Článek
Byl pátek odpoledne, něco po třetí hodině, seděla jsem v kanceláři a v klidu si psala, co chci v pondělí dodělat. Byl to můj běžný zvyk, abych o víkendu nemusela myslet na práci. Najednou mi vyskočila notifikace na e‑mail. Otevřela jsem ho a byla tam pozvánka na Zoom od šéfa, v předmětu jen „krátké setkání“, žádná agenda, nic. Hned jak jsem to viděla, tak mi zatrnulo. Když šlo o běžné věci, vždycky si mě prostě zavolal do kanceláře. Teď to bylo na pondělí v devět ráno a navíc online. Zavřela jsem ten mail, za minutu ho zase otevřela, četla každé slovo a hledala, jestli tam není nějaký náznak, o co půjde. Nic tam nebylo, jen čas, odkaz a jeho podpis. Nervozita ale zůstala.
Celý víkend jsem čekala na ortel
Cestou z práce jsem šla pěšky domů a přemýšlela o posledních týdnech. Kde se co nepovedlo, kdy na mě zvýšil hlas, co mu vadilo. Přemýšlela jsem, jestli jsem něco zásadního pokazila, jestli jsem měla něco říct jinak, nebo jestli jsem měla víc tlačit na některé projekty. V sobotu jsem to probrala s partnerem. Řekl mi, že to klidně může být jen nějaká změna v týmu, nové rozdělení práce, že nemám hned myslet na nejhorší. Jenže já jsem na to pořád myslela. Pořád jsem měla v hlavě to pondělí ráno a to, že to má být přes Zoom. V neděli večer jsem si sedla k počítači, že si jako vždy připravím plán práce na příští týden, ale po pár řádcích jsem to vzdala. Nedokázala jsem se soustředit, pořád jsem myslela na jediné slovo: propouštění.
V pondělí ráno jsem byla na home office. Vstala jsem dřív, dělala, že normálně pracuju, ale ve skutečnosti jsem jen čekala, až bude osm padesát pět. Přihlásila jsem se na Zoom o pár minut dřív. Hned jak se mi otevřelo okno hovoru, viděla jsem, že tam není jen šéf, ale i paní z HR. V tu chvíli mi bylo jasné, že to není běžná porada. Cítila jsem, jak se mi stáhl žaludek, ale snažila jsem se nedat nic znát. Šéf se připojil, zeptal se, jak se mám, a pak spustil naučenou řeč o reorganizaci, složité době a těžkých rozhodnutích. Po pár větách řekl, že moje pozice se s okamžitou platností ruší. Řekl, že formálně poběží výpovědní lhůta, ale do kanceláře už chodit nemám. Mám zůstat doma a ještě ten den odevzdat služební notebook, klíče a kartu. Chvilku jsem jen poslouchala a nechala ho mluvit. Pak jsem se začala ptát na praktické věci. Jak dlouhá je přesně výpovědní lhůta, kolik dostanu odstupného, co bude s mými rozpracovanými projekty.
Výpověď za dvacet minut a krabice
Překvapilo mě, jak rychle a neosobně to celé proběhlo. Šéf zopakoval, že ho to mrzí, ale bylo vidět, že má před sebou přesný scénář, kterého se drží. Paní z HR doplnila pár detailů k papírům a k tomu, co mi přijde e‑mailem. Ani jeden z nich se moc neptal, jak to beru, prostě odškrtávali body. Po asi dvaceti minutách šéf řekl, že musí na další schůzku, popřál mi hodně štěstí a odpojil se. Zůstala jsem na chvíli na hovoru jen s HR, doptala jsem se na pár věcí a pak jsme Zoom ukončily. Seděla jsem sama u stolu, koukala do černé obrazovky a chvilku jen zírala. V hlavě jsem měla prázdno. Ještě ráno jsem se chystala na nový týden a teď jsem během pár minut přišla o práci. Došlo mi, že zítra prostě nikam nepůjdu.
Po chvíli jsem se zvedla, vytáhla batoh a začala do něj skládat služební notebook, nabíječku, klíče a přístupovou kartu. Cítila jsem odpor jet do firmy, ale zároveň jsem to chtěla mít rychle za sebou. V kanceláři mě u recepce zastavila recepční s tím, že o mém konci už ví a že zavolá paní z HR. Ta za chvíli přišla dolů, pozdravila mě, vzala si notebook a kartu a šly jsme spolu nahoru. V kanceláři jsem vytáhla krabici od papíru a začala do ní dávat svoje věci. Hrnek, bloky, pár fotek, mikinu, kterou jsem tam nechávala na zimu. Kolegové se začali vyptávat, co se děje. Řekla jsem jen, že ruší moji pozici, že je to rozhodnutí shora. Nikdo se neptal moc do hloubky. Bylo vidět, že je jim to nepříjemné, pár lidí jen něco zamumlalo o tom, že je to škoda, že to nečekali. Na chvíli nastalo trapné ticho, nikdo nevěděl, co dál říct.
Konec samozřejmostí a první plán co dál
Když jsem měla krabici sbalenou, šla jsem s HR vrátit klíče od kanceláře. Ještě jednou mi zopakovala informace o výpovědi, ukázala mi, co všechno mi pošle e‑mailem, a podala mi předávací protokol k podpisu. Nabídla mi, že všechna další potvrzení pošle elektronicky, abych už nemusela nic řešit osobně. Podepsala jsem, podala jí ruku a tím to celé skončilo. Když jsem vycházela z budovy s krabicí v ruce, najednou mi to došlo. Ty klíče, které jsem měla roky v kabelce a brala jako samozřejmost, už nemám. Zítra ráno nepřijdu, nepřihlásím se do počítače, nikdo mě tam nebude čekat.
Před budovou jsem si sedla na lavičku, krabici položila vedle sebe a vytáhla telefon. Zavolala jsem partnerovi a jakmile jsem začala popisovat, jak ten hovor vypadal a jak rychle mě poslali pryč, zlomil se mi hlas. Chvilku jsem jen mlčela a snažila se rozdýchat pocit prázdna a ponížení. Cestou domů jsem už ale postupně začala myslet na praktické věci. Co musím oznámit na úřadech, komu dám vědět mezi známými, kde začnu hledat novou práci. Věděla jsem, že mi bude chvíli trvat, než to celé zpracuju, ale v tu chvíli jsem měla potřebu mít konkrétní plán. Tak jsem si doma otevřela notebook, tentokrát už svůj, a napsala si první jednoduchý seznam, co bude dál.
