Článek
K návštěvě nové kosmetičky mě dovedla kamarádka. Jednou mi u vína ukazovala svoje fotky „před a po“ a já na nich viděla úplně jinou pleť, než jakou jsem u ní znala. Vyprávěla, že má její kosmetička malý salon kousek od centra a že jí výrazně zlepšila pleť po stresu a hormonálních výkyvech. V té době jsem měla za sebou několik měsíců hodně náročného období, spala jsem málo, jedla ledacos a moje pleť podle toho vypadala. Pupínky, šupinky, celkově šedý vzhled. Sama sobě jsem připadala zanedbaná. Objednala jsem se hned na první odpoledne, kdy jsem mohla dřív z práce. V hlavě jsem si to označila jako malou odměnu a doufala, že třeba neodejdu s dokonalou pletí, ale aspoň o něco spokojenější sama se sebou.
První dojmy ze salonu a varovné signály
Do salonu jsem přišla lehce nervózní, ale první dojem byl dobrý. Malá místnost, voňavé produkty vystavené na poličkách, kosmetička sympatická a hodně hovorná. Při úvodní konzultaci se mě ptala, jakou mám pleť a jakou používám kosmetiku. Řekla jsem jí, že mám spíš citlivou pleť a že mi často nesednou nové krémy, ale moc jsem to nerozváděla. Nechtěla jsem hned na úvod působit jako někdo, kdo všechno dramatizuje. Ona hned navrhla silnější chemický peeling, že prý to „jednou trošku zabolí, ale pak budete úplně nová“. Vysvětlovala, jak to funguje, a znělo to odborně. V hlavě mi ale naskočilo varování, jestli to není moc a jestli bych neměla začít něčím mírnějším. Když ale dodala, že to dělá běžně a že se nemusím bát, nechala jsem se uklidnit a kývla.
Samotný peeling začal nenápadně, ale během pár vteřin mě obličej začal dost pálit. Ne takové to lehké štípání, které čekáte, ale intenzivní pálení. Řekla jsem jí to, ona se jen pousmála a odpověděla, že „to je v pořádku, to jen pracuje“ a že to znamená, že to zabírá. Ležela jsem tam a v hlavě mi běželo, že bych měla trvat na tom, ať to sundá. Zároveň jsem se ale styděla dělat problémy. Přesvědčovala jsem sama sebe, že přeháním, že ona ví, co dělá, a že to tak asi má být. Když jsem to zmínila podruhé, řekla, že to radši o minutku zkrátí, a já to vzala jako gesto vstřícnosti. Dneska mi přijde absurdní, že jsem to brala jako kompromis, místo abych prostě řekla: „Sundejte to hned.“
Červený obličej, sliby kosmetičky a realita
Po sundání jsem se podívala do zrcadla a viděla hodně červený obličej. Kosmetička to komentovala s tím, že je to normální reakce a že do zítřka zarudnutí zmizí. Nanášela mi nějaký uklidňující krém a k tomu říkala, že nesmím na slunce a můžu čekat mírné pnutí a suchost. Tvrdila, že za pár dní uvidím ten „wow efekt“. Já ale cítila silné pálení a obličej měl výrazně stažený pocit. Přesto jsem se usmála, zaplatila, poděkovala a odešla. V tramvaji jsem si všimla pár pohledů, ale uklidňovala jsem se, že jen vypadám, jako bych se spálila na slunci, a že to přejde.
Doma se to ale začalo rychle měnit. Během pár hodin se červeň ještě prohloubila a kůže byla na dotek horká. V některých místech se začaly tvořit malé puchýřky. Zkusila jsem studené obklady mokrým ručníkem, nic jiného mě nenapadlo. Zavolala jsem kamarádce, která ke stejné kosmetičce chodí, a zeptala se, jak to měla ona. Řekla, že byla jen lehce růžová a že to druhý den skoro nešlo poznat. V tu chvíli jsem začala panikařit. Začaly mi lehce otékat víčka a horní ret. Šla jsem do koupelny, podívala se do zrcadla a rozbrečela se. Připadala jsem si, jako bych si to celé způsobila sama tím, že jsem tam ležela a nic neříkala.
Reakce kosmetičky a boj o nápravu
Zkusila jsem zavolat do salonu. Poprvé to nikdo nebral, napodruhé kosmetička zvedla telefon. Popsala jsem jí, co se děje, a ona to shodila s tím, že to přejde, že mám vydržet, a připomněla mi, že jsem citlivka a že se s tím musí počítat. V tu chvíli už jsem ale cítila, že tohle není normální a že nechci další rady po telefonu. Když přišel domů můj přítel a uviděl mě, bylo rozhodnuto. Řekl jen: „Oblíkni se, jedeme na pohotovost.“ Na pohotovosti lékařka hned poznala chemické podráždění a pravděpodobně i alergickou reakci. Dala mi injekci, masti a ptala se přesně, co mi na obličej nanesli a jak dlouho to působilo. Cestou domů ve mně převládal vztek na sebe, že jsem se tam ani jednou pořádně neozvala, jen abych nepůsobila přecitlivěle.
Další dny pro mě byly dost nepříjemné. Obličej se postupně zklidňoval, ale pořád jsem měla šupinky, fleky a celkově jsem vypadala, jako bych měla špatně zhojené spáleniny. Když jsem musela ven, nasazovala jsem si roušku a kšiltovku, i tam, kde už je nikdo nenosil. Bylo mi trapné ukazovat se lidem, a zároveň mě štvalo, že mě to takhle ovlivňuje. Napsala jsem kosmetičce, poslala jí fotky a popsala, co mi řekla lékařka. Nejprve to zase zlehčovala, prý „se to občas stane“, ale že to nic není. Ve chvíli, kdy jsem zmínila lékařskou zprávu, změnila tón a nabídla mi „kompenzaci“ v podobě procedury zdarma. O to jsem opravdu nestála. Trvala jsem na vrácení peněz za zákrok a nakonec je poslala. Napsala jsem i recenzi, bez nadávání, jen věcně, jak probíhala konzultace a jak reagovala, když se něco pokazilo.
Strach z dalších zákroků a ponaučení
Dneska už mám obličej víceméně v pořádku, ale zůstal mi zvláštní blok. Když vidím reklamu na „zázračné ošetření“ nebo silnější peeling, vybaví se mi ten večer po návratu ze salonu. Vím, že existuje spousta dobrých kosmetiček, ale teď mám strach jen tak někomu dovolit, aby mi dal na obličej nějaký přípravek. Největší ponaučení pro mě je, že příště musím víc věřit sama sobě a svému tělu. Když něco pálí tak, že je to sotva k vydržení, tak to prostě není v pořádku, i kdyby mě kdokoli uklidňoval. A že není slabost říct „ne“ a zvednout se ze židle, i když se člověk bojí, že bude vypadat jako ten nepříjemný zákazník.
