Článek
Cítila jsem, že mě berou na lehkou váhu
Hned jak jsem vstoupila do zasedačky, zachytila jsem ty pobavené pohledy. Na pohovory chodím připravená, v klidu a sebejistá, ale tentokrát to bylo jiné. Měla jsem pocit, že ti tři personalisté už předem rozhodli, že sem nepatřím, že jsem jen další zástupkyně „průměru“, kterou rychle vyškrtnou ze seznamu.
První otázky jako ledová sprcha
„Tak slečno, proč si myslíte, že bychom měli vybrat právě vás?“ zeptal se suše sympatický muž středního věku. Cítila jsem, že ani nepočítá s tím, že o sobě řeknu něco zajímavého. Krátce jsem vysvětlila svou předchozí praxi, ale jeho kolegyně mě přerušila ještě, než jsem se nadechla k druhému bodu. „Máme tu desítky životopisů,“ podotkla, „čím jste jiná?“ Trochu mi naskočila husí kůže.
Zachovala jsem klid, i když mě podceňovali
Bylo jasné, že mě testují – nebo spíš si už v duchu balí věci, protože „ta dnešní je jasná“. Projela mnou směs vzteku a nejistoty, ale nedala jsem na sobě nic znát. Popravdě, člověk si v takovou chvíli připadá bezmocně – kdo má chuť bojovat o místo, když někdo rozhoduje podle prvního dojmu?
Okamžik obratu: prozradila jsem jméno firmy
Musela jsem to zkusit jinak a vytáhla jsem eso z rukávu – zmínila jsem úspěšný projekt v jedné známé firmě. Náhle zpozorněli. „Počkejte, vy jste byla ta, co vedla tým na akvizici v Altec Solutions?“ zeptal se tentýž muž, tentokrát s respektem v hlase. Když jsem přikývla, rozhovor okamžitě změnil atmosféru. Najednou se z desítek uchazečů stala šance na unikát.
Najednou všechno bylo jinak
Začali skákat do řeči, ptali se na detaily, zajímalo je, co bych změnila, kdybych vedla jejich tým. Jen před minutou mě očividně podceňovali – teď se však celá atmosféra obrátila. „Tohle v CV nemáte,“ divila se personalistka, tentokrát už skoro obdivně. Překvapeně jsem si uvědomila, že teprve teď jim došlo, kdo před nimi skutečně sedí.
Zpocené dlaně a v hlavě chaos
Ztrácela jsem nit – tolik adrenalinu a emocí najednou jsem na pohovoru snad ještě nezažila. Cítila jsem směs zadostiučinění a hořkosti; proč tohle nepřišlo hned, bez nutnosti nějakého „jména“? Bylo to absurdně nespravedlivé, ale zároveň duševně povzbuzující – zvládla jsem ustát tlak a převrátit situaci ve svůj prospěch.
Dialog, který řekl všechno
„Promiňte, proč jste nám to neřekla hned?“ zeptala se personalistka se zjevnou lítostí v očích. Usmála jsem se: „Protože jsem chtěla, abyste mě posuzovali podle toho, co umím, ne podle jedné reference.“ V místnosti na chvíli zavládlo trapné ticho – ale konečně šlo o ticho plné respektu, ne podceňování.
Odcházela jsem silnější a rozčarovaná
Když jsem pak kráčela po chodbě směrem k východu, hlavou mi šla hromada pocitů – pyšná, že znám svou hodnotu, ale také znechucená, jak povrchnost často rozhoduje v prvních minutách. Ve výtahu jsem potkala další uchazečku. „Jaké to bylo?“ zašeptala nervózně. Jen jsem se smutně pousmála: „Všechno se může změnit v jediné minutě…“ A v tu chvíli jsem si poprvé naplno uvědomila, jak málo rozhoduje skutečný talent, dokud někdo nespojí jméno s výsledky.
Autor příběh redakčně zpracoval a anonymizoval. Jména, věk a detaily byly změněny. Smysl a jádro sdělení zůstaly zachovány.
