Článek
Sedmého srpna 1957 v North Hollywoodu dotlouklo srdce pětašedesátiletého Olivera Hardyho. Muž, jehož kulatou tvář, elegantní knírek a bezelstný pohled do kamery znal celý svět pod přezdívkou „Babe“, podlehl následkům těžké cévní mozkové příhody. Když zpráva dorazila do bytu v Malibu k jeho celoživotnímu partnerovi Stanu Laurelovi, neozval se křik ani dramatická gesta. Laurel byl sám po prodělané mrtvici a infarktu. Lékař mu účast na pohřbu přísně zakázal s varováním, že stres by pro oslabené srdce znamenal rozsudek smrti. Laurel tehdy novinářům vzkázal jedinou větu: „Babe by to pochopil.“
Na pohřbu v obřadní síni Pierce Brothers v Beverly Hills se shromáždily stovky přátel a kolegů. Stanovo místo v první řadě zůstalo prázdné. Pro veřejnost tím skončila jedna z nejzářivějších kapitol kinematografie – éra nerozlučné dvojice Laurel a Hardy, která rozesmávala generace od němého filmu přes zlatá třicátá léta až po poválečné období.
Pro Stana Laurela však partnerství smrtí neskončilo. Zůstal sám, odmítl všechny nabídky na sólová vystoupení i lukrativní filmové role a usedl k psacímu stolu. Až do své smrti v únoru 1965 psal gagy, dialogy a scénáře pro Laurela a Hardyho. Věděl, že už je nikdo nezahraje. Přesto nedokázal přestat tvořit pro přítele, který mu po tři desetiletí kryl záda.
Náhoda u Hala Roache
Jejich spojení nevzniklo jako promyšlený tah producentů, ale jako čistá náhoda v divokém Hollywoodu dvacátých let. Arthur Stanley Jefferson, známý jako Stan Laurel, se narodil v roce 1890 v anglickém Ulverstonu do divadelní rodiny. Prošel britským music-hallem a v zájezdové společnosti Freda Karna dělal náhradníka Charliemu Chaplinovi. V roce 1910 odjel s divadlem do Ameriky. Zatímco Chaplin v USA bleskově prorazil, Laurel se léta protloukal estrádami a nízkorozpočtovými groteskami.
Norvell Hardy, narozený v roce 1892 v Georgii, měl zcela odlišné kořeny. Pocházel z amerického Jihu, studoval práva, měl krásný tenor a pomýšlel na zpěv. V roce 1910 si však otevřel kino a při sledování tehdejších komedií dospěl k přesvědčení, že by hrál lépe než lidé na plátně. Odjel na Floridu do Jacksonville a začal vystupovat v němých filmech, kde byl kvůli své korpulentní postavě obsazován převážně do rolí neotesaných padouchů a komických tlouštíků.
Před kamerou se potkali už v roce 1921 v krátkém filmu Šťastný pes (The Lucky Dog). Šlo o pouhou epizodu, Hardy hrál lupiče a po natáčení se jejich cesty rozešly. Skutečný zlom nastal až v polovině dvacátých let ve studiích Hala Roache v Culver City, kde oba působili jako samostatní komici.
V roce 1926 se měla točit komedie Get ’Em Young. Režírovat ji měl Laurel, který stále častěji pracoval za kamerou. Hardy měl hrát roli sluhy. Těsně před natáčením se však Hardy doma těžce opařil horkým tukem a musel do nemocnice. Roach přesvědčil Laurela, aby se vrátil před kameru. Když se Hardy uzdravil, režisér Leo McCarey si všiml neobyčejné komediální chemie mezi hubeným Angličanem a mohutným Jižanem. Začal je obsazovat společně. V roce 1927 vznikl film Putting Pants on Philip, první oficiální snímek stylizované dvojice. Během několika měsíců se zrodil fenomén.
Kdo byl mozkem
Na plátně působili jako dvě naivní děti uvězněné v tělech dospělých. Hardy byl domýšlivý džentlmen s vázankou, přesvědčený o své inteligenci, který v každé situaci způsobil pohromu. Laurel byl plachý popleta s věčně vytřeštěnýma očima, který zkázu bezelstně dovršil. V zákulisí však bylo jejich rozdělení rolí přesně opačné.
Stan Laurel byl absolutním mozkem celého podniku. Byl to neúnavný dříč, který žil filmem čtyřiadvacet hodin denně. Přicházel do studia v šest ráno a odcházel v noci. Vymýšlel náměty, psal dialogy, ladil načasování gagů na setiny sekundy a dohlížel na střih. Ačkoli byl uváděn jen jako herec, v praxi režíroval většinu jejich slavných filmů. Znal filmové řemeslo do nejmenšího detailu, ovládal kameru i stavbu scén. Byl to on, kdo bojoval s producenty o každý záběr a odmítal pustit do kin skeč, který nebyl vybroušen k dokonalosti.
Oliver Hardy měl k práci zcela odlišný přístup. Jakmile padla poslední klapka dne, svlékl oblek s buřinkou, vzal golfové hole a spěchal na hřiště v Lakeside nebo na dostihy. Hardy byl geniální intuitivní herec. Disponoval neuvěřitelnou tělesnou lehkostí a elegancí, která kontrastovala s jeho váhou přesahující sto třicet kilo. Jeho slavný pohled přímo do objektivu kamery, kterým v tichém zoufalství žádal diváka o soucit nad další Stanovou hloupostí, se stal brzy slavným.
Jejich vztah byl prostý jakékoli řevnivosti. Měli se upřímně rádi, ctili své odlišnosti a doplňovali se způsobem, který neměl v Hollywoodu obdoby.
Válka se studii a ztráta svobody
Příchod zvukového filmu zničil kariéru mnoha hvězdám němého plátna, pro Laurela a Hardyho však znamenal ještě větší triumf. Jejich hlasy dokonale ladily s jejich postavami – Stanův tichý britský akcent kontrastoval s Hardyho uhlazenou jižanskou dikcí. Zvuk navíc přinesl novou dimenzi humoru a především slavnou repliku: „To je zase pěkná polízanice, do které jsi nás dostal!“ V roce 1932 získali Oscara za krátkometrážní komedii Stěhování piana (The Music Box), v níž se marně pokoušejí vytlačit těžký nástroj po nekonečných schodech.
Přesto se nad nimi začala stahovat mračna. Hal Roach byl sice vizionář, ale také tvrdý obchodník. Aby si pojistil kontrolu nad svým nejvýnosnějším artiklem, podepisoval se Stanem a Oliverem smlouvy se záměrně odlišnou dobou platnosti. Když vypršela smlouva Laurellovi, Hardy byl stále vázán, a naopak. Tím bránil tomu, aby dvojice vystupovala jednotně a požadovala vyšší podíl ze zisku či autorskou kontrolu. Laurel tento systém nesnášel a vedl s Roachem vleklé spory.
Na počátku čtyřicátých let dvojice Roachovo studio opustila a podepsala smlouvy s giganty 20th Century Fox a Metro-Goldwyn-Mayer. Tento krok se ukázal jako umělecká katastrofa. Velká studia byla řízena továrním systémem, který zpočátku nepřipouštěl jejich improvizaci ani autorské zásahy. Šéfové studií zpočátku odmítali Laurelovy nápady, zakázali mu podílet se na scénářích a nutili dvojici hrát v prefabrikovaných komediích podle slabých textů. Ačkoli byly tyto válečné filmy komerčně úspěšné, z hlediska kvality šlo o hluboký propad. Po dokončení posledních hollywoodských filmů na konci roku 1944 a jejich uvedení v roce 1945 se dvojice zaměřila na živá vystoupení.
Evropské vzkříšení
Po válce se zdálo, že na slavnou dvojici Amerika zapomněla. Hollywood ovládl nový styl humoru v podání Abbotta a Costella a Laurel s Hardym byli považováni za přežitek. V roce 1947 se však rozhodli přijmout nabídku na divadelní turné po Velké Británii a Evropě.
To, co následovalo, předčilo veškerá očekávání. Když jejich loď připlula do Southamptonu, vítaly je na molu desetitisíce lidí. Při příjezdu do irského Cobhu v roce 1953 zazněla ze zvonů melodie jejich slavné znělky The Cuckoo Song. Poválečná Evropa, zničená válkou a přídělovým systémem, v nich viděla symbol ztraceného, bezstarostného světa.
Turné po britských divadlech bylo nesmírně vyčerpávající. Laurel a Hardy, kterým táhlo na šedesát, cestovali v nevytopených vlacích, bydleli v chladných penzionech a denně odehráli i dvě představení. Přesto to pro ně bylo jedno z nejšťastnějších období. Stan Laurel znovu psal scénáře přímo pro jejich živá vystoupení a sály bouřily smíchem. Úspěch vedl k dalším turné v letech 1952 a 1953.
V letech 1950–1951 natočili v Evropě svůj poslední společný celovečerní film, koprodukci Atol K. Natáčení se však stalo noční můrou. Štáb mluvil několika jazyky, finance docházely a oba herci těžce onemocněli. Laurel trpěl komplikacemi způsobenými diabetem, zhubl na kost a vypadal jako stín. Hardy se potýkal se srdeční arytmií. Film byl po premiéře propadákem a představoval smutnou tečku za jejich filmovou dráhou.
V prosinci 1954 se dočkali nečekaného zadostiučinění v rodné Americe. Televize NBC je pozvala pod falešnou záminkou schůzky do hotelu Knickerbocker v Hollywoodu. Šlo o živé vysílání populárního pořadu This Is Your Life. Když moderátor Ralph Edwards před zraky milionů diváků odhalil, že večer je věnován jejich celoživotnímu dílu, oba byli zaskočeni.
Návrat na výsluní však pro jejich vyčerpaná těla přišel pozdě. V roce 1955 plánovali natočit sérii televizních speciálů pro producenta Hala Roache juniora. K natáčení už nedošlo. V roce 1955 utrpěl Stan Laurel mozkovou mrtvici, která ho dočasně paralyzovala. Oliver Hardy trávil dny u jeho lůžka a odmítl pracovat bez něj.
V té době si Hardy začal uvědomovat, že jeho vlastní stav je kritický. Jeho váha přesahovala 160 kilogramů, což neúnosně zatěžovalo srdce. Na radu lékařů nasadil drastickou dietu a během několika měsíců shodil téměř sedmdesát kilogramů. Pro veřejnost to byl šok. Z dobrosrdečného tlouštíka zbyl vyzáblý stařec s visící kůží. Ani prudký úbytek váhy však nezabránil dalšímu zhoršování jeho zdravotního stavu.
V září 1956 postihla těžká mrtvice i Olivera Hardyho. Byla mnohem ničivější než ta Stanova. Hardy ochrnul na celou pravou polovinu těla a ztratil schopnost mluvit. Sedmého srpna 1957 ho dostihla smrt.
Po Hardyho smrti se očekávalo, že se Stan Laurel stáhne do ústraní. Nabídky na práci však nepřestávaly přicházet. Stanley Kramer mu nabízel roli v komedii To je ale bláznivý, bláznivý, bláznivý svět. Jerry Lewis mu nabízel 100 000 dolarů za to, aby se stal jeho scenáristickým poradcem, a nabídl mu bianco šek za vystoupení ve filmu.
Stan Laurel všechno odmítl. Měl jedinou neměnnou zásadu: bez Olivera Hardyho už nikdy před kameru ani na jeviště nevstoupí. Bez Babea pro něj další vystupování ztratilo smysl.
Místo toho se v jeho bytě v domě Oceana Apartments v Santa Monice odehrávalo něco neuvěřitelného. Laurel, sužovaný cukrovkou a slábnoucím zrakem, každý den usedal ke starému psacímu stroji. A psal. Znovu a znovu vytvářel nové scény pro Laurela a Hardyho.
Vymýšlel groteskní situace, psal repliky pro sebe i pro Hardyho a rozepisoval jeho reakce i rytmus dialogů. Věděl s jistotou, že tyto texty nikdo nenatočí. Byla to jeho forma terapie, způsob, jak udržet přítele naživu. V jeho mysli Oliver Hardy nikdy nezemřel
V roce 1961 udělila Akademie Stanu Laurelovi čestného Oscara za celoživotní přínos. Pro sošku si kvůli nemoci nemohl přijít, převzal ji Danny Kaye. Soška pak stála na nočním stolku vedle fotografie Olivera Hardyho.
V únoru 1965 utrpěl Laurel další infarkt. Krátce před smrtí podle tradované vzpomínky řekl ošetřující sestře, že by raději lyžoval. Sestra se překvapeně zeptala: „Vy lyžujete, pane Laurele?“ On odpověděl: „Nelyžuji. Ale raději bych dělal tohle, než aby do mě píchali všechny ty jehly.“ Stan Laurel zemřel 23. února 1965 ve věku čtyřiasedmdesáti let.
Zdroje:
https://www.latimes.com/local/obituaries/archives/la-me-oliver-hardy-19570808-snap-story.html
https://www.anorakzone.com/online/1921.html
https://en.wikipedia.org/wiki/Laurel_and_Hardy
https://www.irishtimes.com/culture/film/laurel-and-hardy-another-fine-mess-the-real-story-of-their-final-days-1.3738117
https://wikipedia.slaser.fr/content/wikipedia_en_all_maxi_2025-08/Stan_Laurel
https://www.phrases.org.uk/famous-last-words/stan-laurel.html
