Článek
Když jsem zjistila, že tu dnes není jediná klasická pokladna…
Nakoupit si pár věcí na večeři, to byla moje spontánní večerní mise. Jenže co čert nechtěl – ve chvíli, kdy jsem s těžkým košíkem v ruce dorazila až k pokladnám, zarazila jsem se. Všude blikaly jen zelené obrazovky samoobslužných pokladen, nikde ani živá duše za kasou. V první vteřině jsem tomu nevěřila. Rozhlížela jsem se kolem sebe, hledala nějakého zaměstnance, který by se snad mohl mihnout. Místo pozdravu mě však přivítalo pouze studené pípnutí automatů.
Když mi automat odmítl vzít ovoce
V hlavě mi vířilo: „To snad nemyslí vážně! Za tohle chce někdo moje peníze?“ U jedné samoobsluhy se trápila starší paní, ruce se jí třásly, když zkoušela načíst kiwi. Kousky pomerančů skončily v chaosu mezi položkami. Přistoupila jsem blíž a nabídla: „Můžu vám pomoct?“ Paní se ale jen zoufale usmála: „Neumím to, já chci jen zaplatit.“ V tu chvíli mi došlo, že v tom nejsme sami – nové vymoženosti vypadají na papíře krásně, ale ve skutečnosti rozbijí všechno, co bývalo normální.
Když jsem položila svůj košík a udělala radikální rozhodnutí
Můj vlastní nákup – těstoviny, rajčatová omáčka, jogurty – mezitím zvolna chladl v rukou. Moje rozhodnutí přišlo rychle, déle jsem na tu absurditu opravdu neměla nervy. Položila jsem košík přímo na pult a hlasitě řekla: „Já tu už nenakoupím, když tu za kasou není člověk.“ Ještě jsem se naposledy rozhlédla a v očích některých lidí jsem četla souhlas, tiché odhodlání i smutek.
Když manažer přišel pozdě
Za mnou najednou někdo zavolal: „Počkejte, my jsme teď pod tlakem, personál chybí…“ Otočila jsem se a uviděla mladého muže v košili – asi manažera. „A proč tu nejste vy nebo někdo jiný? Proč všechno řeší stroje?“ zeptala jsem se podrážděně. Jen pokrčil rameny a omluvil se – prý krize, nemoc, škrtání míst. Ale to mně nepomohlo, já chtěla normální lidskou službu, ne technokratický ráj plný blikajícího chladu.
Když jsem se rozhodla pro bojkot
Cestou domů jsem cítila směs vzteku a smutku. Vzpomněla jsem si, jak se člověk za kasou usmívá, pozdraví, prohodí pár hezkých slov – obyčejný lidský kontakt. Místo toho se ze mě stal neplacený pracovník, který si všechno načítá sám. A ještě má být vděčný za „zrychlení“. Rozhodla jsem se. Do těchto obchodů už nepřijdu. Kam zmizela úcta ke starým lidem, k hendikepovaným, k těm, kdo technice nerozumí?
Když jsem svého rozhodnutí nelitovala
Doma jsem dala svůj zážitek na internet. Ozvalo se tolik lidí, že jsem byla v šoku – stejné zkušenosti, nespokojených je obrovská spousta. Jedna paní mi psala: „Děkuji, už jsem si připadala jako z minulého století.“ Měla jsem radost, že nejsem sama. Věřím, že musí přijít změna. Lidé nejsou stroje – a prodavačky a prodavači nejsou zbyteční.
Autor příběh redakčně zpracoval a anonymizoval. Jména, věk a detaily byly změněny. Smysl a jádro sdělení zůstaly zachovány.
