Článek
Byl to obyčejný pracovní den, stmívalo se a pršelo. Vracívala jsem se touhle dobou domů z práce a ze školky, ale tentokrát jsme se ještě zastavili v menším supermarketu u zastávky. Mají tam samoobslužné kasy a bývá to rychlejší. Došlo mléko a pár věcí na večeři, nechtěla jsem po uspání nic shánět. Už cestou do obchodu jsem věděla, že je to na hraně. Syn byl po celém dni hladový a unavený, já taky. Řekla jsem si, že vezmeme to nejnutnější a budeme pryč.
Hned u vstupu si vyžádal košík na kolečkách. Nechala jsem ho, protože ho to většinou na chvíli zabaví a dává mu to pocit, že „pomáhá“. Obchod byl plný a uličky úzké, takže jsme se posouvali pomalu. Košík párkrát někomu najel na patu nebo zavadil o regál, omlouvala jsem se a zkoušela ho korigovat. Rychle jsem brala mléko, něco na jednoduchou večeři a do ruky jsem chytla dva rohlíky. Pozorovala jsem, jak si mnul oči a povytahoval si rukáv. Bylo jasné, že dlouho nevydrží. V duchu jsem si zopakovala, že to zvládneme, jen nesmíme zdržovat.
U klasických pokladen byla dlouhá fronta a on si u pásu hned všiml čokolád. Natáhl ruce a zakňoural „toto“, a když jsem řekla, že dneska ne, ozval se křik. Prohnul se mi v náručí a nešlo ho posadit zpátky do košíku. Vzala jsem ho na ruce, jednou rukou roztrhla jeden rohlík s tím, že ho u pokladny doplatím, a podala mu ho. Vozíček jsme táhli za sebou a přesunuli se k samoobslužným kasám. Zrovna se u jedné uvolnilo místo, tak jsem tam rychle zamířila, abych měla hotovo, než se to zhorší.
Jenže hned u pečiva jsem narazila. Rohlík jsem nemohla najít v nabídce, mačkala jsem různé položky a pořád nic. Kasa začala pípat a na displeji se objevilo, ať požádám obsluhu. Syn se mezitím převaloval v mém náručí, drobky měl všude a od nervů jsem se potila. V hlavě mi běželo, že to radši nechám a uteču, že ty dvě věci bez rohlíku nepotřebujeme. Cítila jsem na sobě cizí pohledy, nebo jsem si to aspoň myslela. A v tu chvíli se za mnou ozval tichý hlas: „Jste dobrá máma, on je jen unavený.“
Nadechla jsem se a ulevilo se mi tak, že jsem si toho skoro všimla i fyzicky. Přestala jsem se automaticky omlouvat každému, komu jsme stáli v cestě, a soustředila se jen na to, co dělám. Syn si v klidu ukusoval rohlík a obsluha, která si pípání všimla, přišla ke mně, klepla na správnou položku a ukázala mi ji pro příště. Dopípala jsem zbytek nákupu a zaplatila. Otočila jsem se k té paní, poděkovala jí a ona jen kývla a usmála se. Nic víc nebylo potřeba. Ten drobný moment mi stačil.
Venku už jen mrholilo a mně bylo najednou lehčeji, i když jsem nesla tašky a na druhé ruce dítě. Syn se mi opřel o rameno a mlčel. Napsala jsem partnerovi, co se stalo, přesně tu větu, kterou mi řekla. Odepsal, ať si to uložím do hlavy na příště. Došlo mi, jak moc jedna krátká věta dokáže změnit atmosféru celé situace. Nevyřeší všechno, ale posune člověka o kus z místa, kde se cítí pod tlakem, do místa, kde může normálně dýchat a jednat.
Doma jsem ještě jednou přemýšlela nad tím, proč mě to tak zasáhlo. Není to nic výjimečného, děti pláčou v obchodech pořád. Asi to bylo tím, že se mi někdo zastal zrovna ve chvíli, kdy jsem si byla nejistá a připadala si neschopně. Neříkala mi, co mám dělat, ani mě nepoučovala. Jen pojmenovala to, co jsem sama potřebovala slyšet. Nemusím být perfektní, stačí být v tu chvíli se svým dítětem a dotáhnout drobnost, kterou jsme si předsevzali.
Řekla jsem si, že si to zapamatuju a zkusím to poslat dál. Až příště uvidím někoho, kdo zápasí s batoletem u kočárku, s košíkem, s taškami, se vším najednou, řeknu mu taky něco, co zlehčí situaci. Ne proto, abych mu dávala rady, ale aby věděl, že v tom není sám. Ten podvečer nebyl ničím velkým, ale vždy si ho vybavím, když jdu kolem té prodejny. A vždycky si připomenu, že i v běžném provozu a mezi cizími lidmi se dá být k sobě trochu vlídný. Někdy to stačí.
