Článek
Jedno odpoledne mi zazvonil telefon, na displeji její jméno. Se sestřenicí se teď vídáme hlavně na rodinných oslavách, občas si napíšeme, ale jako děti jsme spolu trávily skoro každé prázdniny. Vždycky jsem ji brala skoro jako ségru. Tentokrát ale zněla jinak, nervózně, mluvila rychle. Mezi řečí prohodila, že by potřebovala „malou laskavost“ – ručit jí za půjčku na vybavení nového bytu. Překvapilo mě to, protože o penězích jsme se spolu skoro nikdy nebavily. Zároveň se ve mně ozval ten starý pocit rodinné sounáležitosti. Řekla jsem jí, ať večer přijde ke mně, že to chci probrat osobně.
Když rodinná prosba začne být podezřelá
Večer přišla se složkou papírů a působila přehnaně v pohodě. Dělala z toho legraci, že je to „jen formalita“ a že banka to má celé pod kontrolou. Vyprávěla, jak se s přítelem stěhují do pronájmu, že potřebují kuchyň, pračku, skříně. Když ale padla konkrétní částka – něco přes dvě stě tisíc – zarazilo mě to. Na vybavení bytu mi to přišlo hodně a navíc mi bylo divné, že její přítel vůbec nepřišel. Když jsem se ptala na detaily, začala mluvit vyhýbavě, pořád opakovala, že má novou práci, že splátky v pohodě zvládne. Nakonec jsem pod tím tlakem řekla, že do toho asi půjdu, ale že chci nejdřív vidět podmínky přímo v bance. Bylo vidět, že ji to zaskočilo.
Další den jsme šly do banky. Seděly jsme proti poradkyni, která před námi otevřela její žádost. Začala číst smlouvu a mezi řečí zmínila, že sestřenice má už nějaké závazky a že bez ručitele by jí půjčku neschválili. V tu chvíli mi došlo, že mi doma o žádných dluzích nic neřekla. Pod stolem mě ťukla nohou a hodila na mě vyplašený pohled, nahlas ale říkala, že jde jen o nějaké staré platby za nábytek. Cítila jsem, jak ve mně roste nedůvěra, ale nechtěla jsem před cizím člověkem dělat scénu. Požádala jsem o vytištění podmínek, vzala si je domů s tím, že si to v klidu projdu, a v bance jsem nic nepodepsala.
Bankovní schůzka, která odhalí víc než chceš
Odpoledne jsem zavolala mámě. Zeptala jsem se jí na rovinu, jestli neví o nějakých dluzích, protože jsem měla pocit, že mi něco uniká. Máma po chvilce váhání přiznala, že sestřenice už nějakou dobu řeší menší půjčky, splátky za různé věci a že se to v jejich rodině moc nerozebírá, aby z toho nebyl skandál. Dodala, že teta se strejdou jí už jednou odmítli u podobné půjčky ručit, protože se bojí exekutorů a nechtějí si nic psát na sebe. V tu chvíli mi došlo, že jsem od začátku nedostala celou pravdu. Napsala jsem sestřenici, ať se večer znovu staví, a v hlavě jsem už měla jasno, že bez toho, aby mi všechno řekla otevřeně, do toho nepůjdu.
Když večer přišla, bylo na ní vidět, že tuší, o čem to bude. Sedly jsme si ke stolu a já se jí přímo zeptala na ty staré půjčky a závazky. Nejdřív se zatvrdila a urazila se, že jí nevěřím, že jí křivdím. Pak se jí ale zlomil hlas a rozbrečela se. Postupně z ní vypadlo, že část té nové půjčky má jít na splacení několika rychlých úvěrů a taky dluhů, které její přítel nasekal sázením. Řekla, že jsou v situaci, kdy jim věřitelé vyhrožují a že bez nové půjčky se z toho nedostanou. Seděla jsem tam, poslouchala ji a cítila směs soucitu a vzteku. Mrzelo mě, že mi od začátku lhala a snažila se mě do toho vtáhnout.
Slzy, výčitky a jedno pevné rozhodnutí
Nakonec jsem jí řekla, že chápu, že je zoufalá, ale že do cizích dluhů a problémů s gamblerstvím nepůjdu. Vysvětlila jsem jí, že ručení pro mě znamená riskovat vlastní byt a finanční jistotu a že to po mně nemůže chtít, i když jsme rodina. V tu chvíli vybuchla. Začala mi vyčítat, že jí nechci pomoct, že rodina je od toho, aby se podržela, a že já jsem v klidu jen proto, že jsem „ta rozumná, co se má dobře“. Bylo to hodně nepříjemné, ale trvala jsem na tom, že nic nepodepíšu.
Rozešly jsme se ve zlém. Bouchla za sebou dveřmi a několik týdnů bylo mezi našimi rodinami dusno. Na návštěvách padaly jedovaté poznámky o tom, jak si každý hledí jen svého. Někteří se přestali ozývat úplně. Já jsem se cítila provinile, přemýšlela jsem, jestli jsem nebyla moc tvrdá. Zároveň jsem si ale neuměla představit, že bych to podepsala a dokázala s tím žít. Představa, že bych pak roky splácela cizí dluhy a bála se o vlastní bydlení, pro mě byla prostě za hranou.
Co zůstane, když rodina neodpustí hned
Po pár měsících jsme se potkaly na rodinné oslavě. Bylo to trochu trapné, ale už bez scén. Mluvily jsme spolu jen okrajově. Od tety jsem se bokem dozvěděla, že sestřenice nakonec vyhledala dluhovou poradnu a začala to s někým řešit. S přítelem se rozešli, protože odmítl přestat sázet. Jednou mi od ní přišla zpráva, že „asi chápe“, proč jsem do toho nešla, i když ji to pořád bolí. Pro mě to byla těžká zkušenost, po které mám ale mnohem jasněji v tom, kde jsou moje hranice, i když jde o někoho, koho mám dlouho ráda.
