Článek
Seděla jsem po práci v mámině obýváku na gauči, ten byt už zase nazývám „doma“, i když je mi to pořád trochu zvláštní. Bezmyšlenkovitě jsem sjížděla sociální sítě. Klasická večerní otupělost. V jednu chvíli vyskočilo upozornění na novou žádost o přátelství. Automaticky jsem na to klikla a v ten moment mi úplně ztuhlo tělo. To jméno. Příjmení stejné jako moje, křestní jméno přesně to, které jsem celý život slyšela v souvislosti se svým „mrtvým“ otcem. Otevřela jsem profil a dívala se na fotku muže, který mi byl až nepříjemně podobný. Čelist, oči, výraz. Najednou jsem cítila, jak mi začne bušit srdce a udělalo se mi fyzicky špatně.
Žádost, která obrátila celý můj svět
Ještě několik minut jsem jen seděla a koukala na tu jednu profilovku, protože můj mozek jako by odmítal zpracovat, co vidím. Pak jsem začala proklikávat jeho veřejné fotky. Viděla jsem rodinné fotky, nějaké děti, grilování, dovolené u moře, prostě úplně běžný život. Někdo, kdo očividně žije, stárne, směje se, má práci a koníčky. V hlavě mi dokola jela jediná věta: „Ale mně přece řekli, že umřel.“ Pořád jsem měla prst nad tlačítkem přijmout nebo odmítnout, ale nedokázala jsem nic. Zavřela jsem aplikaci, položila mobil na stůl a začala chodit po obýváku sem a tam. Zastavila jsem se u okna, zase se vrátila ke stolu, sedla si, zase vstala. Nevěděla jsem, co mám dělat, a zároveň mi bylo jasné, že tuhle věc nemůžu odložit na jindy.
Vzpomněla jsem si, že máma je v ložnici a pouští si svůj večerní seriál. Došlo mi, že se jí na to prostě musím zeptat hned, protože bych jinak asi vůbec neusnula. Zaklepala jsem a rovnou vešla dovnitř, v ruce mobil s otevřeným profilem. Nic jsem neokecávala, jen jsem jí podala telefon a zeptala se: „Kdo to je?“ I když jsem odpověď v podstatě tušila. Máma úplně zbledla, sáhla po brýlích, dlouho nic neříkala a jen se dívala na obrazovku. Pak si povzdechla a tiše řekla: „Tak on se ozval…“
Pravda, kterou máma roky tajila
Přesunuly jsme se do kuchyně, protože jsem potřebovala změnit místnost a nadechnout se. Dala jsem vařit vodu na čaj, spíš proto, abych měla co dělat s rukama. Sedla jsem si naproti mámě a zeptala se přímo, bez kličkování, proč mi celý život tvrdila, že táta umřel, když zjevně žije. Máma se nejdřív snažila mluvit klidně, ale bylo vidět, že se jí třese brada. Řekla, že odešel, když jsem byla malá, že neplatil, neozýval se, a ona byla zoufalá a strašně naštvaná. Prý jednou v afektu řekla babičce, že je pro ni „mrtvý“ a ať se o něm nebaví. A babička mi to, když jsem se pak jako malá ptala, kde je táta, prostě přeložila po svém: řekla mi, že táta umřel. Máma přiznala, že to nikdy neopravila, protože jí přišlo jednodušší se té lži držet, než se k tomu znovu vracet a vysvětlovat, proč odešel.
Jak mluvila, střídal se ve mně vztek, lítost i zvláštní úleva, že aspoň vím, na čem jsem. Řekla jsem jí, že mi vzala možnost rozhodnout se sama, jestli ho chci někdy poznat. Že jsem roky truchlila za někým, kdo ve skutečnosti neumřel, a že je to hrozně zvláštní pocit, zpětně si přehrávat všechny ty chvíle, kdy jsem si ho představovala na hřbitově. Máma se rozplakala, omlouvala se, pořád opakovala, jak moc jí ublížil a jak se bála, že ublíží i mně. Že chtěla, abych měla klid, aby byl prostě pryč. Chvílemi jsem měla chuť na ni zakřičet, chvílemi jsem ji chtěla obejmout. Nakonec jsme obě jen unaveně seděly nad nedopitým čajem a dohodly jsme se, že si to přes noc necháme projít hlavou.
Mám přijmout žádost od mrtvého táty?
V noci jsem skoro nespala. V hlavě se mi střídaly různé scénáře: jaký asi je, jak by vypadal náš první rozhovor, proč se ozval až teď, když jsem dávno dospělá. Ráno v práci jsem byla úplně mimo. Kolegyně si všimla, že jsem mimo, a já jí jen řekla, že řeším nějakou rodinnou věc. Do detailů se mi nechtělo, připadala jsem si, jako bych o tom ještě neměla právo mluvit s cizími lidmi. O přestávce jsem ale napsala své nejlepší kamarádce a poslala jí screenshot té žádosti. Potřebovala jsem něčí pohled zvenku, kdo v tom není osobně namočený. Odepsala mi, že chápe, jaký je to asi šok, ale že by možná stálo za to mu jednou aspoň krátce odepsat, až se na to budu cítit. Ať slyším i jeho verzi, ne jen tu maminčinu.
Odpoledne jsem zase seděla doma nad jeho profilem. Tentokrát jsem si otevřela i okno nové zprávy. Něco jsem napsala, pak to celé smazala. Zase jsem začala, ale pořád mi to nešlo. Nakonec jsem to udělala jinak: otevřela jsem si poznámky v mobilu a tam si sepsala stručnou zprávu. Napsala jsem mu v ní, že jsem celý život žila v tom, že je mrtvý, a že teď hlavně potřebuju čas a upřímnost. Že nevím, jestli s ním někdy budu chtít mít nějaký vztah, ale že nechci stavět rozhodnutí jen na jedné staré verzi příběhu. Tu zprávu jsem ale neodeslala, jen jsem ji uložila do poznámek. Jeho žádost o přátelství dál visí bez reakce. Srdce mi buší i z toho, že vůbec uvažuju o tom, že mu někdy napíšu. Sedím s mobilem v ruce a pomalu mi dochází, že tohle dilema – jestli s ním vůbec chci navázat kontakt – už z hlavy jen tak nedostanu. A že se tím jedním kliknutím na notifikaci náš rodinný příběh změnil.
