Článek
K rodičům jezdím teď častěji, máma už některé věci fyzicky nezvládá a táta se do úklidu ložnice nikdy nehrnul. Jedno odpoledne jsem se do toho pustila sama. Vytahovala jsem ze skříně staré oblečení, povlečení, různé krabice. Když jsem otevřela tu úplně vzadu v tátově části skříně, jen přes rameno prohodil, ať to radši nechám být. Řekl to jakoby mimochodem, ale nebylo to jeho obvyklé lehké brblání. Krabice mě v tu chvíli začala zajímat ještě víc. Uvnitř byly staré průkazky z různých zaměstnání, fotky, zastrčené pohledy. Mezi nimi tvrdá kartička s nápisem Státní bezpečnost. Ztuhla jsem. Na fotce byl úplně jasně táta, jen pod ní stálo jiné jméno, než jaké znám celý život.
Fotka, cizí jméno a rostoucí nevolnost
Chvíli jsem tam stála s tou kartičkou v ruce a v hlavě mi běželo, že to přece musí být nějaká blbost. Rekvizita, vtípek, něco z filmu. Jenže na dotek i na pohled to vypadalo hrozně oficiálně, i ty drobné detaily, písmo, razítka. Byla jsem z toho tak nervózní, že jsem si tu legitimaci prostě vyfotila do mobilu. Pak jsem ji rychle vrátila zpátky na dno krabice a všechno pečlivě naskládala tak, jak jsem to našla. V kuchyni jsem si nalila vodu, sedla si ke stolu a vytáhla mobil. Zadávala jsem do vyhledávače to cizí jméno, čísla, co na kartičce byla, zkratky, kterým jsem moc nerozuměla. Nic rozumného mi to nenašlo, jen nějakého úplně jiného člověka. Místo jasných odpovědí na mě vyskakovaly články o StB, registrech, spolupracovnících. Po pár minutách mi začalo být fyzicky špatně.
Večer jsem u večeře pořád přemýšlela, jestli se mám na něco zeptat. Nakonec jsem to nevydržela a mámy se opatrně zeptala, jestli táta někdy mluvil o tom, co dělal před revolucí, víc než to svoje v podniku, jako všichni. Na vteřinu ztuhla a uhla pohledem k dřezu. Řekla jen, že to byla jiná doba a že se o tom doma nikdy moc nemluvilo. Bylo na ní vidět, že by to téma nejradši hned uzavřela. Sebrala jsem odvahu a natvrdo se jí zeptala, jestli měl táta něco společného s StB. Naštvala se. Vyjela po mně, kde jsem na takové nesmysly přišla a proč to zase někdo vytahuje, když už je to dávno pryč. Její podrážděnost mě ale spíš utvrdila v tom, že se kolem toho něco tají. Pochopila jsem, že tudy cesta nepovede, a rozhodla se, že se na to zeptám přímo táty.
Když se z dcery stává vyšetřovatel
Neudělala jsem to hned. Několik dní jsem přemýšlela, co přesně mu řeknu, a sama v sobě řešila, jestli to vlastně chci vědět. Když jsem k nim jela příště, čekala jsem na chvíli, kdy bude táta v kuchyni sám, bez mámy. Vzala jsem z ložnice tu krabici, sedla si naproti němu ke stolu a zespodu vytáhla legitimaci. Položila jsem mu ji před něj a řekla, že jsem to našla při úklidu a chci vědět, co to je. Táta ji vzal do ruky, chvíli na ni koukal, jako by ji nikdy neviděl, a pokusil se to shodit jako nějaký starý nesmysl. Jenže mu ztuhly rysy a ruce se mu lehce třásly. Řekla jsem mu, že na fotce je jasně on, jen pod jiným jménem. Dlouho mlčel, díval se někam bokem z okna. Pak docela unaveným hlasem řekl, že to není tak, jak si myslím.
Začal mluvit pomalu, jako by každé slovo musel dlouho hledat. Vyprávěl, že ke konci osmdesátých let pracoval v podniku, kde měli svoje lidi. Říkal, že už měl malé dítě, půjčku na byt od podniku a že mu bylo jasné, že když odmítne, nebude mít klidný život ani práci. Tvrdil, že ta legitimace byla krycí, že ji sice dostal, ale nikdy ji pořádně nepoužil, protože za pár let přišla revoluce a všechno se rozpadlo. Prý si ji prostě nechal v šuplíku, nikdo ji po něm nechtěl zpátky, a pak se snažil se k ní už nevracet a zapomenout na ni. Do toho jeho vysvětlování jsem mu začala skákat. Ptala jsem se, jestli na někoho donášel, na koho, jak často tam chodil. Najednou jsem slyšela sama sebe a uvědomila si, že na něj mluvím skoro jako vyšetřovatel, ne jako dcera.
Hádka, ticho a druhý pokus o pravdu
Rozhovor se rychle změnil v hádku. Vyčetla jsem mu, že nám o tom nikdy nic neřekl, že jsem na něj byla celý život hrdá, aniž jsem o tomhle věděla. Že jsem si ho zidealizovala a teď nevím, co je pravda. On na mě zase vyjel, že nemám ponětí, jaké to tehdy bylo, a že si to představuju podle filmů a článků na internetu. Říkal, že dneska má každý plná ústa soudů, ale tehdy šlo lidem o práci, byt, klid pro rodinu. Nakonec jsem vstala od stolu, už jsme mluvili oba zvýšeným hlasem. Odešla jsem do svého starého pokoje, zavřela dveře a jen tam seděla na posteli a koukala do zdi. Cítila jsem se otupělá a zmatená. Legitimaci jsem nechala ležet na kuchyňském stole. Nechtěla jsem rozhodovat, co s ní má být, ani ji tahat k sobě domů.
Pár dní jsme si volali jen kvůli praktickým věcem, bylo mezi námi cítit napětí. Pak mi jedno odpoledne táta sám zavolal. Řekl, že by rád, abychom si o tom promluvili v klidu, jen my dva, někde jinde než doma. Sešli jsme se v malé kavárně. Vypadal sevřeně, ale odhodlaně. Povídal víc konkrétních věcí. Že se snažil dávat jen bezvýznamné informace, věci, které by se stejně někde objevily. Že se s některými lidmi schválně přestal stýkat, aby je nemusel řešit a aby o nich neměl co říct. Že ho to celé dodnes pronásleduje, že má noční můry, když o tom musí mluvit. Já ho poslouchala, pořád s vnitřním odporem a otázkami, jestli si něco nepřikrášluje. Zároveň jsem před sebou neviděla někoho jednoznačně zlého, ale spíš vyděšeného mladého chlapa, kterým tehdy byl. Domů jsem se vracela s pocitem, že na něj už nikdy nebudu koukat úplně stejně jako dřív. Ale taky s vědomím, že to, co jsem našla v té skříni, je další část naší rodinné historie. Něco, s čím se budu muset postupně srovnat, i když mi z toho ještě dlouho nebude dobře.
