rutina, pro něj byl možná nejtrapnější zážitek jeho dospělého života.
Cestou domů v tramvaji jsem si to celé přehrávala znovu, ale už s trochu jiným pocitem. Najednou jsem v tom viděla hlavně to, jak strašně moc se styděl. Představa, že má sedět naproti ženě, se kterou si píše docela fajn, a zároveň ví, že je to ta samá osoba, která mu prohlížela problém, o kterém neřekl ani nejlepšímu kamarádovi, pro něj asi byla prostě moc. Došlo mi, že tohle nebylo o mně jako o ženě nebo o tom, jestli jsem dost zajímavá. Bylo to o tom, jak to má nastavené on a co si do mě promítl. Doma jsem si otevřela aplikaci, naši konverzaci smazala, ale ten příběh jsem si nechala. Věděla jsem, že ho jednou budu vyprávět holkám u vína a že se u toho už budu smát i za něj. A i když jsem měla chuť na chvíli se seznamování vzdát, nakonec jsem si řekla, že to zkusím znovu. Jen už počítám s tím, že některá rande prostě skončí útěkem z restaurace.
