Článek
Složení výsadku a jeho úkoly
Operace Jan Kozina byla prvním paradesantním výsadkem vyslaným na území Čech ze Sovětského svazu. Jednalo se o smíšený výsadek tvořený ze sovětských a československých výsadkářů. Výsadek měl sedmnáct členů a byl organizovaný Ukrajinským štábem partyzánského hnutí (UŠPH) při vojenské radě 1. ukrajinského frontu. Zajímavostí je, že mezi členy výsadku byly i dvě ženy. Byly to radistka Alexandra Nikolajevna Pančenko a pomocnice štábu Viera Stěpanovna Morhunová (Morgunová). Dalšími členy byli náčelník štábu major Grigorij Arsentěvič Melnik, velitel čety Arkadij Ivanovič Jastremskij, politický komisař Ján Kopčák, velitel bojové skupiny Pavel Formič Morjakov, náčelník diverzní činnosti skupiny Artěm Mestropovič Petrosjan, náčelník průzkumu Dimitrij Nikolajevič Malyšev, lékař Nikita Kuzmič Kosinkov, radista Vladimír Nikolajevič Šamajev, spojka Michal Turis a příslušníci bojové skupiny Jozef Balaščík, Juraj Hušťák, Michal Galanda, Ján Paľoa Peter Tunder. Velitelem výsadku byl pověřený poručík Vasil Kiš.
Hlavním úkolem výsadku mělo být formování partyzánských jednotek z místního obyvatelstva, příprava terénu pro příjem dalších výsadků a materiálu, vedení boje a v neposlední řadě i provádění sabotážních akcí.
Jelikož se jednalo o sovětský výsadek důležitým úkolem bylo i zakládání Národních výborů v obcích a zajištění vedoucího postavení komunistů v nich.
Místo vysazení skupiny se několikrát změnilo. Původní plán byl výsadek shodit na východním Slovensku. Později byl cíl změněn na prostor slovensko-maďarských hranic. Do třetice měl být výsadek uskutečněn na Ostravsku. K tomu mělo dojít koncem srpna roku 1944. Kvůli mlze však z plánu sešlo, stejně tak, jako při dalším pokusu v září 1944. Ani pátý pokus, při kterém se počítalo s vysazením na základně příslušníků desantu Jan Žižka II nevyšel. Finálním rozhodnutím tak bylo vysazení v prostoru Šumavy. Od toho byl odvozen i název skupiny (odkazoval na vedoucího chodského povstání Jana Sladkého Koziny.)
16. říjen a nešťastné rozhodnutí
Výsadek startoval 16. října1944 z letiště Jasionka nedaleko města Řešov (Rzeszów) v Polsku. Kromě členů výsadku byly v letadle i tři padáky s operačním materiálem (součástí operačního materiálu byly např. karabiny vzor Mosin, ostřelovací pušky, samopaly, granáty, konzervy s potravinami, léky, zdravotnický materiál ale i ampulky s jedem).
Letoun byl cestou několikrát ostřelován. K tomu došlo při přeletu frontové linie a pak v prostoru nad Ostravou. Díky neustále se měnícímu kurzu ztratil navigátor orientaci. Kapitán Jaščenko měl dát za těchto nepříznivých podmínek rozkaz k návratu. To se však nestalo. Jeho rozkaz k zahájení výsadku tak zpečetil tragický osud skupiny.
Zhruba půl hodiny před půlnocí dopadla první část skupiny, kterou tvořilo 8 členů mezi obce Lipno a Tuchořice. Zde dopadl velitel výsadku Kiš, Turis, Melnik, Morjakov, Petrosjan, Malyšev, Pančenko a Šamajev. O několik minut později byly vysazeny tři vaky a pak devět zbývajících členů výsadku. Ti seskočili v prostoru mezi Louny a Postoloprty, tedy cca 6-9km od první skupiny. Pravděpodobně jako první vyskočil Jastremskij, Kosinkov a Morhunová, pak Galanda, Hušťák, Tunder, Paľo, Kopčák a Balaščík. Na tehdejší hranici Protektorátu a Sudet dopadla skupina roztroušeně.
Hlásná služba protiletadlové obrany samozřejmě mapovala směry letů nepřátelských letadel. Mohlo se jednat o předzvědný letoun, nebo letoun, který se mohl nad Protektorátem setkat s bombardéry ze západu a sloužit jako návodčí pro bombardování cílů. Když k žádnému setkání nedošlo a letoun se obrátil, bylo jasné, že se jedná o výsadek.
Shodou nešťastných událostí však právě v tu noc probíhalo v okolí Loun cvičení Wehrmachtu, takže jednotky byly v činnosti. Po tom, co byl cca 200m od kasáren nalezen jeden z vysazených kontejnerů s materiálem, jednotky ihned dostaly avízo k pohotovosti. Kromě jednotek Wehrmachtu bylo do Loun staženo vojsko ze sedmi okolních posádek a dokonce do Loun dorazil i šéf protiparašutistického oddělení gestapa, kriminální komisař Willi Leimer.
V Sudetech byl vyhlášen poplach Landwache a Landsturmu. Zároveň byl vydán rozkaz zastřelit každou podezřelou osobu bez výslechu.
První okamžiky po seskoku
Viera Morhunová, Nikika Kosinkov a Arkadij Jastrenskij, kteří vyskočili s druhou skupinou dopadli nedaleko Loun v prostranství Měleckého kopce. Ihned po dopadu se dostali do střetu s německým pátracím oddílem. Jako první zahájila palbu Viera Morhunová. Když vystřílela munici samopalu, přiložila si k hlavě osobní zbraň a zvolila smrt vlastní rukou. Po ní se do střetu dostal i lékař Nikita Kosinkov. I on, stejně jako Viera, po vystřílení munice zvolil sebevraždu. Poslední zbyl Arkadij Jastrenskij. Toho Němci objevili ukrytého ve vysoké trávě po tom, co byli do akce nasazeni psi. Jeho tělo bylo údajně prostříleno až 27 střelami.
Němci nechali mrtvá těla naložit na koňský vůz zaměstnanců Červeného Dvora, kteří šli pracovat na pole. Těla nechali převézt na křižovatku Louny-Postoloprty-Zeměchy. Měla zde být vystavena na očích pro výstrahu obyvatelstvu. Češi však z vděčnosti začali k padlým nosit květiny. Proto lounský komisař Heinz Rochlitzer přikázal skupině metařů, aby těla převezli na lounský hřbitov. I tam byla mrtvá těla vytrvale zasypávána květinami. Konečné rozhodnutí proto znělo – těla nechat převézt do Terezína, zpopelnit a popel vsypat do Ohře.
Místo kam byla prvně přenesena těla padlých partyzánů dnes připomíná v Lounech pomník
Z osmičlenné velitelské skupiny, která dopadla u Lipna bylo spolu jen šest členů. Po dopadu si radistka Pančenko zřejmě podvrtla kotník a ukrývala se v poli. Žena, která sem však přišla pracovat spustila křik a za pár minut radistku zajali vojáci. V tu dobu zřejmě došlo nedaleko i k zajetí radisty Šamajeva. Zbylá šestice výsadkářů byla v ranních hodinách vyrušena štěkotem psů. Velitel skupiny Kiš dal rozkaz k rozmístění v nedalekém lesíku a sám zničil pověření od UŠPH. Musíme si uvědomit, že skupina terén neznala a dosud netušila, že od původního cíle byla vzdálena severně 150km. Skupina byla pronásledována příslušníky Landwachtu. Došlo k přestřelce, při níž byl třemi střelami zasažen do nohy major Melnik. Bez pomoci nebyl schopen pohybu a silně krvácel. Přestože byla oblast obklíčena padlo rozhodnutí uskutečnit nečekaný výpad proti obklíčení a útěk nekrytým terénem do vzdáleného lesa. Mezitím Němci na místo dopravili zajatou radistku Pančenko, která výsadkáře vyzývala, aby se vzdali. Její výzvu slyšeli, ale odmítli se vzdát bez boje.
Zbavili se všeho nepotřebného, co by jim překáželo v rychlém pochodu. Nechali si jen zbraně, granáty a mapy. Plížili se pomalu na dohled pronásledovatelů a v těsné blízkosti je začali zasypávat střelami a granáty. Než se nepřítel vzpamatoval rychle skupina opustila místo. V čele šel Petrosjan následovaný Morjakovem a Malyševem, kteří vlekli zraněného Melnika. Jejich ústup kryl Kiš a Turis. Ještě před zahájením ústupu zraněný Melnik žádal své druhy, aby ho zastřelili a nebyl jim na obtíž. To ostatní ale odmítli a dokonce ho museli odzbrojit aby mu zamezili ve spáchání sebevraždy.
Když se nepřátelé vzpamatovali ze šoku pokračovali v pronásledování. Naneštěstí byl znovu zasažen major Melnik a lehčí zranění ruky utrpěl i velitel Kiš. Po tříkilometrovém ústupu se dostali do Markvareckého lesa, kde ošetřili zraněné. Kolem se začala sjíždět nákladní auta Wehrmachtu a nad lesem kroužilo německé průzkumné letadlo. Osvědčená technika, nechat nepřítele přiblížit co nejblíž a opět zahájit palbu vyšla i podruhé a vyčerpaní výsadkáři opustili místo. Na sever od nich se nacházelo pohoří Českého středohoří, které však výsadkáři považovali za předhůří Šumavy. Vydali se proto tímto směrem a mířili přímo na Louny. Během přesunu se od skupiny odpoutal Turis. Zřejmě cestou usnul vyčerpáním. Kolegové po něm marně pátrali.
Mezitím se ostatní členové výsadku (Tunder, Galanda, Hušťák, Kopčák a Paľo), kteří skákali v druhé vlně, ukrývali roztroušeně v blízkosti řeky Ohře v oblasti mezi Louny a Postoloprty. V odpoledních hodinách 17. října 1944 Willi Leimer odeslal K. H. Frankovi depeši: „Prchající skupina banditů obklíčena. Akce bude dokončena dnes v noci, nejpozději zítra ráno.“
Štvanice pokračuje
V Lounech bylo vydáno nařízení okresního hejtmana Dr. Palmeho, dle kterého mělo obyvatelstvo hlásit jakýkoliv poznatek o parašutistech. K. H. Frank vydal 18. října 1944 výstrahu trestu smrti tomu, kdo by poskytl padákovým agentům úkryt a podporu. Zároveň přislíbil odměnu 100 000 K za pomoc při jejich dopadení. 30. října 1944 do Loun přijel protektorátní ministr vnitra Richard Bienert a pronesl projev, kterým obyvatele vyzýval, aby netrpěli parašutisty a postarali se o to, aby byli vypátráni.
Výstraha vydaná K. H. Frankem
Osudy partyzánů
„Nezvěstný“ Turis, který se nešťastně odpojil od skupiny byl bohužel dopaden Němci. Stalo se tak 18. října, pravděpodobně nedaleko obce Líšťany. V průběhu 19. října byli postupně dopadeni další tři členové výsadku – Jozef Balaščík, Michal Galanda a Juraj Hušťák. Balaščík byl dopaden západně od Loun, poblíž tratě na Postoloprty. Michal Galanda se dostal až k Žatci, odkud pokračoval vlakem do Plzně. Tam byl však zadržen a předán gestapu. Po výsleších byl převezen do věznice gestapa v Terezíně, později byl vězněn na Pankráci a odtud v únoru 1945 převezen do KT ve Flossenbűrgu. Juraj Hušťák se dostal až k Terezínu, kde byl zadržen šesti civilisty, kteří ho odvedli na četnickou stanici. I on pak putoval na gestapo, přímo do Petschkova paláce.
20. října 1944 byl objeven spící Petr Tunder nedaleko Rakovníka. Byl převezen na Pankrác, odkud byl odvážen na výslechy do Petschkova paláce. Stejně jako Galanda i on byl v únoru 1945 převezen do KT ve Flossenbűrgu.
Dvojice Ján Kopčák a Ján Paľo měla velké štěstí. I přes obrovské vyčerpání a hlad putovali krajem. Prošli kolem Pochválova a Třeboce. U obce Úlovice narazili na místního důchodce, který jim poskytl první pomoc a také první jídlo po deseti dnech. Přes místní obyvatele se dostali k Dolnímu Ročovu. Do konce války pak operovali na Podlesí, kde založili partyzánskou skupinu. Později se spojili s dalším sovětským výsadkem, který operoval na Rakovnicku a dočkali se konce války.
Velitelská skupina v čele s Kišem doputovala kolem Hřivic a Touchovic k Lounům. Louny obešli a dostali se až na Smolnici, kde jim poskytli pomoc manželé Kolčavovi. Skupina se pak přesunula na Hvížďalku. Tady jim Josef Šedivý s manželkou poskytli ošetření a jídlo. Konečně se také dozvěděli pravdu o tom, kde se skutečně nachází.
V souvislosti s dalším působením skupiny víme, že se Kiš setkal v prostoru Železných hor s Miroslavem Pichem-Tůmou, což byl politický komisař partyzánské brigády Mistr Jan Hus. Kišova skupina se ale s partyzány odmítla spojit. Důvodem byla Kišova averze k ortodoxnímu komunistovi Tůmovi. Kiš vyhledal kontakt na odbojovou skupinu z Chrudimska. Společně s chrudimskými odbojáři založili Partyzánský pluk Ludvíka Svobody.
A jaký osud čekal na první dva zajaté radisty Šamajeva a Pančenko? Němci je chtěli využít k radiohře s Kyjevem, což se ale nesetkalo s úspěchem. Radisté se tak stali nepotřebnými a byli odesláni na Sonderbehandlung do Terezína. Šamajev byl zastřelen a Alexandra Nikolajevna Pančenko se dočkala osvobození.
Památníky a pietní akty
Prvotní boj a padlé partyzány připomínají dva památníky nedaleko Loun. Ten první byl odhalen 15. září 1946 na Mělcích, v místech kde došlo k boji partyzánů s německými jednotkami. Druhý se nachází na místě, kam byla prvně umístěna těla padlých partyzánů. Každoročně se u obou památníků konají pietní akty k uctění památky.
Pietní akt u památníku na Mělcích
Zdroje
Publikace: Stalo se na Mělcích 1944, Jaroslav Tošner, nakladatelství Svobodný hlas, spol. s r. o., 2024
Informační bod u pomníku na Mělcích
