Článek
Klasická sobota dopoledne. Manžel odjel s dětmi na trénink, pustila jsem si hudbu a začala uklízet ložnici. Uklízím většinou automaticky, ale tentokrát jsem posunula postel víc než obvykle, abych se dostala s vysavačem až ke zdi. A tam, u lišty, ležela malá černá krabička. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že je to diktafon. Nebyl náš, nikdy jsem nic takového doma neviděla. Vzala jsem ho do ruky, sedla si na kraj postele a v hlavě mi běželo jediné: proč je zrovna tady, u naší postele? Cítila jsem zvědavost a divný tlak v žaludku. Nakonec jsem zmáčkla přehrávání.
Co všechno na nahrávkách vlastně bylo
První zvuk byl můj hlas. Poznala jsem ho okamžitě. Byl to nedávný telefonát s kamarádkou, kdy jsem si stěžovala, že to mezi mnou a manželem poslední měsíce drhne. Slyšela jsem, jak chodím po ložnici, jak si povzdychnu, jak říkám věty, které jsem si myslela, že zůstanou mezi námi dvěma. Došlo mi, že v tu chvíli musel být ten diktafon někde schovaný v místnosti. V hlavě se mi rozjela představa, kolik takových rozhovorů asi má uložených. Udělalo se mi fyzicky špatně. Najednou jsem měla pocit, že v našem bytě není jediné bezpečné místo, kde bych mohla něco říct jen tak, bez kontroly.
Začala jsem nahrávky přeskakovat. Pustila jsem další soubor a slyším nás dva, jak se hádáme. Já řvu, nadávám, on mluví klidným tónem. Připadala jsem si jako hysterka. Zastavila jsem to, vrátila o kus zpátky, jestli jsem něco nepřeskočila. Jenže ne – nahrávka vždycky začínala až ve chvíli, kdy vybuchnu. Ta část předtím, kdy do mě jede poznámkami, shazuje mě nebo mě ignoruje, tam prostě nebyla. Pak jsem narazila na nahrávku, kde mluví s někým, komu říká „pane doktore“. Baví se o rozvodech, dětech, soudních sporech. Slyším, jak se ptá, jestli by mu ty nahrávky mohly u soudu pomoct, kdyby „se to urvalo“ a on by chtěl děti do péče. V tu chvíli mi došlo, že tohle není nějaký úlet posledních dní, ale plán, který má už delší dobu.
Mezi šokem, praktickým plánem a konfrontací
Když jsem to doposlechla, třásly se mi ruce tak, že jsem skoro nemohla ten diktafon vypnout. Měla jsem pocit naprosté nejistoty a nechápala jsem, co se stalo. V hlavě jsem měla prázdno a zároveň spoustu myšlenek. Potřebovala jsem někoho, kdo mi řekne, jestli nejsem blázen já. Zavolala jsem kamarádce. Popisovala jsem jí, co se stalo, a pak jsem jí přes hlasitý odposlech pustila kousek nahrávky. Řekla mi rovnou, že tohle je daleko za hranou, že to není normální, ani když se vztah hroutí. Poradila mi, ať si všechno z diktafonu zkopíruju, než s ním vůbec promluvím. Ten praktický tón mě trochu uklidnil. Zavřela jsem se v pracovně, připojila diktafon k notebooku a všechny soubory si stáhla a uložila do zvláštní složky. Teprve když jsem měla jistotu, že mi je nikdo nesmaže, byla jsem schopná zase trochu dýchat.
Odpoledne se manžel vrátil s dětmi, jako by se nic nestalo. Dělala jsem to samé. Uvařila jsem, povídali jsme si o tréninku, smáli se u stolu. Připadala jsem si, jako bych jen předstírala. Čekala jsem, až se děti zabaví a pak usnou u pohádky v obýváku. Když bylo ticho, zavolala jsem ho do ložnice. Seděl na posteli, já stála naproti a položila před něj ten diktafon. „Co to je?“ zeptala jsem se. Nejdřív se tvářil zmateně a řekl něco o tom, že to má do práce, prý na porady. Bez komentáře jsem pustila kousek nahrávky z našeho telefonátu z ložnice. Viděla jsem, jak mu postupně dochází, že už nemůže dělat, že o ničem neví. Začal koktat, že si „jen potřeboval něco ověřit“.
Když se z partnera stane protivník
Nechala jsem ho mluvit. Když jsem na něj tlačila, přiznal, že se mě bojí. Že prý často vybuchuju, on nechce o děti přijít, kdybych někdy odešla já. Řekl, že ty nahrávky jsou jeho „pojistka“. A ještě k tomu dodal, že ho k tomu vlastně moje povaha donutila. Jako by z toho byla zase moje vina. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už to pro mě nejde brát jako nějaký omyl nebo zkrat. Už to nebylo o tom konkrétním přístroji. Šlo o to, že místo aby se mnou mluvil o tom, co mu vadí, tajně si připravoval materiál proti mně. Uvědomila jsem si, že vedle mě sedí člověk, který se mnou žije, ale zároveň se na mě připravuje jako na protivníka.
Nechala jsem si pár dní na rozmyšlenou, ale doma se mezitím nedalo normálně fungovat. Mluvili jsme spolu jen o dětech a provozu, jinak nic. Cítila jsem, že mu nevěřím ani obyčejnou větu. Objednala jsem se k právničce. Vzala jsem s sebou přepsané části nahrávek, vysvětlila jí situaci a bavily jsme se o možnostech rozvodu a péče o děti. Když jsem mu pak řekla, že pro mě tohle už není manželství a chci se rozejít, nejdřív vybouchnul, začal mi vyčítat, že to přeháním. O pár dní později se omlouval, sliboval změnu. Jenže ve mně už bylo jasno. Následovaly měsíce stěhování, domlouvání kolem dětí a papírování. Když se na to dívám zpětně, ten diktafon byl jenom důkaz něčeho, co už dávno existovalo. On ten vztah vzdal už dávno předtím, jen já jsem si to nechtěla připustit.
