Článek
Koupelnu mám spojenou s nejběžnější rutinou na světě. To odpoledne jsem tam šla s úplně jednoduchým plánem: vysypat koš, hodit ručníky do pračky a mít o jednu povinnost míň. Manžel byl v práci, dcera třetí den na lyžáku, doma byl klid. Vysypávám koš, na zem padají prázdné obaly od šamponu, staré vatové tamponky a mezi nimi plastová tyčinka. Nejdřív ji skoro odhrnu stranou, ale pak mi dojde, co držím v ruce. Těhotenský test. Podívám se blíž a uvidím dvě jasné čárky. V tu chvíli mi je najednou strašně špatně. Jediné, co mi běží hlavou, je: „Tohle není moje.“
Šok v koupelně a první podezření
Stojím v koupelně, test v ruce, a najednou mám pocit, že nic nedává smysl. Nikdo u nás poslední dny nebyl. Já těhotná nejsem, to vím stoprocentně. Dcera je na horách. Napadne mě i ta nejhorší varianta, že by si manžel někoho přivedl domů. Hned mě to vyděsí a zároveň se za tu myšlenku stydím. Přesto ji nedokážu úplně pustit z hlavy. Test zabalím do papírového kapesníku a strčím ho do kapsy, abych ho měla u sebe. V hlavě mi běží, kdy jsem naposledy vysypávala koš, kdo kdy byl v koupelně. Vzpomenu si, jak byla dcera před odjezdem na lyžák nějaká zvláštně nalomená, přecitlivělá, moc nemluvila. Najednou se mi začne skládat jiná, o něco logičtější varianta – a je mi z ní možná ještě hůř.
Celé odpoledne chodím po bytě a jen čekám, až se manžel vrátí z práce. Přemýšlím, jestli dělat, že nic nevím, a počkat na dceru, nebo to otevřít hned. Nakonec si uvědomím, že bych s tím stejně neusnula. Když přijde, chvíli jen tak mluvíme o běžných věcech, ale já stejně nevnímám. Vytáhnu test z kapsy, položím ho před něj na stůl a zeptám se: „Chceš mi k tomu něco říct?“ V tu chvíli zbledne a vypadá stejně vyděšeně jako já. Hned řekne, že není blázen, aby si někoho vodil domů, a že ho napadá jenom jedno – dcera. Jeho reakce mě uklidní v tom směru, že v tom není žádná cizí žena, ale zároveň se mi potvrdí to, čeho jsem se začala bát. Domluvíme se, že jí napíšu a zkusím to otevřít co nejopatrněji.
Telefonát z hor, který všechno změní
Píšu jí zprávu a pak půl večera pořád sleduju telefon. Vím, že má program, že jsou na svahu a pak s kamarádkama na pokoji, ale každá minuta bez odpovědi mi připadá nekonečná. Nakonec mi napíše, že může zavolat, až bude mít chvíli klid na chodbě hotelu. Když mi konečně zvoní telefon, jsem úplně nervózní. Zvednu to a snažím se mluvit klidně. Ptám se jí, jestli se něco neděje, že jsem doma na něco narazila. Když zmíním těhotenský test, na druhém konci je pár vteřin úplné ticho. Pak slyším jen její brekot. V tu chvíli nepotřebuji žádné vysvětlení, je mi to jasné. Mezi vzlyky přizná, že test je její, že si ho dělala před odjezdem, bála se výsledku a ještě víc mojí reakce. Tak ho prostě hodila do koše a odjela na autobus v naději, že to tím nějak odloží.
Začne mi vysvětlovat, že má kluka, kterého znám od vidění, ale vůbec mi nedošlo, že jejich vztah je už tak daleko. Říká, že se jí už pár dnů zpožďuje menstruace a že z toho byla úplně vyřízená. Já u toho brečím taky, ale snažím se ji nějak uklidnit, protože je sama někde na horách, bez nás. Říkám jí, že teď přes telefon stejně nic nerozhodneme a že nejdůležitější je, aby tam byla v bezpečí, nepřepínala se a měla kolem sebe aspoň kamarádky, i když jim tohle zatím říkat nechce. Domluvíme se, že to nikomu na pokoji zatím říkat nebude, že to zůstane mezi námi třemi. Hned po příjezdu prý se mnou půjde na gynekologii, ať víme, na čem jsme. Když hovor skončí, sedím v kuchyni potmě s telefonem v ruce a cítím směs strachu, vzteku, bezmoci, ale i určitou úlevu, že mi to nakonec přiznala a neutajila to ještě déle.
Strach, vyšetření a rodinná dohoda
Další dva dny jsou zvláštní. Všechno běží jako normálně, ale oba víme, že se řeší něco vážného. S manželem o tom mluvíme šeptem, protože máme pocit, že je to ostuda a nechceme, aby to někdo slyšel. On hned řeší praktické věci – co škola, co peníze, kde by bydlela, jak to vysvětlíme rodině. Já pořád dokola přemýšlím, kde jsme udělali chybu, že za námi nepřišla dřív, ještě před testem. Voláme jeho sestře, která je zdravotní sestra, a ptáme se jí, co můžeme čekat u doktora, jaké jsou možnosti, co znamená pozitivní test. Já mezitím volám na gynekologii a domlouvám termín hned na ráno po příjezdu z lyžáku. Zároveň se před okolím tváříme, že je všechno v pořádku. V práci se usmíváme, doma zvedáme běžné telefony a chováme se, jako by se nic nedělo. Je to vyčerpávající.
Když se dcera vrátí z lyžáku, vidím na ní, že se bojí vejít do bytu. Já mám taky strach z toho, co nás doma čeká. Vezmeme ji s manželem do obýváku, uděláme si čaj a bez křiku, bez scén vytáhnu ten test. Chci, aby viděla, že o tom víme a že to můžeme řešit otevřeně. Povídáme si dlouho do večera, spíš klidně než vyčítavě, i když to není jednoduché. Druhý den ráno jdeme spolu na gynekologii. Dcera je strašně bledá, držím ji za ruku v čekárně a mám pocit, že jsem tam víc za ni než za sebe. Po vyšetření a novém testu z moči nám doktorka řekne, že těhotná není, že zpoždění je nejspíš ze stresu a nepravidelného cyklu. Dodá ale, že ten první domácí test mohl být falešně pozitivní, nebo mohlo jít o úplně začínající těhotenství, které se samo přerušilo. Cítím obrovskou, i fyzickou, úlevu. Cestou domů si ale s dcerou poprvé naplno povídáme o antikoncepci, o tom, co se všechno mohlo stát, kdyby to dopadlo jinak. Říkám jí, že příště nechci nic podobného nacházet v koši, ale slyšet to přímo od ní, i kdyby se bála. A doufám, že mi na to nemlčky nepřikývne, ale že si to doopravdy zapamatuje.
