Článek
Mládí a rodina
František Peltán se narodil 1. dubna 1913 v Jindřichově Hradci jako nejmladší syn Marie (rozené Blažkové) a Antonína Peltánových. Kromě Františka měli rodiče ještě syny Stanislava (nar. 1911) a Antonína (nar. 1908). Od Františkových bratrů pochází jeho dodnes známá přezdívka „Fery“. Je zajímavé, že obvykle je tato přezdívka psána s dvěma „r“. Na fotkách, které se podařilo dochovat je ale vlastní rukou Františkova bratra Stanislava napsaná přezdívka obyčejně s jedním „f“. Podobná zvláštnost je i co se týče příjmení. Františků bratr Stanislav si jednou postěžoval, že je jim komoleno příjemní píše-li se Peltán s čárkou nad „a“. Správně by mělo být Peltan. Odpovídají tomu i matriční záznamy a jeho podpisy v úředních dokumentech. Jsou ale dochované dva vlastnoruční podpisy Františka, kde ve svém příjmení píše „á“.
Když byly Františkovi dva roky jeho otec padl na ruské frontě. V roce 1926 náhle zemřela i matka. O rok později Fery dokončil základní školu (pět tříd obecné a tři třídy měšťanské školy). Není známo, kdo se o bratry po smrti rodičů staral, pravděpodobně ale na sebe vzal odpovědnost za sebe a své bratry nejstarší z nich. Je zřejmé, že další studium v takovéto rodinné situace nebylo možné, ačkoliv byl Fery velice inteligentní. Nastoupil proto do učení jako čalouník a dekoratér u firmy Musil.
Fery byl zdatný sportovec, proto není překvapením, že byl členem Jindřichohradeckého sokola, kde svými výkony vynikal.
Vojenská léta
V roce 1933 byl odveden a 1. listopadu nastoupil vojenskou prezenční službu u leteckého pluku 6 v Praze-Kbelích. Po skončení základního výcviku je odeslán k telegrafnímu pluku 1 v Kutné Hoře, kde pro prodělal výcvik radiotelegrafisty. Z tohoto si odnesl nejen znalosti, ale i výborné hodnocení. V dalším období byl povýšen až do hodnosti desátníka a navíc byl díky tomu navržen do funkce instruktora nových telegrafistů.
V roce 1935 pak působil jako radiotelegrafista na Hlavní radiotelegrafní stanici na Petříně a pak na letišti Praha. Tentýž rok byl opět povýšen a to do hodnosti četaře a stejně jako jeho bratr Stanislav zažádal o prodloužení služby, jako déle sloužící poddůstojník. Jako motivaci k tomu můžeme považovat řád a jistotu, kterou bratrům armáda po ztrátě rodičů nabízela (podobně jako tomu bylo třeba u Václava Morávka, po smrti otce). Ale také fakt, že otec, jak už bylo uvedeno padl během první světové války a i dědeček byl vojákem armády habsburské monarchie. Od dubna v roce 1936 působil Fery jako velitel radiostanice v Prostějově, o rok později ve stejné funkci v Hradci Králové a nakonec v Praze-Kbelích. Během roku 1938 působil jako telegrafista určený „ke zvláštním účelům“, což znamenalo, že monitoroval a odposlouchával cizí letecký provoz.
Nepostradatelný radista
Téměř okamžitě po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava se Fery přidal k odbojové organizaci zvané Obrana Národa. Po okupaci byla rozpuštěna Československá armáda a jejím příslušníkům bylo nutné přidělit civilní zaměstnání. A jak bylo uvedeno v článku o Josefu Balabánovi, který měl tuto sekci na starosti, zaměstnání přiděloval především podle potřeb odboje. Dá se tedy předpokládat, že Balabán o Ferym, jako o schopném radistovi věděl a proto mu přidělil profesi pomocného úředníka v Ústavu pro choromyslné v Kateřinkách. Jednalo se o místo skvělé jak k úkrytu, tak k vysílání.
Fery ale zatím působil, dá se říci, jako rezervní radista docenta Krajiny pro vysílačku SPARTA I. Především ale seřizoval a opravoval vysílačky ostatním radiotelegrafistům ÚVODu. Občas také dělal spojku a předával depeše docenta Krajiny. Proč tak excelentního radiotelegrafistu docent Krajina plně nevyužil můžeme dnes jen hádat. Přitom měl Fery skvělé předpoklady. Kromě jeho nesporných kvalit radisty byl velmi vhodný k zakonspirování. Kromě bratrů neměl žádnou rodinu. Na rozdíl například od pplk. Josefa Mašína, který měl děti i manželku, což následně gestapo využívalo proti němu. Co se týče Feryho osobního života, údajně měl známost s jistou dívkou, která se jmenovala Jaruna, ale nic bližšího o ní známé není.
Na jaře roku 1941 se rozhodl Balabán získat Feryho pro obsluhování vysílačky Tří králů s názvem SPARTA II. Balabán se svými spolupracovníky měli za to, že docent Krajiny upravuje depeše a proto se rozhodli pro zřízení vlastního ilegálního spojení s Londýnem. 21. března 1941 byla odeslána kurýrní zásilka do Londýna gen. Sergeji Ingrovi. Tato zásilka byla opatřena průvodní dopisem, který mimo jiné obsahoval následující sdělení „Současně hlásím, že zdvojuji spojení zřízením garnitury (pozn. radiotelegrafické ústředny) nezávislé od podniku Šípova (pozn. doc. Krajina), jenž o její existenci není a nebude informován.“ V závěru dopisu bylo uvedeno: „Zdravíme Vás co nejupřímněji kdysi muzikanti — nyní skromní šumaři Bohuš, Pobera, Vlasta“ (muzikanti jako příslušníci bývalé čs. armády a krycí jména Balabána, Mašína a Morávka).
Fery se tedy přidal ke Třem králům. Nejblíže měl zřejmě k Václavu Morávkovi. I když je dělil devítiletý věkový rozdíl, Václav byl z trojice nejmladší. Lze soudit i z toho, že se Fery ještě před prvním vysíláním vysílačky SPARTA I. policejně přihlásil do bytu v domě č. 19 v ulici Pod Terebkou, který původně patřil právě Václavu Morávkovi.
V ulici Pod Terebkou pak došlo k prvnímu střetu Feryho s gestapem. Bylo právě 13. května 1941. Před měsícem byl zatčen Josef Balabána a Fery právě odesílal další depeše do Londýna. Spolu s ním byl v bytě i Václav Morávek a Josef Mašín. Během vysílání však k bytu dorazilo gestapo. Josef Mašín se rozhodl krýt útěk Feryho a Morávka. Sám byl přitom během přestřelky postřelen a zajat. Ferymu s Morávkem se sice podařilo uniknout, ale oba si z tohoto legendárního útěku odnesli zranění. Sjeli po lanku, které bylo využíváno jako anténa k vysílačce, z okna z výšky 12 m. Morávek si téměř amputoval ukazováček na ruce. Fery si zase dopadem na betonový povrch poranil nohu. Fery se sotva belhal a Morávek krvácel, ale podařilo se jim naskočit do projíždějící tramvaje č. 14. Následně se rozdělili. Morávek v další zatáčce vyskočil a Fery dojel až na konečnou zastávku. Kam přesně se poté uchýlil není známo. Jisté ale je, že ještě té noci provedlo gestapo prohlídku bytu jeho bratra Stanislava v Dejvicích a zabavilo všechny Feryho fotografie.
Nyní byla Feryho podoba gestapu známá a stal se tak hledanou osobou. Pátrání probíhalo po celém Protektorátu, i v jeho rodišti. V knize Pavla Černého s názvem Václav Morávek a lidé kolem něj, jsou otištěny staniční knihy jindřichohradeckých četníků, v nichž je František Peltán označen jako hledaný vrah (ačkoliv v té době nikoho nezabil).
Kromě razie u jeho bratra proběhla samozřejmě razie i na jeho oficiálním pracovišti v Ústavu pro choromyslné v Kateřinkách. Zajímavé je, že ve stejnou dobu se tam nacházel i Václav Morávek, který šel vyzvednout Feryho věci. Jak je možné, že Morávek bez problém gestapu proklouzl? Nezapomeňme, že Václav Morávek, stejně jako teď zatčení spolupracovníci měli zálibu v převlecích. A gestapo Morávkovu podobu ani neznalo. Václav Morávek totiž své fotografie před okupací zničil (proto se jich dochovalo tak málo). Kdo ale tuto razii lidově řečeno odnesl byl ředitel ústavu MUDr. František Kafka, který ilegální vysílání z ústavu umožnil. Byl zastřelen 4. října 1941, den po pplk. Josefu Balabánovi.
Fery měl tak díky Morávkovi zpět své věci včetně vysílačky a tak o pár dní později mohl opět vysílat. Nyní vysílal z libockého hřbitova. Morávek se snažil Feryho během vysílání jistit. Ne jinak tomu bylo i tady. Když Morávek hlídal u vstupní brány hřbitova uviděl, jak se začínají sjíždět německé automobily s vojáky. Vysílání bylo zaměřeno. Dvojice prchla přes Šárecké údolí (Fery i přes dosud, ne zcela uzdravené zranění z „Terebky“).
Od začátku června 1941 vysílal Fery z bytu manželů Františka a Marie Mandíkových v michelské ulici Horní 10. František Mandík byl bývalý legionář a spolupracovník ON. Německá odposlechová a zaměřovací služba Funkabwehr se stále zdokonalovala a tak 28. června 1941 zaměřila poměrně přesně i vysílání od Mandíkových. Morávek v tu dobu už odešel a Fery odesílal poslední depeši.
Fery musel opět prchnout. K tomuto útěku se váže historka, že údajně utekl v přestrojení za železničáře. Pravděpodobnější je ale verze, že se Fery vmísil do davu lidí, kteří právě po skončení představení opouštěli divadlo. Podala o tom svědectví Marie Rezková (blízká spolupracovnice Tří králů), ke které Fery po útěku dorazil.
A ještě jedna skutečnost, o níž podal svědectví zase Otto Linhart a která se váže k Feryho útěku od Mandíkových. Během útěku měl Fery v ústech připravenou kapsli s jedem. Pro případ, kdyby se z této situace nedostal. Zřejmě ve stresu však kapsli nakousl a znamenalo to pro něj zdravotní problémy během dalších měsíců, kdy se mu na kůži vystavené slunečnímu záření objevovali skvrny. Dle Linharta tuhle příhodu vyprávěl Fery dalšímu radistovi Jindrovi Klečkovi, který si ho následně dobíral slovy: „Co dělá tvá popálená huba?“.
Zpět ještě k Mandíkovým. Po útěku Feryho rychle pálili depeše a ukryli vysílačku. Gestapo ji ale objevilo a oni byli zatčení. František Mandík byl popraven a Marie Mandíková vězněna v Ravensbrücku, kde se dočkala osvobození.
Fery využíval k vysílání i byt Marie Rezkové. Marie Rezková byla majitelkou krejčovského salonu na Vinohradech. Marie Rezková údajně Feryho i přebarvila na blond (nezapomínejme, že po něm bylo vyhlášeno pátrání). Po razii v jinonickém akcízu byla 16. října 1941 zatčena i Marie Rezková. Fery u ní v tu dobu již nebyl, ale gestapo bohužel u ní ve světlíku nalezlo zavěšenou anténu od vysílačky. Marie Rezková byla vyslýchána a vězněna na Pankráci. Nakonec byla poslána do Ravensbrücku a válku přežila.
Ze vzpomínek doc. Krajiny vyplývá, že se po Fery po všech těchto, poměrně rychle za sebou jdoucích událostech a útěcích psychicky sesypal. Byl ve špatném psychickém stavu a tak se odmlčel i s vysíláním. Nakonec přestal spolupracovat s Morávkem a začal pracovat pro doc. Krajinu. Zaměřoval se především na přijímání zpráv z Londýna.
V červnu 1942 se Fery ukrýval v Cerhovicích v místním pivovaru u jeho majitele Čeňka Šilingera. Šilinger požádal místního obecního strážníka Jindřicha Kalinu, aby mu úředně přihlásil nového zaměstnance. Jaké bylo překvapení, když ke Kalinovi přivedl Feryho a v jeho dokladech bylo jméno Karel Zeman. Kalina byl totiž Feryho bývalým spolužákem. Díky falešným dokladům se dovtípil a Feryho úředně přihlásil.
Večer 30. června 1942 ale zasáhla Cerhovický pivovar rozsáhlá policejní akce. Gestapo obklíčilo pivovar a snažilo se Feryho konečně dopadnout. Ten stihl postřelit jednoho gestapáka a z místa prchl na bicyklu. Čeněk Šilinger se též snažil uprchnout a zvolil útěk přes nedaleké pole s obilím. Gestapo mu ale bylo v patách a k jeho pronásledování navíc využili jeho bernardýna. Vypuštěný bernardýn bohužel následoval pánovu stopu. Údajně měl Šilinger v zoufalství psa zastřelit, ale gestapo již vědělo, kde se ukrývá. Na pole, kde se ukrýval gestapo zpustilo střelbu z kulometu a zraněný Šilinger si vzal život.
Fery na kole ujížděl na Křivoklátsko. Cestou se ještě dostal do „potyčky“ s tamním hajným, který po něm žádal legitimaci. Fery se chtěl konfrontaci s ním vyhnout, ale protože byl hajný neodbytný, Fery vytáhl zbraň a hajného zranil.
Obyvatelé Cerhovic se obávali, že jejich obec postihne stejný osud jako Lidice. Když Gestapo nedostalo živého Šilingera, zatklo alespoň jeho ženu Annu, kterou 3. července 1942 popravili na střelnici v Kobylisích.
Ani v případě Feryho jeho štěstí netrvalo pořád. Do rukou gestapa se dostali další odbojáři a to konkrétně Vítězslav Dvořák a Václav Rusý. Byli podrobeni brutálním výslechům, během nichž prozradili informace o Ferym.
V tu dobu již odboj přišel o spoustu schopných lidí a nouze byla i to radiotelegrafisty. Fery proto souhlasil s dalším úkolem a z Křivoklátska se přesunul zpět do Prahy. Tuto cestu absolvoval ukrytý v prázdném sudu od piva na nákladním autě. V Praze se měl setkat s Rudolfem Marešem. Fery ale netušil, že se jednalo o past. V tu dobu, kdy Fery mířil do Prahy již gestapo o schůzce vědělo a to od výše zmíněných zatčených odbojářů.
Schůzka byla naplánovaná na 11. července 1942 v zahradě Kinských. Když se Fery s Marešem sešli vypukla náhle divoká, ale krátká přestřelka a oba se skáceli k zemi. Fery byl zasažen do hlavy. Spekulovalo se podobně jako u Václava Morávka o sebevraždě, ale pitevní protokol byl podroben zkoumání badateli a dle projektilu (ráže, kterou používalo gestapo) a absence spálené kůže (typické pro sebevraždu) se o sebevraždu nejednalo. Fery ale stále žil. Gestapo ho proto nechalo převézt do lazaretu SS v Podolí, kde 20. července, aniž by nabyl vědomí umírá, podobně jako před nedávnem Jan Kubiš. V případě pitevního protokolu se ale objevila jedna zajímavost. Gestapo požadovalo, aby se patolog během pitvy podíval, zda dotyčný vykazoval na nohou nějaké starší zranění, případně zhojené, či ošetřené zlomeniny např. kotníku. Žádné takové informace se ale nepotvrdili. Stejně tak, jako zranění rukou. To vše z legendárního útěku s Morávkem po v ulici Pod Terebkou. Ačkoliv svědectví svědků mluví jinak. Fery se belhal, sotva chodil. Ruce musel mít též odřené. Například cerhovický četník a Feryho bývalý spolužák vypověděl: „Jediné, co požadoval byl obvazový materiál. Měl do krve sedřené dlaně obou rukou. K tomuto zranění uvedl pouze to, že se mu to stalo, když utíkal před gestapem, nic víc.“
Tak skončil Feryho životní příběh. Už se dnes nedozvíme, jak to skutečně s pitevním protokolem bylo, ale je neuvěřitelné, co všechno se ještě dnes po více než osmdesáti letech dozvídáme a co jsou badatelé a historici schopni zjistit.
Hlavně je důležité, abychom na všechny, kteří kdy bojovali za naši svobodu nezapomínali. Daří se to i v případě Feryho. V roce 1991 byla na jeho rodném domě odhalena pamětní deska. V roce 2013 byl četař František Peltán povýšen in memoriam do hodnosti kapitána. Letos byl navržen na udělení Řádu bílého lva. To 28.10. nakonec uděleno nebylo, ale opět se v souvislosti s tím připomnělo jeho jméno. I proto mám radost, protože on v boji za svobodou obětoval život a našim úkolem proto je snažit se jeho příběh a hlavně hrdinství připomínat, aby jej znali i budoucí generace.
Zdroje:
Kniha: Obrana národa v dokumentech 1939-1942, editor Stanislav Kokoška, vydal Ústav pro studium totalitních režimů, 2017
Kniha: Škpt. Václav Morávek a lidé kolem něj, Pavel Černý, Vydáno vlastním nákladem, 2026
