Článek
Dětství a rodina
Josef Balabán se narodil 4. června 1894 v Oboře nedaleko Dobříše. Jeho rodiči byli Matěj a Anna (rozená Soukupová). Josef měl dva bratry, staršího Jaroslava a mladšího Otokara. (Starší sestra Magdaléna zemřela ve věku jednoho roku). Moc informací se bohužel o jeho životě nedochovalo. Víme ale, že rodina ve které Josef vyrůstal byla myslivecká (myslivcem byl jeho otec i oba dědové). Rodina pravděpodobně nebyla nijak zámožná, protože Josef nedostal možnost vyššího vzdělání, přestože byl velmi inteligentní. Během jeho dětství se rodina několikrát přestěhovala. V roce 1905 začal studovat měšťanskou školu v Sedlčanech, kterou dokončil s výborným prospěchem. Vyučil se strojním zámečníkem. Nízké vzdělání ho však provázelo po celý život.
Velká válka a Československé legie
Ve dvaceti letech odešel Josef do Prahy a začal pracovat u firmy Stross. 26. října 1914 byl Josef odveden a přidělen k 28. zeměbraneckému pěšímu pluku v Písku. Prošel výcvikem a měl být přidělen na pozici střelce. Pozice střelce znamenala, že v boji bude v první linii a při útoku nepřítele zahájí palbu a provede útok bodákem. Plno mladých mužů proto volilo zajetí, aby uprchlo z válečného pekla. Počátkem roku 1915 byl Josef Balabán poslán na ruskou frontu. Nejen jeho jednotka trpěla tím, že byla špatně vyškolena a nedostatečně vystrojena. Vojáci měli nedostatečné vybavení a trpěli mimo jiné i omrzlinami. Začal se tak zvyšovat počet přeběhlíků do zajetí. V dubnu 1915 do ruského zajetí přebíhá i Josef Balabán.
První čtyři měsíce strávil v zajateckém táboře Kašíra poblíž Moskvy a protože ruské velení umožňovalo kvalifikovaným zajatcům pracovat v továrnách s válečnou výrobou, nastoupil v srpnu Josef Balabán jako strojník do zdejší továrny. Zde se v roce 1916 přihlásil do vznikajících Československých legií, ale trvalo více než rok, než byl přijat do československé záložní jednotky ve městě Žitomir.
Po skončení války (při čekání na návrat do vlasti) byl 1. prosince 1919 povýšen na poručíka ruských legií. O pár týdnů později nastoupil Josef se svou jednotkou v přístavu Vladivostok na palubu americké lodi Sheridan, která je měla odvézt zpět do vlasti. Kromě vyznamenání (např. Kříž sv. Jiří 4. stupně za statečnost) získal během působení v legiích i spoustu přátel, kteří s ním budou o několik let později bojovat proti nacistické okupaci. Mezi nimi např. Josef Mašín, Josef Churavý, Čeněk Kudláček a mnoho další.
Návrat domů
Hodnocení jeho nadřízených ho přímo předurčovala k tomu, aby se stal vojákem z povolání:
„Poručík Josef Balabán jest výborný důstojník. K povýšení velmi způsobilý“
„Ve všech směrech, jak ve výchově mužstva, tak v plnění svých povinností jako důstojník úplně spolehlivý. Zvláště má silný vliv blahodárný na své podřízené … přes jeho malý cens vzdělání velice inteligentní.“
Nejprve sloužil jako důstojník z povolání v Praze-Ruzyni. Postupně byl od roku 1920 povýšen z důstojníka, přes velitele oddílu, majora (dělostřelectva) a v roce 1936 na podplukovníka. Ruku v ruce s jeho kariérním postupem šla i vyznamenání. V roce 1928 mu byla například udělena Československá revoluční medaile. Od září 1936 působil už definitivně na ministerstvu národní obrany (působil tam už v letech 1929-1934). Během působení na ministerstvu měl na starost posuzování důstojníků dělostřelectva.
Osobní život
V osobním životě moc štěstí neměl. Nejprve žil nějaký čas se svou ovdovělou matkou. V březnu roku 1929 se oženil s o deset let mladší Annou Polívkovou. Ačkoliv se jim 10. února 1925 narodila dcera, skončilo po šesti letech manželství rozvodem. Anna však nepřistoupila na rozluku, což znamenalo, že se Josef nemohl znovu oženit.
Proto když ve svých 37 letech potkal 26letou Josefu Kochmannovou, žili spolu pouze v partnerském svazku. Josefa již měla z předchozího vztahu dceru Danielu. Spolu s Josefem pak na svět přivítali v roce 1932 společnou dceru Haničku, kterou ale dali k adopci. Bylo to zřejmě z důvodu, že se narodila mimo manželský svazek a Josefa by tak byla samoživitelkou a i pro Josefa by nemanželské dítě znamenalo jistou „překážku“ v profesním životě. Josefa ale pravidelně Haničku vídala. Pěstouni bydleli v Kutné Hoře a pravidelně vozili Haničku k „tetě Josefě“ do Prahy. Zřejmě se s ní tak vídal i Josef Balabán.
„Mnichov“ a 15. březen 1939
Mnichovská dohoda znamenala šok pro všechny Čechy, ale hlavně pro příslušníky armády. Zvláště ti, kteří se účastnili již Velké války, skládali přísahu a byli připraveni bránit republiku, kterou tak těžce pomáhali vybojovat. Jak velký otřes to musel pro tyto muže být, když např. ruský legionář Josef Válek strhal ze své uniformy všechna válečná ocenění, včetně Válečného kříže a postupně je hodil do kanálu. Josef Mašín zase psal v jednom z dopisů, adresovaných své ženě Zdeně: „Píši v tak rozervaném duševním stavu, v jakém jsem v životě nebyl. Plakal bych v jednom okamžiku a v druhém bych zuřil. Nechce se mi ani žít.“
Josef Balabán se od prvních dní po mnichovské dohodě začal scházet v bytě Josefy Kochmannové se svými přáteli z legií a začaly zde vznikat první myšlenky odbojové činnosti. 15. březen 1939 a příjezd okupačních vojsk už jen potvrdil, to co většina společnosti tušila. Josefa Kochmannová zanechala svědectví o tom, jak v tuto noc stáli s Balabánem na Vítězném náměstí, plakali a zpívali českou hymnu. Z vyhlídky na Letné pak měl Balabán pronést: „Co tě čeká, naše vlasti, co asi bude? Bude to těžká práce, to víš, možná, že nasazujeme život, je to strašný boj, ale národ prostě nemůžeme nechat Němcům napospas. Každý musí něco dělat.“
Obrana národa a Tři králové
Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava bylo ustanoveno, že vojsko může mít pouze 8 000 mužů. Tisícům příslušníků armády tak bylo zapotřebí najít odpovídající civilní zaměstnání. V čele funkce s názvem „ministr národní obrany v likvidaci“ byl generál Jan Netík, který býval nadřízeným Josefa Balabána na dělostřeleckém odboru ministerstva národní obrany. Zřejmě díky vynikajícím hodnocením a schopnostem Josefa Balabána jmenoval Netík do funkce „přednosty oddělení pro rozmísťování důstojníků do civilních zaměstnání“ právě jeho. Tato práce, která se mohla zdát nevděčnou službou nakonec posloužila ku prospěchu odboje. A Josef Balabán tak využil své funkce a rozmísťoval důstojníky podle potřeb odboje.
Už 19. března se setkal generál Ingr, Bílý a Vojcechovský a vytvořili ilegální odbojovou organizaci s názvem Obrana národa (ON). ON vycházela z hierarchického uspořádání armády a byla vlastně její podzemní obdobou. Předpokládalo se, že dojde-li k vypuknutí války, v případě povstání bude hrát důležitou roli právě tato ilegální organizace. Hlavnímu velitelství podléhala tři zemská velitelství (Čechy, Morava a Velká Praha). Od nich byly dále organizovány divize, pluky, prapory, roty a čety… Vrchním velitelem byl generál Josef Bílý, zatímco Sergej Ingr v červnu 1939 odešel do exilu, kde měl reprezentovat zahraniční odboj.
Kromě důležitého působení v ON začal Josef Balabán více spolupracovat s Josefem Mašínem a Václavem Morávkem a vytvořili tak odbojovou skupinu, dnes známou jako Tři králové. Každý z nich si pak vytvořil svou vlastní síť spolupracovníků. V rámci ON tak později kromě bývalých příslušníků armády působili i civilisté. V odbojové hantýrce byli pak důstojníci označování jako „muzikanti“ a civilní obyvatelstvo jako „zpěváci“. Tři králové ale neměli tendence pracovat mimo ON, právě naopak. Josef Balabán, který byl schopný organizátor usiloval o to, aby byly veškeré odbojové složky spojenu v jednu. To se mu později stalo osudným.
Balabán byl v rámci ON velitelem pluku, který měl vystavit v Praze VII. Mašín měl stejný úkol, ale v Praze XVIII a XIX. Mimo výstavby pluku, měl Balabán zajišťovat i zpravodajskou činnost. Od Františka Moravce dostal z Londýna úkol, aby zajistil předávání informací od agenta A-54. Balabán tímto úkolem pověřil Václava Morávka, zřejmě kvůli jeho výborné němčině.
Tři králové iniciovali sabotáže, bombové útoky, ale podíleli se i na vydávání časopisu V boj. V okruhu lidí kolem časopisu V boj začalo gestapo zatýkat již v listopadu 1939. Časným zásahem odbojářů však nedošlo k velkým ztrátám. Hlavní zatýkání v ON začalo o měsíc později v Brně, kdy byl zatčen velitel zemského velitelství Morava. Zasaženo bylo i velitelství Čech. Nejméně se zatýkání dotklo zemského velitelství Velká Praha, z něhož se později začala tvořit takzvaná druhá garnitura.
Začátkem roku 1940 byla Obrana národa dost oslabená. Protože někteří její příslušníci byli zatčení, někteří před zatčením uprchli do zahraničí. Pro zbytek to znamenalo odchod do ilegality. V tu dobu se opět začalo zatýkat tentokrát i v zemském velitelství Velká Praha a ohrožen byl i Balabán, který se rozhodl „potopit“, což byl v odbojové hantýrce výraz pro přechod do ilegality. Takto „potopený“ člověk většinou musel změnit kromě svého „chování“ (ať už šlo o zvyklosti, jako např. vojenský krok, podle kterého by byl na ulici nápadný), ale i vizáž. Josef Balabán si proto nechal vlasy a knír odbarvit na blond.
Jak už bylo zmíněno, důležitým úkolem Josefa Balabána, byla zpravodajská činnost. Ať už v souvislosti se získáváním informací od agenta A-54, tak jejich předáváním do Londýna. Spojení mezi Prahou a Londýnem probíhalo pomocí vysílačky s označení „Sparta I“. Její obsluhu měl na starosti docent Vladimír Krajina. Josef Balabán však měl výhrady k jeho způsobu předávání informací. Podle něj si depeše upravoval podle sebe nebo neodeslal vše, co po něm požadovali. Josef Balabán tak zřídil vlastní vysílačku s označením „Sparta II“.
Zrada
O Balabánově vůdčí roli v ON gestapo vědělo již od léta roku 1940. V jedné z depeší odeslané do Londýna Balabán uvedl: „Mnoho ze zatčených našich, zvláště důstojníků, prozrazuje vše, co vědí. Někteří se nabídli k zradě a byli gestapem přijati. Chceme vydržet a budeme takové zrádce odstraňovat. Měníme zpravodajskou síť. Odkryl nás zatčený kpt. Procházka. Chodí s gestapem a hledají Balabána, Mašína a Morávka. Tajně slíben milion K. Pátrá i policie a četnictvo. Nemůžeme sehnat vhodné náhradníky, každý se bojí. Proto zůstaneme“
Podle této depeše je zřejmé, že Tři králové neuvažovali o odchodu do zahraničí a rozhodli se setrvat. Je také známé svědectví Balabánovy matky, která na něj naléhala a přesvědčovala ho právě k odchodu za hranice. Měl jí Balabán odpovědět: „A co Mašín? Ten má tři děti a dělá takové věci a v takovém nebezpečí! Musel bych se stydět, kdybych jej a jeho práci zde opustil.“
Jejich odbojová činnost tedy pokračovala. Josef Balabán byl prý až téměř posedlý snahou sjednotit všechny odbojové složky do jedné. To se mu nakonec stalo osudným, protože velké množství osob znamená větší pravděpodobnost včlenění konfidenta, což se také stalo.
22. dubna 1941 měl Josef Balabán domluvenou schůzku v lékárně jeho spolupracovníka Otakara Schiedecka. Mělo se údajně jednat o schůzku s představitelem odbojové organizace tzv. Prstýnkářů. Kromě dodnes neznámého konfidenta (nejčastěji se uvádí, že jím byl Antonín Nerad) na místo dorazilo i několik příslušníků gestapa a nechvalně proslulý Jaroslav Nachtmann. Ten Josefa Balabána jako bývalý boxer neomylně srazil k zemi. Mimo to byl během zatýkání Josef Balabán také postřelen, takže místo do cely byl nejprve převezen do vězeňské nemocnice.
Hned jak to jeho zdravotní stav dovolil byl převezen do pankrácké věznice, kde začaly brutální výslechy. Měl být pověšen od stropu za nohy, bitý až do ztráty vědomí a následně politý vodou k opětovnému probrání. Kromě následků při zatýkání a týrání během výslechů v tu dobu Balabán trpěl žaludečními vředy. Žádné důležité informace, které by gestapo zajímalo neprozradil. Jmenoval jen krycí jména, podle kterých gestapo nikoho nezatklo.
Poprvé se ale gestapo dostalo na stopu agenta A-54. Při zatčení měl Balabán bohužel u sebe důležité zprávy, které měly odejít do Londýna. Dle informací si tak gestapo dalo dohromady, že v jejich řadách musí být nějaký vysoký důstojník, který spolupracuje s odbojem.
O osvobození jak Josefa Balabána, tak o měsíc později zatčeného Josefa Mašína se pokoušel jejich spolupracovník a přítel Václav Morávek, ale bohužel neúspěšně.
Stanné právo jako rozsudek smrti
V září roku 1941 do Prahy přijíždí SS-Obergruppenführer Reinhard Heydrich a bezprostředně vyhlašuje stanné právo. V rámci něj byla popravena celá řada vysokých československých důstojníků, např. Josef Bílý, Hugo Vojta ale i Josef Balabán.
Život Josefa Balabána skončil 3. října 1941. Ironií osudu k jeho popravě došlo v jízdárně ruzyňských kasáren, kde za dob své služby u čs. armády několik let působil.
Zdroje:
Kniha: Podplukovník Josef Balabán: Život a smrt velitele legendární odbojové skupiny „Tři králové“, Petr Koura, Rybka publishers, 2003
Kniha: Škpt. Václav Morávek a lidé kolem něj, Pavel Černý, vydáno vlastním nákladem, 2026
