Článek
V sobotu ráno ležel na stole leták s výraznými cenami a vedle prázdná dóza po kávě. Řekl jsem si, že skočím do obchodu jen na chvíli, vezmu kávu, možná máslo, a pak se pustím do úklidu. Vzal jsem plátěnou tašku, nákupní seznam jsem si v hlavě narychlo poskládal z toho, co jsem si pamatoval z kuchyně, a vyrazil hned. U akčních věcí bývá vyprodáno, to už znám. Cestou jsem si v duchu počítal, o kolik asi ušetřím. Nebylo to o velkých částkách, ale pocit, že jsem koupil něco výhodně, mě těší. Měl to být dvacetiminutový výlet, nic složitého.
U vchodu mě zarazilo, kolik je tam lidí. Vypadalo to, že nejsem jediný, kdo četl ten stejný leták. U palety s kávou bylo těsno, stojany kolem plné košíků. Vzal jsem si svůj košík a opatrně se protáhl dopředu. Sáhl jsem po dvou baleních, a v tu chvíli do mé ruky někdo nechtěně zavadil. Ten dotek mě přibrzdil. Najednou jsem si připadal hloupě, že beru dvě, když je jasné, že jich je omezené množství a lidí hodně. Jedno balení jsem vrátil zpátky a pánovi vedle řekl: „Vemte si, mně stačí jedno.“ Podíval se na mě, kývl a poděkoval. Ulevilo se mi. Nejde o závod. Káva v košíku, já v hlavě klidnější.
U mléčného regálu bylo naopak prázdněji. Na polici zbývalo pár másel a cedulka s nápisem „max. 2 ks na osobu“. Automaticky jsem vzal dvě, ruce to udělaly ještě dřív než hlava. Vedle mě se starší paní nakláněla k etiketě a mžourala na ni. „To je to z letáku?“ zeptala se spíš sama pro sebe. Podal jsem jí jedno balení a nahlas přečetl název i cenu. „Jo, je to ono,“ dodal jsem. Poděkovala. Podíval jsem se na dvě másla v košíku a došlo mi, že v lednici vlastně moc místa nemáme. A doma se nám jedno většinou stihne zkazit, když kupuju do zásoby. Jedno jsem položil zpátky. Nebyla to žádná velká oběť, jen jednoduché rozhodnutí, které dává smysl.
Cestou k pokladnám jsem minul regál s pracím gelem. Taky v akci. Už jsem po něm sahal, akční cedulka byla výrazná a moje ruka reagovala rychle. Košík mi ale začal být těžký a v hlavě mi problesklo, že doma máme ještě minimálně půl láhve. Nechci táhnout další jen proto, že je levnější. Láhev jsem vrátil zpátky a okamžitě jsem cítil, že se mi jde líp. Řekl jsem si, že příště si napíšu seznam a budu se ho držet. Ne proto, že bych byl disciplinovaný typ, ale abych v obchodě nepodléhal tomu, co se tváří výhodně, i když to vlastně nepotřebuju.
U pokladen se táhla dlouhá fronta. Moje plánovaná „rychlovka“ se změnila v čekání. Přede mnou člověk s pár věcmi nervózně přešlapoval, pořád si kontroloval mobil. Za mnou stála paní se dvěma jogurty a nahlas si povzdechla. Otočil jsem se na ni: „Máte toho málo, pojďte přede mě.“ Trochu zaváhala, pak se usmála a poděkovala. Prošli jsme si takovým tichým povolením nervů, jako by se vzduch v té frontě najednou dal lépe dýchat. Ne že by to výrazně urychlilo můj odchod, ale mně se ulevilo, že nemusím být první za každou cenu. Pokladní se na nás podívala a řekla, že je to milé. Byl to drobný moment, ale cítil jsem se o něco lehčí.
Když jsem konečně zaplatil, vyšel jsem ven a sedl si na lavičku kousek od vchodu. Vytáhl jsem účtenku a spočítal, že jsem ušetřil zhruba šedesát korun oproti běžným cenám. Strávil jsem tu ale skoro hodinu. Několikrát jsem zbytečně znervózněl a udělal pár kroků, které jsem hned vzápětí vracel. Přemýšlel jsem, co mi to vlastně celé říká. Že největší úspora není v tom, že ulovím každou akci, ale že zůstanu v klidu a vezmu jen to, co opravdu potřebuju. A že si to mám připomenout dřív, než sáhnu po košíku. Napsat si seznam, podívat se doma do skříní, a v obchodě si hlídat hlavu stejně jako peněženku. Znělo to samozřejmě, ale dnes mi to konečně došlo.
Zvedl jsem tašku a vyrazil domů. Káva v ní lehce šustila, jedno máslo stálo vedle. Věci, kvůli kterým jsem vlastně přišel. Nebylo toho moc, ale stačilo to. Chtěl bych si tuhle malou lekci příště připomenout co nejdřív. Až uvidím další akční cedulku, zkusím se nejdřív nadechnout a zeptat se sám sebe, jestli to opravdu potřebuju, nebo jen nechci pocit, že jsem ušetřil. Protože když jsem se dneska uklidnil, ušetřil jsem víc než těch šedesát korun. Ušetřil jsem si hlavu. A to je pro mě nakonec cennější.
