Luxusní život mafiána Lucky Luciana: Osobního kuchaře měl i ve vězení

Lucky Luciano se narodil v roce 1897 na Sicílii jako Salvatore Lucania a do New Yorku přišel jako desetiletý kluk. Ve třicátých letech 20. století už byl nejmocnějším mužem newyorské mafie. Rodině, kterou vedl, se dnes říká Genovese. Bohatství mu přinesla hlavně prohibice a pašování alkoholu, později hazard a vydírání.

Jak s penězi naložit, měl jasno odjakživa. Podle zprávy probačního úředníka Luciano vysvětloval, kdo je šupák. Člověk, který pracuje, šetří a nedopřeje si žádný přepych. Takový být nechtěl, to už prý raději umřít.

Na přelomu třicátých let se Lucky Luciano přestěhoval z chudé čtvrti East Village. Mířil za lepším. Nejdříve do apartmá v hotelu Barbizon Plaza, které si pronajal pod falešným jménem Charles Lane. Pak si zvolil adresu ještě o stupeň honosnější: Apartmá 39C ve Waldorf Towers, nejexkluzivnější části hotelu Waldorf-Astoria na Park Avenue. Tam byl pro personál panem Charlesem Rossem.

Kolik takové bydlení stálo, uvádí Marilyn Greenwaldová, spoluautorka životopisu prokurátorky, která proti Lucianovi chystala případ. Za tři pokoje platil 7 600 dolarů ročně.

Waldorf Towers Lucianovi neposkytovaly jen luxus, ale především naprosté soukromí a bezpečnost. Hotel měl podzemní garáž, odkud mohl Luciano nastoupit do soukromého výtahu přímo do svého patra, aniž by prošel hlavní recepcí nebo ho kdokoli viděl. Přímo v jeho apartmá se tak mohly bez obav scházet špičky amerického podsvětí a u drahého pití plánovat špinavý byznys a vraždy. Pokud by snad přišla policie, dalo se snadno zmizet skrze spletité hotelové pasáže.

Navíc měl věrné pomocníky. Luciano platil hlavnímu recepčnímu hotelu 200 dolarů měsíčně jen za to, že držel jazyk za zuby, sledoval situaci a v případě potřeby dal gangsterovi vědět, že se blíží nebezpečí.

Tato investice se mu vyplatila v březnu 1936. Když do lobby hotelu vtrhli detektivové, podplacený recepční Luciana okamžitě varoval telefonem. Gangster bleskově seběhl k soukromému výtahu, naskočil do auta v podzemní garáži a z New Yorku ujel dřív, než policisté stihli vyjet do 39. patra.

Jeho pobyt v apartmá 39C připomínal spíš život šlechtice než kluka z chudé Sicílie. Každé ráno dostával snídani až do postele, pak k Lucianovi chodil hotelový holič a masér. Potrpěl si na drahou kolínskou, manikúru a nejjemnější ložní prádlo. Přestože restaurace v hotelu Waldorf-Astoria patřila k nejlepším na světě, Lucianovi se občas stýskalo po pravé italské kuchyni. Jeho pobočníci mu proto do apartmá nosili domácí italské speciality z restaurací v Malé Itálii (Little Italy).

Lucky Luciano patřil k známým tvářím broadwayské společnosti a nikdy nevyšel ven jinak než dokonale oblečený. K oblekům na míru nosil hedvábné košile, kašmírové svrchníky a klobouk. Po městě ho vozil osobní šofér.

Večery trávil v restauracích a divadlech, kde se potkával se známými osobnostmi i lidmi z radnice. Nevypadal jako král podsvětí, spíše jako úspěšný bankéř. Po jeho boku se objevovala Gay Orlova, tanečnice z Ruska, která to dotáhla až do slavné broadwayské revue Vanities. Časem se k němu do Waldorfu nastěhovala.

Lucky Luciano myslel dopředu. V roce 1935, ještě ani ne čtyřicetiletý, si na hřbitově svatého Jana v newyorské čtvrti Queens koupil rodinnou hrobku. Jak později napsal New York Times, šlo o stavbu s řeckými sloupy za 25 tisíc dolarů.

Lucky Luciano si Waldorfu užíval jen pár let. Když v roce 1936 musel kvapně zmizet, uprchl z města a vzal s sebou i Gay Orlovou, tanečnici z revue. Úkryt našli v lázeňském městečku Hot Springs v Arkansasu. Ani na útěku se Luciano neuskromnil a vzal si velké apartmá v luxusním hotelu Arlington.

Dlouho tam nezůstal. Zvláštní prokurátor Thomas Dewey ho dostal zpátky do New Yorku a obžaloval z kuplířství. Gay Orlova pak přišla do prokurátorovy kanceláře v diamantech a kožešině a prohlásila: „Jsem do Luckyho blázen. Je tak zlověstný.“

Není divu, že ji Luciano u soudu nechtěl a obžaloba po téhle návštěvě také ne.

U soudu se Luciano rozhodl vypovídat sám. Prokurátor Dewey se ho zeptal, jak může žít tak dobře, když úřadům přiznával příjem jen 22 500 dolarů ročně. Rozumnou odpověď nedostal. Přitom i tahle „skromná“ částka byla na tehdejší poměry obrovská. V červnu 1936 Luciana odsoudili na desítky let do vězení.

Lucky Luciano skončil v přísně střežené věznici v Dannemoře na severu státu, které se pro kruté zimy přezdívá Malá Sibiř. Ani tam se nevzdal pohodlí. Měl soukromou celu vybavenou luxusními doplňky, v oknech visely závěsy. Nechyběl elektrický vařič, protože Luciano odmítal vězeňskou stravu, a tak měl vlastního kuchaře.

Formálně byl přidělen na práci ve vězeňské prádelně, fakticky tam ale téměř nechodil. Dny trávil na vězeňském dvoře obklopený svými bodyguardy, kterým rozděloval úkoly a cigarety. Nadále tak plně kontroloval celou americkou mafii.

Za mřížemi strávil necelých deset let. V roce 1946 mu Thomas Dewey, bývalý prokurátor a mezitím guvernér státu New York, trest zmírnil. Podmínkou bylo vyhoštění do Itálie. V únoru 1946 Luciano odplul z Brooklynu a Ameriku už nikdy neviděl.

Lucky Luciano se v Itálii rychle zabydlel. V elegantní římské čtvrti sdílel penthouse s o dvacet let mladší Igeou Lissoni, bývalou tanečnicí. Draze se oblékal a vrchní v nejlepších podnicích ho vítali s úctou.

Italská policie podle časopisu Time odhadovala, že ročně utratí 50 000 dolarů. Oficiálně přitom vlastnil malou pekárnu a pár drobných podniků.

Z Říma ho úřady nakonec vykázaly a Luciano se usadil v Neapoli. Novinářům tam pózoval s Igeou Lissoni, bývalou tanečnicí, a s trpasličím pinčem Bambi. Od listopadu 1954 ale platila přísná pravidla. Každou neděli se musel hlásit na policii, každou noc být doma a bez povolení neopustit Neapol. A celou dobu zoufale toužil vrátit se do USA.

Šestadvacátého ledna 1962 přijel Lucky Luciano na neapolské letiště Capodichino za filmovým producentem, který chtěl natáčet o jeho životě. Na letišti dostal infarkt.

Úřady nakonec povolily převoz těla zpátky do Ameriky. Rakev přiletěla v dřevěné bedně s kovovým štítkem, na kterém stálo jméno Salvatore Lucania. Na letišti ji čekali jeho dva bratři a zhruba padesát federálních agentů a policistů z protidrogového oddělení.

Jedno přání se mu tak přece jen splnilo. Lucky Luciano se vrátil do New Yorku, do hrobky, kterou si koupil o sedmadvacet let dříve.

Další použité zdroje:

John H. Davis: Dynastie mafie, Naše vojsko (edice Fakta a svědectví, 1994)

Nigel Cawthorne: Historie mafie, Dobrovský (edice Knihy Omega, 2016)