Článek
27. května 1942 byl uskutečněn atentát na Reinharda Heydricha. Josef Gabčík s Janem Kubišem, kteří ho vykonali jsou pro nás bezesporu hrdiny. Aniž bychom snižovali jejich odvahu je spravedlivé zmínit i ty, kteří jim pomáhali. Jan Kubiš a Josef Gabčík byli jako cvičení vojáci odhodlaní splnit rozkaz za každou cenu. Do Protektorátu byli vysazeni v noci z 28. na 29. prosince 1941 a hned v prvních hodinách „doma“ se dokázali spojit s místními lidmi, kteří jim ochotně poskytli pomoc. Mnozí z nich nevěděli, jaký úkol mají ti dva splnit. Věděli ale, co jim za pomoc a jejich ukrývání hrozí. Přesto se aktivně zapojily celé rodiny, včetně dětí. Několik měsíců od výsadku až po provedení akce museli v Protektorátu fungovat, aniž by se prozradili. Zajištění falešných legitimací, potravinových lístků, obstarání oblečení, nebo jen obyčejné uvaření oběda, nebo vypraní prádla. To všechno na sebe vzaly celé rodiny, které se přidaly do sítě jejich podporovatelů.
Jak velkou odvahu a lásku k vlasti tito lidé museli cítit, když byli ochotni za ní obětovat život svůj i své rodiny, to v dnešní době stěží pochopíme.
Téměř každý výsadek kolem sebe měl svou síť podporovatelů. Dnešní článek se váže především k připomenutí onoho tragického 24. října 1942. Mluvíme o stovkách podporovatelů. Osudy mnohých rodin střetly se členy několika výsadků, ať už se jednalo o Anthropoid, Silver A, Out Distance atd. Někteří měli to štěstí a období heydrichiády přežili, na některé gestapo vůbec nepřišlo. Ale to jen díky ostatním, kteří při brutálních výsleších nic neprozradili.
Nejčastěji jsou ve spojení s výsadkem Anthropoid zmiňováni Jan Zelenka-Hajský, Moravcovi, Fafkovi, nebo Novákovi, především kvůli tragickému osudu, ale i velké odvaze malé Jindřišky. Bezesporu měli na úspěchu Anthropoidu velký podíl. Pojďme si ale připomenout další rodiny, které neváhaly poskytnout pomoc a jistě si zaslouží aby nebyly zapomenuty. Mnohdy stály hned v první řadě pomoci parašutistů, přesto jsou širší veřejnosti jejich jména ne úplně známá.
Královi
Byt Václava Krále v Plzni byl jednou ze záchytných adres, kterou parašutisté v Londýně dostali. Po vysazení u Nehvizd se parašutisté vydali do Plzně, nejprve na adresu Václava Stehlíka, který zajistil ošetření Gabčíka způsobené při seskoku. Přespali u něj jednu noc a hned 30. prosince navštívili druhou záchytnou adresu, na které bydlela rodina Králova. Václav Král byl napojen na odbojovou organizaci ÚVOD. Zajistil pro Kubiše s Gabčíkem falešné legitimace a pracovní knížky a předal jim kontakt na Václava Růtu, který bydlel v Praze.
Václav Růta bydlel v Biskupcově ulici. Jedná se v souvislosti s Anhropoidem o zásadní ulici, protože kromě Růtových zde bydleli kousek od sebe i Moravcovi a Jan Zelenka-Hajský. Rodina Králova se kromě Anhropoidu spojila i s dalšími paravýsadky. Například výsadek Silver A se přes adresu Václava Krále spojil s Anthropoidem. Byt rodiny Králových byl klíčovým místem při plánování operace Canonbury. Po zradě Karla Čurdy byla rodina spolu s ostatními pomocníky transportována do Malé pevnosti Terezín. Transport vyjel z Bohušovic nad Ohří 22. října 1942 do KT Mauthausen. Dcera Václava Krále, Helena byla popravena v 8:56h. Jeho manželka Pavla v 10:04h a Václav Král v 16:58h.
Růtovi
Václav Růta hned po vzniku Československa pracoval jako úředník u drážní pošty v Bratislavě. Zde se seznámil s manželkou Marií. V roce 1923 se jim narodil syn Jiří (v křestním listu měl uvedenou slovenskou mutaci Jura). V Bratislavě se rodina seznámila s Janem Bejblem (to byl důležitý zlom pro další osud rodiny). Po rozpadu Československa rodina odešla do Čech. Václavův bratr pomohl rodině sehnat byt a to v již zmíněné Biskupcově ulici. Václav Růta získal práci na poště na Wilsonově nádraží. Jeho manželka Marie byla v domácnosti a syn Jiří studoval na libeňském gymnáziu.
Do stejné školy, ze stejného domu a stejného patra docházel i Jan Milíč, syn Zelenky-Hajského. Byl to pravděpodobně i Jiří Růta, který Janu Milíčovi ve škole sdělil, že v jejich bytě zatýká gestapo. Obě rodiny sdílely stejný osud „uprchlíků“ (Hajský se svou rodinou odešel do Prahy ze Sudet), ale i mravní a vlastenecké hodnoty, které pramenily především z jejich příslušnosti k Sokolské organizaci. Když v Plzni sháněl Václav Král spojení na Prahu, radil se se svým kolegou, obvodním inspektorem Janem Bejblem, který si vzpomněl právě na Václava Růtu.
Růtovi tak byly mezi prvními, se kterými se parašutisté v Praze seznámili (ještě před Zelenkou a Moravcovými). Bohužel dnes nejsou tak známí jako právě výše zmínění. Po rozpoutaném teroru po atentátu se zatčení bohužel nevyhnulo ani rodině Růtových. Zatčeni byli 19. června, tedy pouhý den po posledním boji parašutistů v kostele v Resslově ulici. Popraveni byli s ostatními v KT Mauthausen. Marie Růtová byla zastřelena v 10:36h, Václav Růta v 16:16h a po něm hned syn Jiří v 16:18h.
Piskáčkovi
Jaroslav Piskáček pracoval jako konstruktér v Českomoravské Kolben-Daněk. Jeho manželka Antonie byla ženou v domácnosti. Společně vychovávali jediného syna Miroslava. Jaroslav Piskáček byl zástupcem náčelníka a župním vedoucím v župě Barákově. Kromě Sokola bylo jeho velkou vášní i fotografování a vlastnil na tu dobu velmi kvalitní fotoaparát.
Václav Piskáček také například organizoval ve Vysočanech peněžní a potravinovou sbírku pro rodiny, jejich živitelé byli zatčeni v rámci „Akce Sokol“. Jan Zelenka-Hajský informoval o parašutistech svého známého Václava Nováka, který vykonával funkci župního náčelníka župy Krušnohorské-Kukáňovy. Ten pak informoval právě Piskáčka. Dalším spolehlivým člověkem ze Sokola byl Piskáčkův známý Jaroslav Smrž.
Všichni tři se pak významně podíleli na ukrytí operačního materiálu Anthropoidu ukrytého provizorně bezprostředně po seskoku v Nehvizdech. Václav Novák a Jaroslav Piskáček v Nehvizdech vyzvedli materiál a převezli ho do Prahy. O odstranění výstroje se pak postaral Jaroslav Smrž, spolu se svým švagrem Václavem Khodlem. Ten znal majitele pohřebního ústavu v Praze. Společně pak vymysleli následující plán. Na Ďáblickém hřbitově uspořádali dětský pohřeb. Ovšem malá bílá rakev místo nebožtíka ukrývala zmíněné kombinézy a padáky. Vše bylo dokonale vymyšleno a zfingováno. Nechyběl ani smuteční průvod. Rakev byla uložena na dětském hřbitově pod hrobovým číslem 134. Neuvěřitelné je, že tato skutečnost zůstala utajena až do konce války. V květnu 1945 byla rakev vyjmuta a její obsah předán ministerstvu národní obrany. Následně pak byla uložena ve sbírkách Vojenského historického ústavu.
Vraťme se ještě zpět k rodině Piskáčkových. Piskáček se snažil zapojit co nejvíce spolehlivých lidí k zajištění lístků na potraviny, oděv, atd. Zapojený do pomoci byl také syn Miroslav, který navštěvoval stejné gymnázium jako Růta ml. a Jan Milíč. Ale i matka Antonie Piskáčkové, Anna Hrušková. Ta bydlela ve stejné ulici jako Piskáčkovi. Anna Hrušková měla kontakty na Červený kříž od něhož získávala potravinové lístky.
Při vyšetřování atentátu gestapo zjistilo, že se do pomoci zapojily rodiny, které byly vystěhovány z pohraničí. 9. července došlo k zatčení rodiny Novákových. Rodina byla podrobena brutálním výslechům. O čtyři dny později byl zatčen na svém pracovišti Jaroslav Piskáček. Ve stejný den došlo rovněž k zatčení jeho manželky Antonie a její matky. Syn Miroslav byl zatčen 17. července. V době zatčení svých rodičů totiž nepobýval v Praze, ale byl ve Stachách na Šumavě, kam rodila jezdila o prázdniny. I životy členů rodiny Piskáčkových vyhasínají 24. října v KT Mauthausen. Antonie Piskáčková byla zastřelena v 9:32h, její matka v 11:10h, syn Miroslav v 16:42h a hned po něm Jaroslav v 16:44h.
Jaroslav Piskáček: „Ničeho nelituji, věděl jsem, co mne čeká.“
Khodlovi a Smržovi
Rodiny Khodlových a Smržových byly v příbuzenské vztahu, jelikož Václav Khodl si vzal za ženu Emanuelu (Emu) Smržovou. Společně vychovávali syna Václava ml. Otec Václav Khodl pracoval jako technický kontrolor a rýsovač u Českomoravské Kolben-Daněk. Khodlovi postavili v roce 1928 vilu, která nesla jméno Emka. Část vily rodina obývala a část pronajímala. Vila sehrála důležitou roli. Úkryt zde našli jak parašutisté, tak operační materiál. Khodlovi měli i byt ve Vysočanech, kde den před atentátem přespal Jan Kubiš. Josef Gabčík zase přespal u Smržových.
Pro milou povahu ale i starostlivost si parašutisté paní Khodlovou oblíbili a dokonce jí nazývali maminkou. Starala se o ně jako o vlastní syny. Věděli, že zde vždycky najdou bezpečné útočiště, kde si budou moci odpočinout. Celá rodina byla zatčena po posledním boji parašutistů v Resslově ulici. V Malé pevnosti Terezín, kde byli drženi a vyslýcháni, dozorci Emu mučili před očima syna Václava. Ten padl na kolena a prosil aby s mučením jeho matky přestali. Ema na to reagovala slovy: „Neklekej před nimi, nejsou toho hodni.“
Khodlovi za svou podporu a poskytnutí bezpečného zamezí parašutistů zaplatili život. Jejich životy vyhasly v KT Mauthausen. Ema Khodlová byla zastřelena v 10:08h, Václav Khodl starší v 16:22h a jejich syn Václav v 16:26h
Stejně jako jejich příbuzní i rodina Smržových poskytovala parašutistům stravu i ubytování. Smržovi bydleli v Praze Vysočanech. Jaroslav Smrž pracoval v Českomoravské Kolben-Daněk. Spolu s manželkou Jarmilou vychovávali děti Jaroslavu a Vladimíra. Jaroslav Smrž půjčil své kolo Janu Kubišovi, který na něm odjel 27. května 1942 na místo atentátu.
Jaroslav s Jarmilou byli zatčeni 15. července. Gestapo vyslýchalo i dvanáctiletou dceru Jaroslavu, která ale nic neprozradila, ačkoliv o parašutistech věděla. Jaroslava byla spolu s čtyřletým bratrem Vladimírem internována na Jenerálce, kde byl Němci zřízen dětský domov. Později byli umístěni ještě ve Svatobořicích a v Plané nad Lužnicí. Smrti tak unikli a dočkali se konce války.
Jejich rodiče bohužel za pomoc parašutistů sdíleli stejný osud jako ostatní podporovatelé. Popraveni byli v KT Mauthausen 24. října 1942. Jaroslav Smrž byl zastřelen v 16:40h a jeho manželka Jarmila ve 12:18h.
Hans Ulrich Geschke, šéf pražského gestapa: „Češi i za cenu obětování vlastního života směřují ke svým zločinným cílům, než aby spolupracovali s tajnou státní policií. Na ně platí jediné: zostřený výslech.“
Svatošovi
Rodina Svatošova je další z méně známých rodin, ačkoliv byla významným podporovatelem a to nejen Anthropoidu ale i skupiny Out Distance. Do odboje se zapojila celá rodina. Josef Svatoš s manželkou Marií, i Josefovi bratři Rudolf a František. Josef s Marií měli syna Vladimíra a bydleli v bytě nedaleko Staroměstského náměstí. Výhodou bylo, že se zde nacházela samostatná místnost, která byla oddělena od bytu chodbou. Jejich byt sloužil jako úkryt Josefu Gabčíkovi, Adolfu Opálkovi i Karlu Čurdovi.
Poslední zmiňovaný pak rodinu navštívil ráno 16. června 1942. Ano, bylo to v ten den, kdy se odhodlal jít do Petschkova paláce a udat všechny o nichž věděl. Svatošovi byli tedy zřejmě první, které udal. Zatčeni byli ještě týž den. Josef Svatoš pak vyprávěl o poslední návštěvě Karla Čurdy svému spoluvězni Václavu Krupkovi (pozn. Václav Krupka, významný spolupracovník výsadku Silver A v Pardubicích, válku přežil) v Terezíně. Karel Čurda byl prý během návštěvy velmi nervózní, kouřil jednu cigaretu za druhou, neustále se vyptával na ostatní a každou chvíli se vykláněl z okna, až ho musel pan Svatoš napomenout. Paní Svatošová prý Čurdovi namazala chléb s margarínem a ten se pak odebral od nic netušících manželů přímo na gestapo. Pan Svatoš také poskytl parašutistům svou aktovku, ve které pak nesli ukryté zbraně na místo atentátu.
Jejich životy končí ranou do týla v KT Mauthausen. Josef se svými bratry a manželkou bratra Rudolfa (taktéž Marií) byli popraveni 24. října 1942. Marie Svatošová, manželka Josefa, 26. ledna 1943.
Syn Vladimír, Josefa a Marie Svatošových, v roce 1942 devítiletý, byl internován na Jenerálce a ve Svatobořicích.
Oktábcovi
V ulici Sovova 503/3 (za války Mühlhausener Gasse) v Karlíně žil Antonín Oktábec se svou druhou ženou Vlastou. Den po posledním boji parašutistů v kostele, tedy 19. června 1942 se manželům narodil syn Jan. Antonín pracoval jako autoelektrikář a byl župním vedoucím dorostu karlínského Sokola. Účastnil se schůzek s parašutisty a byl velkým zastáncem fyzické likvidace Heydricha. Organizoval také sbírku pro rodiny zatčených členů Sokola. Po vykonaném atentátu vyhledal MUDr. Břetislava Lyčku, který zašel do bytu Piskáčkových ošetřit zraněné oko Jana Kubiše. Antonín Oktábec byl zatčen 14. července 1942, byl vězněn v Malé pevnosti Terezín. Jeho manželka byla zatčena až 31. srpna 1942 a i ona byla vězněna v Terezíně.
Oba pak byli spolu se skupinou podporovatelů odesláni do KT Mauthausen. Vlasta byla popravena během největší popravy českých vlastenců 24. října 1942. Její manžel Antonín byl zastřelen 26. ledna 1943. Jejich několikaměsíční syn Jan měl být dát na poněmčení, protože měl po otci modré oči a blond vlasy. Jeho příbuzným se ho díky pomoci českého personálu podařilo udržet v Praze. Po válce ho vychovával strýc Josef, bratr jeho otce.
Lyčkovi
V ulici Sokolovská 41/7 (za války Kὅnigsstraβe) bydlel a provozoval svou ordinaci MUDr. Břetislav Lyčka se svou manželkou Františkou. Doktor Lyčka byl členem sokolské odbojové organizace JINDRA. V jejich bytě se na začátku roku 1942 uskutečnila porada, na které se řešila pomoc sokolské organizace parašutistům. Břetislav Lyčka 14. července uprchl před gestapem a o několik dní spáchal, po prozrazení svého úkrytu v Ouběnicích sebevraždu. Jeho manželka Františka se ukrývala u rodinných známých, kterými byli manželé Čalounovi. Vlastně u nich přespala jen jednu noc, než měla odjet na Moravu, kde se měla ukrýt. Františka byla zastřelena 24. října 1942 v KT Mauthausen. Stejný osud čekal i manželé Čalounovi. Anna Letenská-Čalounová byla popravena 24. října 1942 a její manžel Vladislav 26. ledna 1943.
Na závěr příběh rodiny Bondyových, kteří sice nebyli přímými podporovateli, ale jejich osud je s Anthropoidem propojen a ukazuje jak „důkladní“ Němci při zatýkání byli. Ostatně už zmíněný případ manželů Čalounových ukazuje že i taková maličkost, jako nechat u sebe přespat rodinnou přítelkyni Vás mohla stát život.
Bondyovi
Otec rodiny, Alexandr Bondy pracoval jako gynekolog. Svou praxi provozoval v bytě, kde s ním bydlela jeho manželka Hilda a syn Jiří s manželkou Lydií. Jako Žid nesměl mít MUDr. Bondy vlastní ordinaci. Stejně tak jako nesměli Židé vlastnit žádné dopravní prostředky. Proto manželka jeho syna Jiřího, Lydie, darovala svůj bicykl svému kamarádovi z dětství. Tím nebyl nikdo jiný než Vlastimil, zvaný Aťa Moravec. Aťa pak kolo půjčil Josefu Gabčíkovi, který na něm odjel vykonat atentát na Heydricha. Kolo na místě atentátu zůstalo a Němci pátrali po jeho majiteli. Vypátrali nejen Moravcovi, ale i Lydii, jako původní majitelku kola. Za to, že neposkytla informace byla s manželem a jeho rodiči zatčena. Její manžel zemřel již během věznění v Terezíně. Zbytek rodiny byl odeslán do KT Mauthausen a 24. října 1942 byli zastřeleni.
Zdroje:
Kniha: Atentát: operace Anthropoid 1941-1942, Burian, Knížek, Rajlich, Stehlík, vydalo Ministerstvo obrany České republiky, 2011
Kniha: Průvodce ANTHROPOID, Šmejkal, Padevět, Academia, 2017
Knha: Atentát na Heydricha, sedmdesát příběhů paměti národa, nakladatelství Post Bellum a Argo, 2016
