Článek
V sobotu dopoledne jsem sekala trávu a znovu jsem narazila na mokré prostěradlo, které přesahovalo přes náš plot. Těžké, studené, opřené o keře u nás na zahradě. Nátěr na latích je už ošoupaný, místy se loupe, a mně to prostě vadí. Před očima se mi vybavila předchozí sobota, kdy tam viselo něco podobného. Nechci se hned hádat, ale je to, jako by mi někdo věšel věci do dvora. Došlo mi, že mě to bude dál štvát, pokud nic neřeknu. Dokončila jsem sekání a šla to zkusit po dobrém.
Zazvonila jsem u nich s tím, že se usměju a řeknu to normálně. Otevřela sousedka, pozdravila jsem a poprosila ji, jestli by to mohli dát jinam. Vysvětlila jsem, že se mi loupe nátěr a potřebuju se k plotu dostat, a že se mi do keřů plete cizí prádlo. Sousedka řekla, že se jim rozbil sušák a že u nich na dvoře to špatně schne. Poprosila, že to nechají doschnout a pak sundají. Přikývla jsem, protože nechci dělat zlou krev kvůli kusu látky. Poděkovala jsem, šla domů a doufala, že tím to skončí.
Neskončilo. V pondělí jsem přišla z práce a na plotě visela další várka, jako by se nic nestalo. Nestojí mi za to klepat u nich každý druhý den. Vytiskla jsem malou ceduli s prosbou: „Prosím, nesušit prádlo na tomto plotě.“ Aby to nepůsobilo jako papírek, přichytla jsem ji dvěma vruty, ať je zřejmé, že to myslím vážně, ale bez křiku. Říkala jsem si, že to uvidí, uznají a bude po problému. Další den jsem při zalévání koukla stejným směrem a prádlo viselo dál. Cedule si nikdo nevšímal. Cítila jsem frustraci a trochu i bezmoc. Nechtěla jsem vyvolávat konflikt, ale připadala jsem si, jako by moje slušná prosba neexistovala.
Řekla jsem si, že zkusím jiný tón, bez hádky, ale zřetelně. Udělala jsem větší ceduli: „Ceník sušení na tomto plotě — tričko 10 Kč, prostěradlo 20 Kč/den, platba předem. Výtěžek jde na nátěr plotu.“ Byla to nadsázka, chtěla jsem tím říct: tady je hranice. Pověsila jsem ji na jejich stranu, aby nebyla vidět z ulice. Nešlo mi o ostudu, spíš o to, aby pochopili, že plot není veřejná šňůra. Když jsem ji šroubovala, měla jsem trochu sevřený žaludek. Napadlo mě, jestli to není dětinské. Ale předtím jsem zkusila všechno, co mě napadlo, a nic nezabralo.
Odpoledne jsem slyšela cvakání kolíčků a šustění u plotu. Sousedka si ceduli přečetla, viditelně ji to rozhodilo a začala prádlo rychle sundávat. Za chvíli zvonila u nás a ptala se, jestli to myslím vážně. Řekla jsem klidně, že cedule je nadsázka a o peníze mi nejde. „Jen prosím, nenechávejte nic na našem plotě. Potřebuju se k němu dostat a nechci mít cizí věci v zahradě.“ Slyšela jsem, jak se nadechuje, asi čekala hádku, ale mluvila normálně. Řekla, že je to pro ni nepříjemné, že ten vtipný ceník vypadal posměšně. Odpověděla jsem, že rozumím, ale že už nevím, jak jinak dát jasně najevo, že tohle nechci.
Vysvětlila, že sušák se jim rozbil už před časem a koupi nového pořád odkládali. Že mysleli, že to párkrát zachrání plotem a hotovo. Nabídla jsem, že jim klidně na víkend půjčím ten náš, jen ať ten plot nechají být. Poděkovala, půjčení odmítla a řekla, že to vyřeší. Ulevilo se mi, i když jsem si říkala, že teprve uvidím. Za pár dní jsem z jejich dvora zahlédla nový sušák. Sundala jsem svou ceduli a tu první prosbu taky, a když jsme se potkaly u branky, normálně jsme se pozdravily. Neudělaly jsme z toho drama. Pro mě to byla malá lekce, že hranici je lepší nastavit včas a srozumitelně. Bez křiku, ale tak, aby bylo jasné, že platí.
