Článek
Pracovala jsem ve firmě třetím rokem a poslední měsíce jsem fungovala hlavně ze setrvačnosti. Hodně termínů, neustálý tlak a do toho šéf, který viděl hlavně chyby. Pochvalu jsem od něj snad nikdy neslyšela, maximálně větu „tohle je standard, ne zásluha“. Týden před Vánoci se konal firemní večírek v pronajaté restauraci. Upřímně, moc se mi tam nechtělo, ale připadalo mi blbé nepřijít. Říkala jsem si, že aspoň nebudu sedět u počítače a na pár hodin vypnu. Šéf seděl s vedením stranou, my ostatní jsme byli u dvou dlouhých stolů. Už když jsem si sedala, cítila jsem, jak ze mě pomalu mizelo napětí z posledních měsíců.
Když na večírku povolí zábrany
Objednali jsme si jídlo, někdo vzal láhev vína, pak další. Mně pořád někdo doléval a já jsem si to nechala líbit, protože jsem byla ráda, že se po dlouhé době s kolegy směju kvůli jiným věcem než pracovním průšvihům. Hlídání toho, kolik toho vypiju, šlo stranou. U stolu se to postupně stočilo k práci, k termínům, k věčnému nestíhání. Pak samozřejmě i k poradám a k tomu, jak se šéf tváří, když někdo něco pokazí. Kolegové si polohlasem stěžovali, ale spíš v náznacích, takovým tím stylem „však víš, jak to myslím“, aby to neřekli napřímo. Bylo cítit, že všem leccos vadí, ale nikdo nechtěl být ten, kdo to řekne naplno.
Po pár skleničkách jsem byla mnohem uvolněnější, než by mi bylo za normálních okolností příjemné. Najednou jsem měla pocit, že když to neřeknu já, neřekne to nikdo. A tak jsem začala. Řekla jsem nahlas, že mám pocit, že nám šéf nevěří, že s námi mluví povýšeně a že lidi od nás neodcházejí kvůli práci, ale kvůli atmosféře a jeho stylu řízení. Vyslovila jsem věty, které jsem do té doby měla jen v hlavě. U stolu se v tu chvíli udělalo zvláštní ticho. Někdo se rozhlédl, jestli nás náhodou neslyší někdo odjinud. Kolega vedle mě mě ťukl do ruky a šeptem řekl, ať ztiším hlas. V tu chvíli mi to ještě přišlo skoro legrační, měla jsem pocit, že sice říkáme něco, co bychom říkat neměli, ale že je to pořád v pohodě.
Od opilé odvahy k noční panice
Tohle zdání bezpečí mi vydrželo přesně do chvíle, než k nám přišel kolega z jiného oddělení, který má k vedení blíž a seděl kousek od nich. Naklonil se k nám a napůl žertem, napůl vážně prohodil, že by „někdo“ měl být opatrnější, co říká, protože se to na takových akcích rychle donese dál. V tu chvíli mi došlo, že to asi slyšel někdo, kdo slyšet neměl, nebo že se to minimálně k šéfovi snadno dostane, třeba ještě trochu přibarvené. Najednou jsem se cítila mnohem střízlivější. Začala jsem si v hlavě přehrávat, co přesně jsem řekla, v jakém tónu, komu jsem se u toho dívala do očí. Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím hůř mi bylo. Z večírku jsem se omluvila a odešla dřív, s nepříjemným a trapným pocitem, že jsem zašla moc daleko.
Doma jsem skoro nespala. V hlavě se mi střídaly scénáře: od „nic se nestane, zítra se to rozplyne“ až po „dostanu výpověď pro ztrátu důvěry“. V jednu ráno jsem se přistihla, jak koukám do stropu a přemýšlím, jestli mám sama od sebe napsat šéfovi omluvný e‑mail. Nakonec jsem nic neudělala, ale nepříjemný pocit nezmizel. Ráno v tramvaji do práce jsem pořád kontrolovala mobil, jestli nepřišel nějaký e‑mail od HR nebo od šéfa. V kanceláři jsem si hned všimla pár významných pohledů. Jedna kolegyně přišla k mému stolu a jen tak mezi řečí řekla: „Šéf si tě chce dneska odpoledne zavolat.“ V tu chvíli se mi rozklepaly ruce. Celé dopoledne jsem byla napjatá, jen mechanicky jsem odklikávala maily, ale hlavu jsem měla jinde.
Nečekaný rozhovor, který změnil atmosféru
Odpoledne mi přišel stručný e‑mail od šéfa: jestli bych za ním mohla přijít do kanceláře, až budu mít chvíli. S bušícím srdcem jsem zaťukala a vešla. Připravila jsem se na kázání, možná i na oficiální výtku. Začal dost stroze. Řekl, že se k němu doneslo, co jsem na večírku říkala, a že ho to v téhle podobě překvapilo. Čekala jsem, že hned dodá něco ve smyslu, že to bylo neprofesionální. Místo toho řekl, že ho mrzí, jestli se v týmu cítíme takhle, a že je vlastně rád, že to konečně slyší konkrétně, ne jen z náznaků. Najednou z toho nebyl výslech, ale spíš otevřený rozhovor z obou stran. Ptal se, co konkrétně myslím tím, že nám „nevěří“, a jestli mám příklady situací, kdy působí, že jen kritizuje.
Postupně jsem mu vysvětlila, že lidi jsou dlouhodobě ve stresu a že když od něj slyší hlavně kritiku, ztrácejí motivaci a bojí se cokoli navrhnout. Mluvila jsem o tom, že když někdo udělá chybu, je před ostatními dost zostuzený, ale když někdo něco zvládne nad rámec, vůbec to nekomentuje. Překvapilo mě, že si občas něco poznamenal na papír a ptal se na detaily. Mezi řečí přiznal, že některé věci možná přehání, protože je sám pod tlakem shora a neumí ho vždycky filtrovat. Na závěr řekl, že se nad tím chce víc zamyslet a že by stálo za to zjistit názor celého týmu, ne jen můj. O pár dní později za mnou přišel s nápadem na anonymní dotazník pro tým a poprosil mě, jestli bych mu s ním nepomohla. V tu chvíli se mi definitivně ulevilo.
Když jsem od něj tehdy poprvé odcházela z kanceláře, cítila jsem obrovskou úlevu. Uvědomila jsem si, že jsem to na večírku řekla hloupě, v nevhodnou dobu a pod vlivem alkoholu, ale že to zároveň otevřelo něco, k čemu bych se za střízliva asi dlouho neodhodlala. Vztah se šéfem se tím nezměnil ze dne na den, pořád má svoje ostré chvilky, ale začal se víc ptát, co si o věcech myslíme. Občas na poradě i pochválí. A já mám od té doby větší respekt k tomu, co říkám po alkoholu, ale zároveň menší strach říct názor ve chvíli, kdy na to mám prostor a čistou hlavu.
