Článek
Bylo už pozdní odpoledne a lilo tak, že voda stékala ze střechy přístřešku v pruzích. Stála jsem na zastávce na okraji sídliště, autobus měl zpoždění a přístřešek byl plný. Držela jsem se co nejblíž stěny, snažila se nezavazet a zároveň nechat kolem sebe aspoň kousek prostoru. V teniskách jsem cítila chlad a vlhko, ponožky mě studily. Všichni mlčeli a dívali se na elektronickou tabuli, kde se číslo minuty znovu změnilo a zpoždění naskočilo o další dvě. Nikdo nic neříkal, jen občas někdo posunul tašku nebo si upravil kapuci. Já chtěla už jen sedět v teple a nepřemýšlet nad tím, jak dlouho ještě.
Kousek od přístřešku se zastavil starší pán v dlouhém kabátu a s igelitkou v ruce. Nestál nám za zády, necpal se dopředu. Jen se podíval do jízdního řádu na sloupku, jako by si ověřoval, že taky čeká na správný spoj. Z ramen mu stékala voda a kaluže kolem rostly. Napadlo mě popojít a pustit ho víc pod střechu, ale znamenalo by to stát napůl v lijáku, a mně byla už teď zima. Zaváhala jsem. Přesně tohle drobné váhání, které trvá pár vteřin a člověk ho zdůvodňuje tím, že přece taky promoká a má nárok. Pán zůstal venku a mně to nebylo úplně příjemné. Řekla jsem si, že počkám, jestli se někdo pohne, a pak se posunu s nimi. V duchu jsem se na sebe mračila, ale neudělala nic.
Vedle mě stála holčička s maminkou. Batůžek měla s reflexními pásky a mokrá ofinka se jí lepila na čelo. Pozorovala pána, pak zatáhla mámu za rukáv a řekla nahlas: „Mami, pustíme toho pána sem, on mokne.“ Maminka se krátce rozhlédla po nás ostatních, jako by odhadovala, jestli se najde kousek místa, a přikývla. „Pustíme,“ řekla klidně. Bez řečí se obě vmáčkly úplně ke kraji přístřešku. Holčička si stoupla na okraj menší louže, opatrně, aby jí voda netekla do bot, a maminka jí přidržela kapuci, která jí padala do očí. Tím jednoduchým pohybem vznikl úzký pruh volného místa.
„Pane, pojďte sem,“ zavolala na něj holčička. Pán zvedl hlavu, mávl rukou, že to není třeba, a tvářil se rozpačitě. Vypadal, jako by nechtěl obtěžovat nebo vyvolat nějaké přeskupování. Jenže v tu chvíli se několik lidí automaticky posunulo o půl kroku, jako když se v lednici najednou uvolní místo na polici. Udělala jsem krok stranou taky. Nebylo to pohodlné, na rameno mi začaly dopadat kapky, ale šlo to vydržet. Pán se ještě ohlédl, jestli opravdu nevadí, a pak si stoupl pod střechu. Z kabátu mu kapalo, ale bylo na něm vidět, že se mu ulevilo. Zhluboka vydechl a sklopil oči, jako by se styděl, že si řekl o místo, i když ho vlastně pozvali.
Napětí povolilo, pár lidí se usmálo a najednou se dýchalo líp. Maminka dceři otřela čelo rukávem a sáhla do kabelky pro papírový kapesník, který nabídla pánovi. „Děkuju, mám,“ odmítl s díky a vytáhl vlastní, trochu pomačkaný, z kapsy kabátu. Pousmál se na holčičku a tiše poděkoval, možná i trochu dojatý tím, že ho pustilo zrovna dítě. Vedle stojící paní polohlasem poznamenala: „Tak se to má dělat.“ Nikdo nic nenamítl. Všichni jsme byli pořád mokří a unavení, ale najednou se nezdálo, že čekáme sami za sebe. Ještě jednou jsem se podívala na holčičku a napadlo mě, jak rychle dokázala udělat něco, na co já jsem neměla odvahu.
Když přijel autobus, ozvalo se syknutí dveří a dav se pohnul. Pán nechal holčičku s maminkou nastoupit jako první a ještě jednou jim poděkoval. Přidržel dívce zábradlí, aby nezklouzla na mokrých schodech, a nastoupil až po nich. Uvnitř bylo teplo a okna se okamžitě zamlžila, všichni jsme si protahovali prsty a hledali oporu. Sedala jsem si a v hlavě mi běžela ta krátká scéna. Uvědomila jsem si, jak snadno člověk přehlédne cizí nepohodu, když sám promrzá a počítá minuty. Nešlo o velké gesto. Stačilo pár centimetrů místa a trochu vůle. A mně došlo, že jsem čekala, až se hnou ostatní, místo abych udělala ten první krok.
Cestou domů jsem se ke svému váhání ještě párkrát vrátila. Ne s nějakým velkým sebezpytováním, spíš s prostým pocitem, že tohle je přesně ten typ situací, které se dají napravit příště. Že příště si těch pár kapek od stříšky nechám dopadat na rameno jako první já, protože je to snesitelné a někomu to pomůže víc. Vystoupila jsem, doma odkopla mokré tenisky ke dveřím a zůstalo ve mně tiché dojetí. Nepřešlo ani ve chvíli, kdy jsem si uvařila čaj a zapnula topení. Měla jsem chuť napsat tohle vyprávění, ne proto, abych si vyřídila svědomí, ale aby mi to nezapadlo mezi ostatní dny. Abych si příště vzpomněla na holčičku s batůžkem a udělala místo dřív.
