Článek
Byla sobota večer a já měla pocit, že tu večeři si po tom týdnu prostě zasloužím. Domluvili jsme se s přítelem, že někam vyrazíme do „něčeho lepšího“, ne jen do našeho obvyklého bistra za rohem. Vybrala jsem restauraci, o které jsem poslední dobou hodně slyšela – všichni ji chválili, viděla jsem fotky na sociálních sítích, tak jsem se těšila. Hlavně na tatarák, který si doma sama nepřipravuju. Když jsme přišli, restaurace byla skoro plná, dost hlučná, ale ne nepříjemně. Obsluha se zdála milá, servírka se usmívala, nabídla nám pití, všechno vypadalo úplně normálně. Sedla jsem si s tím, že si prostě odpočinu a někdo se o mě na chvíli postará.
Když syrové maso není dost studené
Když mi tatarák donesla, hned mě zarazilo, že je talíř na dotek teplý. Nejdřív jsem to nechtěla řešit. Říkala jsem si, že to možná držela v ruce, že ho měli někde u výdeje, kde je teplo, nebo něco takového. Jenže jakmile jsem do masa zajela vidličkou, ucítila jsem, že je vlažné. Ne studené z lednice, ale prostě teplé. Vzpomněla jsem si na všechno, co člověk slyší o syrovém mase a hygieně. Syrové maso má být studené, ne vlažné. Najednou jsem ztratila chuť. Ani jsem ho neochutnala, protože jsem se bála, že bych si mohla něco přivodit. Seděla jsem nad tím talířem a cítila směs studu a vzteku. Nechtěla jsem dělat problém, ale představa, že to mám jíst, mi byla strašně nepříjemná.
Chvíli jsem seděla a přemýšlela, co s tím. Nakonec jsem zavolala servírku a slušně jí řekla, že ten tatarák je teplý a že to tak nechci. Ona to hned začala trochu zlehčovat, že to bude „asi od talíře“ a že je to v pořádku. To mě docela naštvalo, protože jsem necítila, že by mě brala vážně. Nešlo mi o to, že se mi něco nelíbí esteticky, ale o to, že mám špatný pocit ze syrového masa, které není studené. Řekla jsem jí klidně, ale důrazně, ať se na to jde podívat do kuchyně a že to jíst nebudu. Viditelně se jí to nelíbilo, trochu se ošila, ale talíř nakonec vzala s tím, že se zeptá kuchaře.
Rozzlobený kuchař a veřejné ponížení
Za pár minut se k našemu stolu nevrátila ona, ale kuchař v zástěře. Už na dálku vypadal naštvaně. Bez pozdravu přede mě položil talíř a skoro vyštěkl, že „takhle to dělají všude“ a že syrové maso přece nemůže být ledové, jinak by „nemělo chuť“. Řekl to dost nahlas, takže pár lidí u vedlejších stolů zvedlo hlavu. V tu chvíli jsem se cítila hrozně trapně, jako kdybych něco přehnala nebo si vymýšlela. Přitom jsem jen nechtěla riskovat žaludeční problémy. Zkusila jsem mu vysvětlit, že mám prostě strach, že syrové maso má kvůli bezpečnosti být studené a že ho nebudu jíst, ani když mi bude tvrdit, že je to v pořádku. Začaly se mi třást ruce, protože jsem byla nervózní a naštvaná zároveň.
Kuchař na to ještě přitvrdil. Zvedl hlas a začal mi vysvětlovat, že už toho „udělal tisíce“ a že si nikdo nikdy nestěžoval. Bylo z toho jasně cítit, že mě chce shodit jako někoho přecitlivělého nebo hysterického, kdo dělá scénu kvůli ničemu. V místnosti bylo najednou ještě větší ticho, pár lidí nás nenápadně pozorovalo. Přítel to v jednu chvíli nevydržel a klidným hlasem řekl, že pokud je pro nás to jídlo nepřijatelné, tak za něj prostě platit nebudeme. Kuchař na to odsekl něco ve smyslu, že „to ale zaplatit musíme, protože to už připravil“. V ten moment mi bylo nesmírně trapně, zároveň jsem ale cítila, že ustoupit nechci, protože bych šla sama proti sobě.
Vedoucí zasahuje, večer je však zkažený
Po chvíli k nám od baru přišla vedoucí. Bylo vidět, že ji někdo upozornil na problém. Snažila se působit klidně, kuchaře slušně, ale jasně poslala zpátky do kuchyně a nás se zeptala, co se přesně stalo. Vysvětlila jsem jí to celé znova – že tatarák je teplý, že se mi to nezdá bezpečné, že ho nechci ani jiný, jen ho nechci platit. Tentokrát jsem měla pocit, že mě někdo konečně poslouchá. Vedoucí řekla, že chápe, že mám obavy, a že je jí líto, jak se situace vyhrotila. Nabídla, že nám přinese něco jiného, ale já už jsem na to neměla ani chuť, ani náladu. Domluvily jsme se, že tatarák z účtu vyškrtne. Omluvila se za „emoce v kuchyni“ a odešla.
Zbytek večera už se nedal zachránit. Zaplatili jsme pití a jídlo, které jsme měli, a radši odešli. Cítila jsem úlevu, že to mám za sebou, ale zároveň mě to mrzelo. Jednak kvůli tomu pokaženému večeru, jednak kvůli tomu, že ze mě udělali problémového hosta jen proto, že jsem odmítla jíst něco, z čeho jsem měla opravdu špatný pocit. Cestou domů jsme se s přítelem shodli, že tam už nepůjdeme. Ne proto, že by se něco pokazilo v kuchyni, to se může stát, ale kvůli tomu, jak se ke mně chovali, když jsem se ozvala.
